Co je trauma: Jak vzniká, jak ho poznat a co s ním dělat

Zranění z minulosti si často neseme i do přítomnosti. Jak se nezpracované trauma z dětství promítlo do mých vztahů, závislosti, žárlivosti i strachu z opuštění, sdílím otevřeně v článku, kde rozebírám nezpracované trauma.

Právě ve vztazích se nejčastěji znovu otevírají. Láska může léčit, ale také odkrýt bolest, kterou jsme dlouho potlačovali. A pokud trauma není zpracované, nevědomky si ho přenášíme dál.

Přitahujeme si nevědomě partnery a situace, které nám zrcadlí staré rány, abychom si jich konečně všimli. Místo skutečné blízkosti pak vztah spouští obranné mechanismy – útěk, boj, manipulaci, kontrolu nebo stažení se do sebe. To vše je naučená ochrana.

Pokud v dětství nebyla naplněna naše potřeba bezpečí a přijetí, vzniká nejistá citová vazba, která ovlivňuje, jak se ve vztazích chováme. A pokud si tuto dynamiku neuvědomíme, zůstáváme v začarovaném kruhu, ve kterém hledáme lásku, ale zároveň se jí bojíme.

Zpracování těchto zranění je klíčové pro zdravé vztahy. Vyžaduje to nejen vědomou práci se sebou, ale i rozvoj sebelásky a schopnosti být sám sobě oporou.

Trauma neovlivňuje jen vzpomínky, ale i způsob, jak vnímáme svět, druhé lidi a sami sebe. Mění nastavení našeho mozku, nervového systému i vztah k vlastnímu tělu. Co jednou bylo pouhou ochranou, se v dospělosti může stát překážkou pro blízkost, klid i lásku.

Způsob, jakým reagujeme ve vztazích, často nevychází z přítomnosti, ale z minulých ran, které jsme nikdy neměli možnost bezpečně prožít a zpracovat.

Pokud chceš porozumět, proč se ti ve vztazích opakují podobné vzorce, proč tě někdy přitahuje právě to, co ti ubližuje, nebo jak se trauma promítá do vnímání světa, vztahu k sobě, tělu i vztahové dynamiky, přečti si celý článek, jak trauma mění tvé vnímání světa a vztah k sobě i druhým.

Pochopení těchto souvislostí je prvním krokem k uzdravení. Když porozumíš sobě, můžeš začít tvořit zdravější vztahy i nový životní příběh.

Způsob, jakým navazujeme a udržujeme blízké vztahy, vychází z raných zkušeností s našimi rodiči a výchovou. Právě v dětství se formuje takzvaná citová vazba, tedy vnitřní nastavení, podle kterého vnímáme lásku, bezpečí a naši hodnotu ve vztazích.

Pokud jsme vyrůstali v prostředí emoční nedostupnosti, nestability nebo jsme byli odmítáni, mozek si vytvořil vzorce chování, které měly chránit před bolestí. V dospělosti se tyto vzorce mohou projevovat jako strach z opuštění, potlačování potřeb, přehnaná závislost na druhých nebo naopak neschopnost pustit si někoho blíž.

Citová vazba tak silně ovlivňuje naši schopnost důvěřovat, vyjadřovat potřeby, cítit se v bezpečí a tedy i kvalitu našich partnerských vztahů.

Existují čtyři základní styly připoutání – bezpečný, úzkostný, vyhýbavý a dezorganizovaný, které popisují různé způsoby, jak se lidé ve vztazích cítí, reagují a navazují kontakt.

Jedním z následků nejisté citové vazby a trauma bondingu pro mě byla emoční závislost na partnerce. Tu jsem zažil hned v několika vztazích, aniž bych si ji vůbec uvědomoval.

Místo toho jsem vinil partnerku. Vyčítal jsem jí, že mi nedávala dost lásky, že se odtahovala, že mi nerozuměla.

Nebyla to zdravá touha po blízkosti, ale spíš pocit, že bez ní nemůžu existovat. Že když odejde, celý můj svět se zhroutí. Tenhle druh závislosti nevycházel z lásky, ale ze strachu ze samoty, z odmítnutí, z toho vnitřního prázdna, které jsem si dlouho nechtěl přiznat.

Vztah se pro mě stal pokusem zalepit staré rány. Nevědomky jsem od partnerky čekal, že mě uzdraví, naplní, dá mi hodnotu, kterou jsem si sám neuměl dát. Jenže čím víc jsem se na ni upínal, tím víc jsem ztrácel sám sebe.

Ta závislost byla nenápadná. Skrývala se za obětavost, časté odpouštění, za strach říct nahlas, co cítím a co potřebuju.

Tehdy jsem si to ještě nedokázal přiznat, ale ta závislost byla jen další forma přežití. Pokus, jak necítit prázdnotu, kterou jsem v sobě nosil roky.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem pochopil, že ona mě nezachrání. Že její láska nemůže zaplnit to vše, co jsem sám sobě nikdy nedal. A že pokud chci opravdu žít, musím se od ní odpoutat.

Uzdravení nezačalo ve chvíli, kdy jsem si dovolil cítit bolest, kterou jsem roky zakrýval láskou, která byla spíš zoufalstvím.

Dnes už vím, že blízkost není o tom, jestli mě někdo potřebuje. Ale o tom, jestli já sám dokážu stát pevně, i když zůstanu sám. A že láska, která bolí, není láska. Je to trauma a závislost. A z té se dá vyléčit.

