8 Traumat způsobených vyrůstáním v toxické rodině

V tomto článku s tebou budu sdílet některé z nejbolestivějších zkušeností a své nejniternější pocity a traumata, které jsem si odnesl z toxického dětství. Nezpracované trauma, bolest, utrpení, šikana, žárlivost a sebedestruktivní vztahy mě dovedly až na dno, k depresím a pokusu o sebevraždu.

Dnes už tohle není můj život. Ale vím, že pro mnoho lidí to stále je realita. Proto chci otevřeně mluvit o osmi typech traumat, které vznikají v toxickém rodinném prostředí a ukázat, jak ovlivňují naši psychiku, vztahy i vnímání sebe sama.

Možná se v tom poznáš. Možná si uvědomíš, že kráčíš cestou, která tě pomalu ničí. Ale to, co tě zlomilo a bylo tvým vězením, se může stát tvou cestou k svobodě a vnitřnímu uzdravení. Proto čti dál.

Nezpracované trauma způsobené vyrůstáním v toxické rodině

Nezpracované trauma z dětství způsobené vyrůstáním v toxické rodině – slova, která v sobě nesou tíhu tolika nerealizovaných snů, zklamání a bolesti, že se z nich mračna stahují jako těžká mlha, která zatemňuje celou duši.

Nová studie z roku 2022 prokazuje, jak velký vliv má nezpracované trauma z dětství na pohodu dětí a chování dospělých. Nejde jen o tvé zničené sebevědomí, ale vliv je mnohem větší, než si myslíš.

Co je třeba opravdu pochopit, je to, že každý, kdo se narodil do prostředí, kde byla otrávena energie lásky a důvěry, je vlastně bojovníkem. Bojovníkem, který se snaží najít své místo na slunci, i když je obklopen mlhou nepochopení a konfliktu.

Tyto boje se sice odehrávají ve skrytých zákoutích naší psychiky, ale jejich odraz je viditelný v každém rozhodnutí, každé slze a každém úsměvu, který se nám podaří na obličej vykouzlit.

Já moc dobře vím, o čem mluvím, protože jsem sám prošel takovou těžkou a toxickou výchovou. Minulost nezměníš, ale můžeš změnit její vliv na tvůj současný život a hlavně tvou budoucnost, stejně jako jsem to udělal já.

Výzkumy potvrzují fakt, že trauma a traumatický stres mění strukturu mozku a celkové vnímání člověka, čímž ovlivňuje jeho vývoj a celkový život.

Proč nestačí změnit jen myšlení

Aby ti celý kontext dával hlubší smysl, je dobré pochopit, co trauma vlastně je. Tento článek se zaměřuje hlavně na důsledky nezpracovaného traumatu z dětství a jeho dopad na dospělý život.

Pokud ale chceš porozumět traumatu komplexně, tedy co to je, jak vzniká, jaké má příznaky, jak působí na tělo a mysl a co s tím dělat, začni u našeho kompletního průvodce traumatem, který tě povede krok za krokem a najdeš tam všechno důležité na jednom místě.

Pochopíš, že trauma není v hlavě nebo mysli, ale v těle jako součást nervového systému. Všechny projevy v myšlení, chování nebo rozhodování jsou jen důsledkem toho, co se děje uvnitř těla.

A právě proto trauma nelze vyřešit skrze mysl, změnu myšlení nebo přístupy, které jdou shora dolů. Ať už jde o klasickou terapii, psychologii, mindfulness, dechové a relaxační techniky nebo meditaci a další podobné metody, jsou bez zapojení nervového systému a těla nejen neúčinné, ale často i kontraproduktivní.

Ve výsledku přispívají k dalšímu potlačování a prohlubování samotného traumatu.

Vše podstatné se ale dozvíš v našem průvodci.

Tento úvod je jakýmsi pozváním k hlubšímu porozumění a odhalení traumatických vrstev, které se mohou ukrývat v důsledku vyrůstání v toxickém rodinném prostředí.

Tato zranění nejsou jen otisky jednorázových událostí, ale jsou to chronické rány, které narušují tvé vnímání sebe sama, ostatních a světa kolem tebe. Vedou k vytváření toxických vztahu, kde se tyto vzorce opakují a emoční zranění se prohlubuje.

Ale, jak se brzy dozvíš, i v těch nejtěžších chvílích existuje možnost léčby, růstu a, ano, dokonce i transformace. Vítej na cestě k odhalení, pochopení a přijetí toho, co bylo, co je a co může být.

1. Nevěděl jsem, kdo jsem

Způsob, jakým jsem vyrůstal, nesmírně ovlivnil to, kým jsem se stal v dospělosti. To jsem pochopil až po letech sebepoznávání, terapie, koučinku, tvrdé práce na sobě a bolesti, kterou jsem si musel projít.

Moje dětství bylo nestabilní. Naučil jsem se klást potřeby ostatních před ty svoje. A právě tady začal problém, který mi tehdy vůbec nedával smysl. Časem jsem si totiž uvědomil, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem.

Snažil jsem se být tím, kým si ostatní přáli, abych byl. Měnil jsem své názory i potřeby jen proto, abych zapadl, abych byl akceptován, milován a přežil v tom chaotickém světě.

A tím začala spirála zmatku, kdy jsem se snažil porozumět sám sobě, ale nešlo to. Moje pravé já bylo jako písek, který mi protékal mezi prsty.

Tohle rozhodně není jen můj příběh. Je to běžná realita pro spoustu lidí, kteří vyrostli v toxických rodinách, kde dítě nedostávalo základní emocionální a psychologické potřeby. V takovém prostředí není místo pro individualitu, růst ani zdravé vztahy.

Je to místo plné manipulace, emocionálního zneužívání a někdy i fyzického násilí. A všechny tyhle věci zanechávají hluboké stopy. Vedou k problémům, které si člověk nese do dospělosti – od nízkého sebevědomí přes toxické a komplikované vztahy až po úzkosti, deprese nebo jiné problémy či duševní poruchy.

Pokud se v tom poznáváš, věz, že nejsi sám. A že to jde změnit. Vím to, protože jsem to zvládl. Není to lehké. Ale je to možné. A co je nejdůležitější, je to cesta, na které můžeš znovu najít sám sebe, své pravé já a začít žít život, který tě nebude vysávat, ale naplňovat.

2. Odstup a uzavřenost

Vyrůstat v rodině, která postrádala emocionální hloubku a blízkost, pro mě bylo jako hledat východ v temném labyrintu, aniž by mi někdo ukázal cestu ven.

To, co mělo být mým domovem a místem, kde si člověk podle teorie citové vazby vytváří bezpečné pouto a učí se budovat vztahy a vyjadřovat emoce, se stalo minovým polem. Každý krok mohl znamenat nové emocionální zranění.

A jak jsem stárnul, tenhle labyrint se stal psychickou mapou, podle které jsem pak automaticky fungoval i ve svých dalších vztazích.

Nikdo mě nenaučil, jak být emocionálně otevřený. Jak bych tedy mohl vědět, co to vlastně znamená? Emoce se mi často zdály cizí, nepříjemné nebo přímo nebezpečné. Nedostal jsem do života žádné nářadí, žádný návod, žádný zdravý vzor ani dovednosti nebo nástroje, jak s nimi zacházet.

A tak jsem si kolem sebe začal stavět hradby. Držel jsem si ostatní od těla, protože jsem se bál zranění, které by mohlo přijít, kdybych se opravdu otevřel.

To vedlo k něčemu mnohem horšímu – k vnitřní osamělosti. Byl jsem obklopen lidmi, ale stejně jsem se cítil sám. Uvězněný ve své vlastní emocionální bublině. A všechno to začalo u jednoho chybného vzoru, který mi byl v dětství předán.

Dnes už ale vím, že tohle všechno se dá změnit. Uvědomění bylo první krok. Když jsem si přiznal, že moje schopnost tvořit blízké vztahy je pokřivená minulostí, začal jsem tu cestu opravovat.

Koučink, vlastní práce na sobě, ale především práce s traumaty a nervovým systémem, ale také sebeláska, hlubší sebepoznání a vědomé budování nových vzorců mi pomohly tyhle bariéry bořit.

Nikdy není pozdě začít znovu. Naučit se žít naplno, otevřeně a srdcem. A věř mi, že ta odměna, která čeká na druhém konci – blízkost, intimita, důvěra a skutečná láska, za to stojí.

3. Vždycky jsem chodil po špičkách

Emoční nestabilita v naší rodině byla jako chodit po tenkém ledě. Nikdy jsem nevěděl, kdy praskne a kdy se propadnu do chladných vod emocionálního chaosu.

V tomhle prostředí jsem se rychle naučil, že je lepší být potichu než riskovat bouři. Jak by taky ne, když jsem byl často svědkem nebo dokonce cílem výbuchů hněvu a duševní nestability. Tyhle lekce, které jsem si odnesl do dospělosti, měly ale svou cenu. Místo ochrany mě začaly omezovat.