Nevědomě nás může přitahovat bolest, na kterou jsme si v dětství zvykli. Vzniká takzvaný trauma bonding (traumatické spojení), což je pouto založené na bolesti, manipulaci nebo střídání extrémních prožitků (například lásky a odmítnutí, blízkosti a odtažení). Takový vztah není skutečnou láskou, ale spíš opakováním známého chaosu.

Mozek totiž v dětství přijímá určité emoční vzorce jako normální, a i když jsou bolestivé, jsou známé a předvídatelné. V dospělosti nás pak podvědomě přitahuje to, co známe, ne nutně to, co je zdravé.

Pokud jsme vyrůstali v prostředí plném nejistoty, emoční nedostupnosti nebo ambivalentní pozornosti, právě to může v dospělosti působit jako bezpečí, i když ve skutečnosti spouští staré obranné mechanismy.

Mnoho lidí si takový vztah mylně vykládá jako osudové spojení nebo dvojplamen. Ve skutečnosti však často jde o trauma bonding, který maskujeme duchovní terminologií, abychom se nemuseli podívat do bolestivých vrstev svého nitra.

Ve skutečnosti koncept dvojplamene často vychází právě z tohoto nevědomého propojení zranění, projekce a závislosti, nikoli ze skutečné lásky nebo duchovní zralosti.

Trauma bonding je tedy důsledkem nezpracovaného traumatu a nejisté citové vazby. Abychom mohli vytvořit zdravý a stabilní vztah, je třeba tato vnitřní nastavení nejprve pochopit a uzdravit.

Toxický vztah není jen o špatném výběru partnera, jak často slýchávám od svých klientek. Je to důsledek nezpracovaného traumatu, které formovalo naši představu o tom, co je „normální“, „bezpečné“ a jak má vypadat „láska“.

Hloubková metaanalýza potvrdila, že lidé, kteří v dětství zažili trauma (fyzické nebo psychické týrání, sexuální zneužití či zanedbávání), mají výrazně vyšší riziko, že se v dospělosti ocitnou v toxickém či násilném vztahu.

Tato souvislost se ukázala jak u žen, tak u mužů, a riziko bylo ještě vyšší u nesezdaných párů. Jinými slovy, čím víc bylo dětství poznamenané bolestí, tím větší je pravděpodobnost, že člověk později skončí ve vztahu, kde se opakují podobné vzorce bolesti, manipulace nebo násilí.

Tato zjištění podtrhují, jak důležité je léčit minulost, protože nezpracované trauma ovlivňuje naše vztahy i dlouho poté, co jsme z dětství vyrostli.

Pokud jsi vyrůstal v prostředí, kde byla láska podmíněná, emoce trestané nebo bezpečí nestálé, tvoje tělo si zvyklo na neustálý stres. A to, co by mělo být červenou vlajkou, mozek interpretuje jako něco známého a tím pádem předvídatelného, tedy (pro něj) bezpečného. Přitažlivost pak není otázka volby, ale je to biologická reakce nervového systému.

Toxické vztahy většinou spouští stejný vzorec: napětí, uklidnění, výbuch, omluva, naděje. A znovu. Jde o cyklus, který drží nervový systém v pohotovosti. Místo klidu cítíš napětí. Místo bezpečí se jen přizpůsobuješ. A přesto nedokážeš odejít.

Trauma tě může naučit tolerovat bolest jako běžnou součást vztahu. Přesvědčí tě, že musíš být lepší, hodnější, silnější, aby tě někdo miloval. A i když víš, že ti to ubližuje, zůstáváš. Protože odejít by znamenalo postavit se prázdnotě, nejistotě nebo hlubokému strachu z opuštění.

Změna nikdy nepřijde zvenku. Nepřijde, když tě druhý konečně pochopí nebo se změní. Přijde ve chvíli, kdy si dovolíš vystoupit z cyklu přežití. Kdy začneš pracovat s tělem, nervovým systémem a vnitřním pocitem bezpečí.

A právě tehdy začneš být znovu ve vztahu sama se sebou. Začneš se dívat jinýma očima. Uvidíš cyklus, který ti ubližuje. A začneš cítit, že si zasloužíš víc. Poprvé opravdu všimneš, co ti ten vztah bere, a že už v tom nechceš zůstávat. A právě tehdy se začne měnit to nejdůležitější – vztah, který máš sám k sobě.

Když v sobě neseme nezpracované trauma, ovlivňuje to nejen náš vnitřní svět, ale i to, jak se chováme ve vztazích. U mě se to projevovalo jako přecitlivělost na kritiku, náhlé výbuchy hněvu, uzavírání se do sebe, žárlivost nebo silná potřeba mít všechno pod kontrolou.

Tyhle reakce nebyly projevem špatného charakteru. Byly to obranné mechanismy, které se kdysi osvědčily a pomohly mi zvládnout náročné situace. Jenže v mých pozdějších vztazích už přestávaly fungovat. Spíš vytvářely napětí, nedorozumění, odstup.

Nevědomky jsem tak opakoval bolest, kterou jsem sám zažil. Přenášel jsem ji dál, i když jsem si přál blízkost, klid a porozumění.

Prvním krokem ke změně bylo uvědomit si tyhle vzorce a začít k nim přistupovat s větší laskavostí a zodpovědností.

Zamrznutí, odpojení, útok, ironie, přehnaná péče nebo naopak únik – to vše jsou strategie, jak se (ne)vyrovnáváme s tím, co nás zraňuje.

Jsou to hluboce zakořeněné strategie přežití, které si náš nervový systém osvojil ve chvílích, kdy nebylo bezpečné být sám sebou.

• Zamrzneme, když jsme zahlceni a neumíme reagovat.
• Odcizíme se, když blízkost spouští starou bolest.
• Útočíme, když vnímáme ohrožení, i když reálně nehrozí.
• Přehnaně se staráme o druhé, protože podvědomě věříme, že si lásku musíme zasloužit.
• A utíkáme, když je na nás emocí příliš.

Tyto reakce jsou signály, že náš nervový systém stále hledá bezpečí, ale nenachází ho. A právě vztah, který by měl být místem podpory a spojeni, se tak stává opakováním starých zranění.

Pokud je ale začneme chápat a naučíme se s nimi správně pracovat, přestáváme jimi být řízeni a můžeme je přeprogramovat a vytvořit tak prostor pro skutečnou blízkost, důvěru, respekt a uzdravení.

Zdravé vztahy nezačínají tím druhým, ale tím, jaký vztah máme sami k sobě. Pokud v sobě neseme pocit, že si nezasloužíme lásku, že jsme „moc“, „málo“ nebo „špatně“, budeme si to ve vztazích znovu potvrzovat.

A právě tady většina lidí při cestě k sebelásce narazí.

Možná si to neuvědomuješ, ale svět, jak ho vnímáš, není skutečná objektivní realita.

Je to tvá subjektivní realita, tedy obraz světa zkreslený a vytvořený tvým mozkem a nervovým systémem.

Tvůj mozek si přizpůsobuje realitu skrze vzorce, které vytvořil na základě zážitků, zranění, traumat a režimu přežití. Tvůj nervový systém ti říká, co je bezpečné, co je hrozba, kdo jsi ty a jestli si zasloužíš lásku.

Pokud jsi prožil trauma nebo dlouhodobý stres, tvůj mozek překroutil realitu tak, aby tě chránil.

Jinými slovy koukáš na svět i sebe skrze zkreslenou čočku.

• Svět začneš vidět jako nebezpečné místo.
• Sebe začneš vnímat jako slabého, nehodného nebo nedostatečného.
• Lidé kolem tebe se stávají potenciálními hrozbami místo spojenců.
• Situace, které by jinak byly běžné nebo neutrální, začneš vyhodnocovat jako rizikové, ohrožující nebo nepřekonatelné.

• Zranitelnost nevnímáš jako sílu, ale jako něco, co tě může zničit. Raději se uzavřeš, než bys riskoval, že budeš znovu zraněn.

• Klid a ticho v tobě vyvolávají neklid. Místo bezpečí cítíš napětí, protože jsi zvyklý být neustále ve střehu.

• Blízkost druhých se nezdá být darem, ale hrozbou. Intimita ti připadá nebezpečná, protože může vést k bolesti nebo odmítnutí.

• A láska? Ta se stane nedosažitelnou, protože tělo, které se necítí v bezpečí, ji nemůže skutečně přijmout.

To, co na první pohled vypadá jako realita, je iluze, kterou vytvořil tvůj mozek a nervový systém v režimu přežití. A to, co tě dříve chránilo, se stává nyní vězením.

Bez regulace nervového systému, práce s tělem a traumaty sebeláska zůstává jen povrchovým konceptem. Zní možná dobře, ale jen na instaklamu.

Zdravé sebevědomí nevzniká z afirmací, pochval ani pozitivního myšlení. Vzniká z pocitu, že je bezpečné být sám sebou. A tenhle pocit se formuje dávno předtím, než ho umíš pojmenovat nebo si ho vůbec uvědomíš.

Vyrůstal jsem v prostředí, kde mě často přehlíželi, neposlouchali, shazovali nebo trestali za moje emoce, chyby nebo selhání. Můj nervový systém si tehdy vytvořil jasný závěr: být sám sebou je nebezpečné. A tak jsem se naučil přizpůsobit. Nevyčnívat. Zavděčit se. Odsouvat svoje potřeby. Skrývat svou zranitelnost a autenticitu.

Moje sebevědomí se pak nestavělo na vnitřní hodnotě, ale na výkonu, kontrole, perfekcionismu, obranných mechanismech a maskách.

Zvenčí jsem mohl působit silně. Měl výsledky. Uměl věci odprezentovat, dotáhnout do konce a uspět. Ale uvnitř mě dál řídil strach z odmítnutí, kritiky nebo selhání. Potřeboval jsem ujištění a potvrzení zvenku. A když nepřišlo, spustil se ve mně stres, úzkost, napětí, nepříjemné emoce a vnitřní chaos. Protože to moje trauma šeptalo, že nejsem dost.

Nízké sebevědomí pro mě bylo logické vyústění dlouhodobé adaptace na prostředí, kde nebylo bezpečné být autentický, kde nebyl prostor udělat chybu, dovolit si selhat a přesto se cítit hodnotný.

A když bylo moje tělo stále v režimu přežití, moje sebevědomí nebylo nikdy stabilní. Byl to výkyv. Byla to maska. Byla to hra na klid.

Skutečné sebevědomí pro mě začalo až tam, kde se moje tělo začalo cítit bezpečně ve své syrové autenticitě, i se všemi chybami, nedokonalostmi a temnými stránkami. Tam, kde jsem mohl uvolnit obranné mechanismy, stres, napětí. Přestat se přizpůsobovat. Přestat všechno vysvětlovat. A konečně být tím, kým opravdu jsem. Bez boje.

A právě proto jsem pochopil, že práce na sebevědomí nezačíná u myšlenek, ale u nervového systému. U těla, které už nemusí být pořád ve střehu.

Když jsem se začal cítit bezpečně sám v sobě, přestal jsem to hledat venku. Už jsem nepotřeboval, aby mi to někdo potvrzoval. Už to nebyla slova, která mě uklidňovala. Bylo to něco, co jsem cítil v těle. Prostě jsem věděl, že můžu být tím, kým jsem. I s tím, co si nesu. I když nejsem perfektní. A i když se to občas rozsype, je to v cajku.

Přestal jsem hrát na jistotu. Začal jsem být věrný sám sobě a svým hodnotám, protože už před sebou ani před nikým jiným nemusím nic schovávat.

Nejsem sebevědomý vždy a ve všem. Ale už se v tom neztrácím. Už chápu, odkud to pramení. Už vím, jak se o sebe postarat, když to přijde.

A to je rozdíl, který změnil celý můj život.

Už se sám sobě neztrácím. A to mi dává klid, který jsem roky hledal venku.

Trauma zanechává stopy nejen v těle, ale také v prožívání, v tom, co si dovolíš cítit, jak moc věříš svým emocím, a jestli je vůbec vnímáš.

Někdy tě emoce zaplaví tak silně, že se v nich nedá dýchat. Jindy je necítíš vůbec. Prázdno. Odpojení. Ticho tam, kde by měla být reakce.

Po traumatu může být i „normální“ pocit příliš nebezpečný. Smutek jako propast. Vztek nebezpečný. Láska zraňující. A tak je jednodušší a bezpečnější necítit nic. Jen napětí. Strach. Stres. Únava. Vnitřní chaos nebo otupělost.

Trauma je o tom, že tělo, emoce a pocity zůstaly uvězněné v okamžiku, kdy nebylo bezpečné je cítit a plně prožít. A i když ta událost už dávno skončila, emoce a pocity, které nemohly být prožité, se dál ozývají. Často jinou formou – jako stres, úzkost, podrážděnost, nespavost, depresivní prázdnota nebo emoční výkyvy.

Duševní zdraví je úzce spojené s tím, jak bezpečné je pro tebe cítit.

A právě proto je trauma zásadní téma, protože ovlivňuje, jak prožíváš vztahy, sebe, svět i každodenní realitu.

Když je nervový systém dlouhodobě přetížený a tělo se neumí vyrovnat s emocemi, spouští se nevědomé strategie, které tě mají chránit před bolestí. Říkáme jim obranné mechanismy.

Přestože na povrchu vypadají jako řešení, pomůžou ti přežít v situaci, kdy by bylo příliš ohrožující cítit všechno naplno. Ale dlouhodobě tě odpojují od vlastních emocí, brání ti v hlubším prožívání a tím i v uzdravení.

Místo abys emocemi skutečně prošel, prožil je, uvolnil a zpracoval, začneš je potlačovat, racionalizovat, ignorovat nebo přehnaně kontrolovat. Nervový systém tě drží v bezpečné vzdálenosti od čehokoli, co by mohlo spustit starou bolest.

• Někdy se vyhýbáš emocím tak, že je úplně odpojíš.

• Jindy je začneš zlehčovat, racionalizovat nebo potlačovat.

• Můžeš je přesměrovat na jiné lidi (projekce), nebo sám na sebe (sebekritika).

• Často se místo zpracování spouští perfekcionismus, kontrola, výkon, závislosti, úniky, disociace.

To všechno jsou obranné vrstvy, které vznikly, aby tě chránily, když nebylo bezpečné projít tím, co tě bolelo. Jenže zároveň tě drží zaseknutého.

Pokud chceš pochopit, jak tělo a mysl nevědomě chrání před emocemi, bolestí a stresem, ale zároveň tím brání v uzdravení, přečti si náš podrobný článek o obranných mechanismech.

Bez toho, aby ses naučil tyhle mechanismy rozpoznat, uvolnit a nahradit je vědomým zpracováním, je jakákoli hlubší práce s traumatem mnohem těžší. Protože obranný mechanismus tě vždycky zastaví těsně před tím, než by ses dotkl skutečného jádra.

Fobie nejsou jen strachy. Jsou to hluboké, automatické reakce těla a nervového systému, které se aktivují, i když racionálně víš, že nejsi v přímém ohrožení. Mnoho fobií má kořeny v traumatu, někdy vědomém, jindy zapomenutém.

Tělo si vytvořilo obranný mechanismus, který má zabránit opětovnému zranění.

Fobie často vyvolávají fyzické symptomy jako bušení srdce, dušnost, stažený žaludek, třes nebo potřebu utéct. Nervový systém přepíná do režimu přežití – boje nebo útěku, i když hrozba není reálná, ale jen vnitřní.

Mezi nejčastější typy patří:

• Sociální fobie, kdy tělo reaguje úzkostí na blízkost druhých, pohledy nebo situace, kdy jsi „vidět“. Může se projevovat červenáním, koktáním, pocitem paralýzy nebo nutkáním se izolovat.

• Agorafobie, kdy spouštěčem není jen otevřený prostor, ale i situace, ve kterých máš pocit, že nemáš únikovou cestu – MHD, nákupní centra, fronty, uzavřené prostory. Tělo si vybudovalo mapu, kde je „bezpečno“, a všechno mimo tuto zónu může vyvolat paniku.

U fobií nejde o logiku. Jde o hluboké tělesné reakce, že něco není bezpečné, i když to rozum nevidí. Proto je důležité pracovat nejen s myšlenkami, ale především s tělem a nervovým systémem.

Úzkost je přirozená reakce těla na ohrožení. Když je ale nervový systém zahlcený traumatem, úzkost se může „zaseknout“ v těle a spouští se i tehdy, když žádné skutečné nebezpečí nehrozí. Tělo zůstává v neustálé pohotovosti, napětí a hypervigilanci. Srdce buší, dech se zrychluje, mysl přetáčí scénáře, které ani nenastaly.

Trauma narušuje schopnost nervového systému regulovat se. To znamená, že tělo i mysl přestávají rozpoznávat, kdy je bezpečné odpočívat, a tak se klid se stává hrozbou místo úlevy. Úzkost pak přerůstá v úzkostné poruchy, které zásadně ovlivňují kvalitu života.

Patří sem například:

• Generalizovaná úzkostná porucha (GAD) – Tělo napnuté jako struna, neustálé obavy a napětí bez jasné příčiny, jakoby se člověk pořád bál, že se něco stane.

• Panická porucha – Náhlé záchvaty intenzivního strachu, bušení srdce, dušnost, pocit, že umíráš.

• Posttraumatická stresová porucha (PTSD) – Silné intenzivní trauma, které se nezpracovalo a zůstává uvězněné v těle. Flashbacky, znovuprožívání, nespavost, neklid. Tělo reaguje, jako by se to dělo znovu.

• Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) – Opakující se vtíravé nutkavé myšlenky (obsese) a rituály (kompulze), které slouží jako dočasné zklidnění. Často se objevuje jako pokus získat kontrolu nad nekontrolovatelným vnitřním chaosem.

Výzkum potvrdil, že existuje významná souvislost mezi prožitým traumatem a výskytem úzkostných poruch, i po kontrole demografických a socioekonomických proměnných, což potvrzuje, že trauma samo o sobě představuje nezávislý rizikový faktor pro vznik úzkostných poruch bez ohledu na věk, pohlaví či životní podmínky.

Úzkost není jen v hlavě, ale je to hluboká tělesná zkušenost, která má své kořeny v nervovém systému a režimu přežití.

Dobrá zpráva je, že úzkost a úzkostné poruchy nemusí trvat věčně. Když začneme pracovat s tělem a nervovým systémem, ne jen s myšlenkami, přichází změna překvapivě rychle.

U našich klientů vidíme první výrazně viditelné výsledky už po 2 až 3 týdnech. Podle našich zkušeností a zpětné vazby od klientů patří právě úzkost, fobie a úzkostné poruchy mezi nejrychleji a nejlépe řešitelné problémy.

Pokud cítíš, že je čas dopřát svému tělu i mysli prostor a bezpečí k uzdravení, můžeš začít s naším online programem zaměřeným na nervový systém a práci s traumatem.

Je dostupný odkudkoliv a můžeš si zvolit tempo, které ti vyhovuje, protože máš k němu celoživotní přístup i všechny budoucí aktualizace.

Moje deprese přišla jako důsledek dlouhodobého přetížení nervového systému, který byl příliš dlouho ve střehu. Nebyla to náhlá reakce. Byl to stav, který se objevil až tehdy, když moje tělo i mysl došly na hranici svých možností.

Zpočátku jsem si neuvědomoval, že její kořeny sahají k nevyřešenému traumatu. Objevila se až poté, co se akutní stresové projevy utlumily. Nervový systém, který roky bojoval, utíkal nebo zamrzal, nakonec vyčerpal všechny vnitřní zdroje.

Ztratil jsem zájem, chuť k životu i energii, protože už nebylo z čeho brát.

Moje deprese se neprojevovala jako pláč nebo smutek. Spíš jako vnitřní prázdnota. Jako by se všechno vyplo. Neměl jsem sílu vstát, mluvit, přemýšlet. Jen jsem nějak přežíval.

Zažil jsem:

• Nezájem o věci, které dřív přinášely radost

• Pocit bezcennosti nebo selhání

• Hluboká únava a pokles energie

• Neschopnost cokoliv očekávat nebo se těšit

• Problémy se spánkem

• Myšlenky na smrt, někdy i touha nebýt

Deprese pro mě byla formou obrany. Způsobem, jak si moje tělo i mysl řekly o klid. Jako by se rozhodly úplně vypnout, aby mě ochránily před dalším zraněním. Vzniklo u mě přesvědčení, že cítit je nebezpečné. Že chtít něco víc nemá smysl.

Přišla po období neustálé hyperaktivity, úzkosti a vnitřního napětí. Když tahle vlna opadla, přišel pád. Tělo se vzdalo, protože už prostě dál nemohlo.

Trauma není jedinou možnou příčinou deprese. Vím, že existuje celá řada dalších faktorů, včetně biologických, hormonálních nebo sociálních vlivů. Ale u mě hrály trauma a chronický stres zásadní roli. Dlouho zůstávaly nerozpoznané. Jejich dopad se totiž projevil až po letech.

Moje deprese byla pozdní reakcí systému, který byl příliš dlouho ve stavu přežití.

Výzkumy ukazují, že dlouhodobé účinky traumatických událostí na člověka se projevují především depresivními příznaky. A často jsou diagnostikováni s velkou depresivní poruchou podle DSM-5.

Spánek je jeden z nejcitlivějších barometrů stavu nervového systému. Po traumatu může být uvolnění natolik ohrožující, že tělo nedovolí usnout. I když jsi unavený, mozek zůstává ve střehu jako by čekal, kdy zase přijde nebezpečí.

Objevuje se:

• Problémy s usínáním

• Časté buzení

• Neklidné sny

• Noční můry

• Brzké ranní probouzení

• Nebo naopak neustálý pocit vyčerpání i po spánku

Tělo je unavené, ale mysl nedovolí spát. Nervový systém, který byl dlouho v režimu přežití, jen tak nevypne. A bez kvalitního spánku se nezregeneruje ani tělo, ani psychika a vzniká tak začarovaný kruh.

Psychosomatika se zabývá propojením těla a psychiky, tedy tím, jak psychické prožitky, stres, potlačené emoce nebo trauma mohou ovlivňovat fyzické zdraví.

U traumatu se často setkáváme se somatizací, kdy psychické zranění nenajde cestu ven vědomě, ale projeví se tělesně. Mezi nejčastější projevy somatizace patří chronická únava, bolesti břicha, migrény, hormonální nerovnováha, trávicí problémy nebo poruchy imunity. Lékařská vyšetření přitom mnohdy nic konkrétního neodhalí.

Tělo se tak stává místem, kde trauma přetrvává. Reaguje přecitlivěle na stres, napětí nebo určité spouštěče, protože nervový systém zůstává v pohotovosti i dlouho po odeznění hrozby.

Porozumět psychosomatickým projevům znamená naslouchat tělu jiným způsobem, nejen skrze symptomy, ale i v jejich celkovém kontextu. Za bolestí se často skrývá nezpracovaný bolestivý příběh, který si tělo nese, i když mysl už zapomněla.

Trauma nezůstává jen v naší psychice, ale ovlivňuje i biologii. Epigenetika ukazuje, že silný nebo dlouhodobý stres, strach či traumatické zkušenosti mohou měnit způsob, jak se některé geny „zapínají“ nebo „vypínají“.

Výzkum publikovaný v Nature Neuroscience zjistil, že trauma v dětství může vyvolat epigenetické změny, které dlouhodobě narušují stresovou odpověď, ovlivňují mozek i imunitní systém a zvyšují riziko duševních poruch v dospělosti.

Nemění se samotné geny, ale to, jak se projeví, a tím i to, jak funguje naše tělo, hormony, imunita nebo schopnost zvládat emoce. Tyto změny mohou ovlivnit i další generace.

Znamená to, že některé naše reakce, zdravotní problémy nebo způsoby zvládání stresu mohou souviset i s tím, co prožívali naši rodiče, prarodiče nebo ještě dál do minulosti k našim předkům.

Nové výzkumy ukázaly, že děti lidí, kteří prošli válečnými hrůzami, hladomorem nebo extrémním stresem, mohou mít genetické změny ovlivňující jejich odolnost vůči stresu.

To, co prožíváš, nemusí začínat u tebe, ale může to být stopa bolesti, která se dříve nemohla bezpečně projevit.

Ten „klid“, co jsem si tolik přál, se ukázal být jen dalším útěkem. Nešlo o uzdravení. Šlo o přežití.

A protože jsem neměl bezpečný prostor to všechno opravdu cítit, prožit, uvolnit, dokončit a zpracovat, tělo všechno tiše pohřbilo, aby mohlo přežít.

Nebylo bezpečné všechno to cítit. Nebyla kapacita to plně prožít. Tělo mě odpojilo, abych nemusel znovu cítit a prožívat tu vnitřní bolest a nastoupil obranný mechanismus. A největší ironii bylo, že já se tomu ještě poměrně dlouho říkal růst.

Místo toho, abych cítil, jsem se odpojil. Emoce jsem elegantně obcházel, racionalizoval, ale neprožíval jsem je.

A právě v tom bodě mi došlo, že pokud chci opravdu žít a ne jen přežívat, musím přestat utíkat. Všechny ty cesty mě jen udržovaly ve spirále přežití. Bylo potřeba se vrátit zpátky. K sobě. K bolesti. K tělu.

A právě tehdy jsem to všechno překopal. Přestal jsem hledat další náplasti a začal jsem stavět nový život. Skutečný, živý, syrový.

Spolu s mou partnerkou Lenkou jsme začali tvořit systém, který nic neobchází, ale prochází skrz bolest návratem k tělu, ke kořenům, k přirozenosti. Nejprve jsme ho tvořili pro sebe, jako cestu ze zamrznutí zpět do života, abychom znovu dokázali cítit, tvořit a budovat společně své impérium.

Postupně se tenhle systém stal součástí naší praxe. Integrovali jsme ho do online kurzů, programů i koučinku s klienty.

A díky vlastním zkušenostem, vědeckým poznatkům a zpětné vazbě od klientů, kteří s námi spolupracovali, jsme ho krok za krokem vyvíjeli až do jeho současné podoby.

Pokud chceš vědět, jak konkrétně začít krok po kroku, podle svého tempa, které je udržitelné a bezpečné pro tvůj nervový systém, pak se podívej na náš online program.

Tato cesta ale rozhodně nebyla pohodlná. Jakmile jsem přestal utíkat a začal se vracet zpět k sobě a pracovat intenzivně s naším systémem, začaly se vynořovat staré bolesti, křivdy, emoce, pocity a traumata, od kterých mě tělo kdysi odpojilo právě tím, že mě přepnulo do zamrznutí.

Byl to ochranný mechanismus, kdy tělo vyhodnotilo, že tehdy nebylo bezpečné tolik cítit. A tak mě odpojilo. Od emocí, vjemů, od sebe sama. Proto, že mě chtělo chránit před přehlcením a vyčerpáním organismu.

Tělo totiž nedokáže dlouhodobě fungovat ve stresovém režimu. Spotřebovává obrovské množství energie, oslabuje imunitu a vyčerpává nervový systém. A když už není kam utéct ani s čím bojovat, spustí tělo obranný mechanismus zamrznutí jako poslední možnou cestu, jak přežít. Všechno vypne.

Jenže to, co mi kdysi pomohlo přežít, mi už dál bránilo žít. A já jsem musel jít zpátky – k těm potlačeným emocím, zadrženým a nedokončeným reakcím a cyklům, neprožitým bolestem a traumatem.

Projít tím znovu. Cítit. Uvolnit. Dovolit tělu dokončit a zpracovat to, co tehdy nemohlo. A naučit se krok za krokem samovolně a správně regulovat svůj nervový systém, aby se konečně přestal cyklit v přežití.

Postupně jsem se začal znovu vracet do těla. A i když to bylo bolestivé, právě tam jsem našel kusy sebe, které jsem kdysi ztratil. Konečně přišla svoboda. Mohl jsem zase být sám sebou – autentický, vědomý, přítomný.

Ale tentokrát doopravdy žit ve skutečné přítomnosti a ne v té falešné iluzi, pomocí umělých technik, kterou mi nabízely a jen tlumily příznaky a odváděly mě od toho co skutečně citim uvnitř. Je to opravdová, syrová přítomnost, která vychází z těla, ne z naučených konceptů.

Můj život začal mít zase barvy, začal dávat smysl. Objevila se silná vnitřní chuť a motivace tvořit, budovat, růst. Začal jsem si znovu užívat i ty nejmenší radosti každodenního života.

Vztah i intimita se opět prohloubila, práce mě začala znovu bavit a naplňovat a já se konečně vrátil i ke svým koníčkům a životnímu stylu, který mi dává smysl.

Věci, které jsem dřív jen registroval, jsem teď doopravdy cítil. Nebyl jsem už jen divákem vlastního života. Byl jsem zase jeho součástí.

Ano, jsem víc v kontaktu sám se sebou a to znamená, že prožívám víc stresu, nepříjemných emocí a jsem víc v kontaktu i s tím nepohodlím. Ale to přece k životu patří.

Na druhou stranu jsem se naučil od toho neutíkat, nepotlačovat to, zvládnout to, nepřehltit se a využít to pro své sebepoznání a následný růst. A o tom je skutečný život.

A tohle je ten skutečný návrat.

Neříkám, že je všechno uzdravené. Ale už nebojuju sám proti sobě. Už se nesnažím zklidnit, když moje tělo křičí o pozornost.

Místo toho mu naslouchám. Nechávám se jím vést. Dávám mu čas a prostor pro bezpečí.

A proto píšu o traumatu. Protože vím, co dělá. A vím, že se dá proměnit.

Co kdyby dnes tvůj příběh začal jinak – ne útěkem, ale návratem? K tělu, emocím, prožitkům, autenticitě, svobodě… K tomu, co jsi dlouho musel držet pod pokličkou?

Mentální techniky, terapie, meditace, relaxační metody, dechová cvičení nebo mindfulness můžou vypadat jako ideální řešení. Jenže při traumatu neřeší to podstatné.

Stresová energie zůstává v těle uvězněná, emoce se potlačí, stresový cyklus a reakce se nedokončí, což vede k dysregulaci nervového systému a dalším problémům.

Všechny tyhle přístupy mají společné jedno – jdou z hlavy do těla. Snaží se tě přesvědčit, že když změníš myšlení, změníš i to, jak se cítíš.

Jenže trauma nesídlí v hlavě. Je uložené v těle. Nesídlí v logické ani analytické části mozku, ale v té instinktivní, kterou pomocí mysli ani vědomí ovlivnit nelze.

A právě proto mindfulness nebo přítomný okamžik, které na povrchu vypadají jako vědomý přístup, často slouží jen jako rafinovaný únik do přítomnosti.

Místo prožívání emocí, uvolnění stresové energie, dokončení stresových cyklů a reakcí, se naučíš soustředit na dech, zvuky, na tady a teď. Ale přitom se odpojíš od toho, co v tobě křičí a potřebuje jít ven.

Od emocí, které nebyly prožité. Od napětí, které se nevybilo. Od energie, která zůstala zaseklá někde hluboko.

A nedokončené cykly a reakce těla tě postupně dál dysregulují, disociují a traumatizují.

Jenže tělo se tím neuklidní. Jen se přestane ozývat. Na chvíli. Ale to, co v sobě neseš, tam zůstává.

Tělo nechce být umlčeno. Nechce být ztišeno. Nechce to obejít a potlačit.

Chce dokončit to, co nikdy nemohlo. Dostat prostor. Dovolit si cítit, prožít, uvolnit, zpracovat a integrovat.

A když místo toho dál zůstáváš „vědomý“ v technice, která jen vypne signál, neviditelné napětí dál roste.

Pod povrchem ticha zůstává to, co mělo být uvolněno. A začne to hnít. Pomalu. Tiše. Ale jistě.

Dechové cvičení proti úzkosti a stresu tě může uklidnit teď hned, ale nezmění hluboko zakořeněné vzorce, které tě do stresu nebo úzkosti znovu a znovu vrací. To nejhorší je, že úzkost ani stres tímhle způsobem neuvolníš ani nezpracuješ, jen je zatlačíš hlouběji.

Podobně i meditace proti stresu nebo úzkosti může na první pohled fungovat – přinést úlevu, zklidnit dech, snížit napětí. Ale příčinu neřeší. A právě proto se z dlouhodobého hlediska stávají nejen nefunkční, ale i kontraproduktivní.

Nedokončují stresové reakce a potlačují stresovou energii v těle, která měla být uvolněná. Jen ji uspí. A co se neprožije, to zůstane. A pak to dál uvnitř hnije.

Místo klidu přichází zamrznutí, odpojení, otupělost, disociace, která se tváří jako vnitřní klid. Ale není to klid. Je to vypnutí. To, co se tváří jako ticho a vnitřní klid, je ve skutečnosti obranný mechanismus těla.

Meditace, dechová a relaxační cvičení, mindfulness a další techniky zaměřené na přítomný okamžik nám mohou přinést úlevu, zklidnit mysl, zpomalit dech nebo utlumit napětí v těle. Ale pozor – to ještě neznamená, že dochází k regulaci nervového systému.

A právě v tom je obrovský rozdíl, který většina lidí nezná.

Zklidnění je krátkodobý stav, kdy se naučíš pracovat se svojí pozorností, přesměrovat mysl, ukotvit se v přítomnosti či zpomalit dech a dát tělu signál, že je bezpečno.

Jenže když se v tobě zároveň odehrává nedokončená stresová nebo traumatická reakce, tělo nezíská informaci, že je hrozba pryč. Tvá mysl možná říká: „Teď se uklidni, všechno je v pořádku.“ Ale tvé tělo a nervový systém stále drží napětí, protože nedostaly jasný signál: „Je to za námi. Můžeš se uvolnit.“

To je, jako bys stiskl brzdový pedál (dechová cvičení), ale nechal nohu zároveň na plynu (nedokončená stresová reakce). Zvenku vypadáš klidně, ale uvnitř tělo zůstává v pohotovosti.

Naučená disociace

Ještě větší problém nastává u technik jako meditace nebo mindfulness, které nás učí pozorovat tělo a emoce v roli vědomého pozorovatele – být takzvaně „pozorovatelem emocí, prožitků, bolesti, pocitů a reakcí těla“, aniž abychom je soudili, hodnotili, měnili nebo do nich nějak zasahovali. Jednoduše se je učíme sledovat jako mraky na obloze, které přicházejí a postupně zase odcházejí.

Zní to jako bezpečný odstup, ale tělo si naopak může zafixovat: „Je nebezpečné být v kontaktu se svými emocemi. Musím se na ně dívat z odstupu.“ A to vede k odpojení. Tomu se říká disociace.

Tímhle způsobem nevědomě říkáme, že být plně přítomný ve svém těle, se svými emocemi a bolestí, je nebezpečné. A tak se náš nervový systém neučí regulaci, ale učí se odpojení.

Navenek možná působíme klidně, ale uvnitř tělo dál žije v napětí, zamrznutí nebo pohotovosti. A to může zhoršovat úzkosti, přecitlivělost, vyčerpání, psychosomatické potíže, vyhoření nebo deprese.

Tento přístup je kontraproduktivní. Když nejsme spojeni s tím, co se děje uvnitř nás, nemůžeme to skutečně procítit, prožít, uvolnit, dokončit, zpracovat ani tím projít

Učíme se vše jen rafinovaně odpojit, abychom měli od toho klid, ale tím dochází k hlubšímu potlačení, postupné dysregulaci nervového systému a traumatizaci.

Takto jsem dopadl nejen já, ale i tisíce lidí a klientů, se kterými jsem to řešil – ať už ve své praxi, na sociálních sítích nebo v reálném světě.

Terapeutické metody a jejich nebezpečí

A pozor, takto fungují i na první pohled bezpečné metody jako odpuštění, terapie vnitřního dítěte a další metody a koncepty, které jsou v tomto kontextu velice kontraproduktivní a někdy mohou trauma ještě prohloubit nebo více ublížit.

Hodně o tom mluvím ve svých videích na YouTube.

A to není všechno.

Meditace může u traumatizovaných lidí otevřít hlubší vrstvy zranění, stresu, úzkosti, potlačených emocí nebo bolesti, na které nejsou v danou chvíli připraveni a hlavně nemají nástroje ani podporu, jak s tím bezpečně zacházet. Tělo se tak může dostat do ještě většího přetížení, odpojení nebo retraumatizace.

Místo úlevy přijde zahlcení.

A právě proto je důležité rozlišovat, kdy je vhodné tyto techniky použít a kdy je naopak potřeba pracovat jiným způsobem. Ne každý moment je ten správný pro „jít do sebe“, pozorovat emoce nebo se ponořit do ticha. Obzvlášť pokud v sobě neseš aktivní trauma, které není zpracované.

Terapie většinou pracuje jen s hlavou. Mluvíš, analyzuješ, chápeš. Ale trauma nesídlí v mysli. Trauma je v těle. A to je zásadní problém, proč klasická terapie u traumatu selhává.

Dysregulovaný člověk vypadá na první pohled v klidu, ale uvnitř ho drtí neviditelné napětí. A to nevyřešíš racionálním vysvětlením. Tělo se totiž neřídí logikou, ale bezpečím a instinktivními reakcemi, které jsou nastavené na přežití a ochranu. Terapie zůstává v hlavě. Zkoumá, rozebírá, přemýšlí, chápe a dává smysl. Ale tělo přitom dál žije v napětí, které nemá jak uvolnit a zpracovat.

Terapie pracuje s logickou částí mozku zvanou prefrontální kortex, ale trauma se ukládá v hlubších, instinktivních strukturách limbického systému a mozkového kmene. Ty nelze ovlivnit vědomě nebo pouhým pochopením.

Komplexní a hloubkový výzkum ukázal, že samotná kognitivní terapie nebo psychoterapie nestačí k efektivnímu zpracování traumatu.