Dlouho jsem si nesl strach. Hlavně strach z konfliktů a tendenci potlačovat svoje emoce. Neuměl jsem mluvit o tom, co cítím nebo co potřebuji. Raději jsem mlčel.

Někdy jsem ty pocity zatlačil tak hluboko, že jsem je ani nedokázal rozpoznat. Jenže emoce nejsou něco, co můžeš navždy zamést pod koberec. Dřív nebo později vyplavou na povrch a často v nejhorší možnou chvíli, kdy ti začnou ničit život.

Vyrůstat v toxické rodině bylo jako žít na minovém poli. Každý den jsem se snažil pohybovat co nejopatrněji, abych neodpálil další výbuch. Jeden chybný krok, jedno slovo navíc – a bum, všechno mohlo být ztracené.

Naučil jsem se nebýt vidět

Opatrnost se stala mým druhým jménem. Neustále jsem byl ve střehu. Nikdy jsem si nemohl být jistý, co vyvolá hněv nebo výbuch. Naučil jsem se chodit po špičkách (doslova), protože jsem nikdy nevěděl, co číhá za rohem.

Představa, že bych někoho rozrušil nebo zklamal, se pro mě stala noční můrou. A tak jsem se začal přizpůsobovat. Přestal jsem vyjadřovat, co cítím. Držel jsem si odstup. Zavřel jsem se do sebe. Začal jsem se vyhýbat konfliktům.

Moje komunikace byla povrchní, vztahy mělké. Blízkost jsem vnímal jako nebezpečí. Měl jsem pocit, že je lepší nebýt zranitelný, než riskovat bolest.

Tenhle strach z konfliktu a z otevřenosti se stal brzdou na mojí cestě. Neuměl jsem být sám sebou. Neuměl jsem budovat skutečné vztahy.

A až časem mi došlo, odkud to všechno pramení. Z výchovy, která mi dala jasný vzkaz, že moje emoce nejsou důležité. Mluvit o nich je nebezpečné. Konfliktům je lepší se vyhnout, než jim čelit.

Ale víš co? Tu smyčku jde přerušit. Já to udělal.

Práce na sobě, traumatech a nervovém systému, hlubší sebepoznání, práce s emocemi a asertivní komunikace mi pomohly tenhle vzorec postupně měnit.

Krok za krokem jsem se učil rozpoznat svoje emoce. Dovolit si je cítit, prožít, uvolnit a zpracovat. Pojmenovat je. A hlavně je sdílet bez strachu. Přestal jsem být rukojmím minulosti, traumat, bolesti a začal si budovat budoucnost, ve které můžu žít autenticky.

A víš co? Ty můžeš taky.

4. Neustále jsem se obviňoval a kritizoval

Ano, bylo to náročné. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se vztek a obviňování používaly jako nástroje kontroly. Bylo to jako chodit po minovém poli, protože jsem nikdy nevěděl, kdy a kde přijde další výbuch.

A tak jsem se stal mistrem v chůzi po špičkách. Snažil jsem se být co nejtišší, nejnenápadnější, jen abych náhodou něco nevyprovokoval. Jenže ani to často nestačilo. Obviňování přicházelo i za maličkosti – z drobných chyb, nedorozumění, věcí, které ani nebyly moje vina.

A to ve mně zanechalo hluboké jizvy na sebevědomí i na celém emocionálním nastavení.

V dospělosti se to pak projevovalo tím, že jsem si automaticky přisuzoval vinu za všechno, co se někde pokazilo. Ve vztazích, v rodině, ve škole a později i v práci. Jako bych měl za všechno zodpovědnost. A ještě horší bylo, že jsem to bral jako samozřejmost.

Sebekritika se stala mým denním chlebem… a ten vnitřní hlas mě neustále srážel, zpochybňoval a připomínal mi, že nejsem dost.

Často jsem měl i přehnanou potřebu zavděčit se ostatním, jen abych předešel možnému konfliktu nebo kritice. Ten vnitřní program viny byl tak hluboko zakořeněný, že jsem už vlastně ani nedokázal rozeznat, co je moje skutečná zodpovědnost, a co už není.

Nosil jsem na zádech neviditelnou zátěž, která mě dusila. Neustálý tlak být tím, kdo všechno zvládne, kdo nikoho nezklame.

Ale víš, co jsem si postupně uvědomil a začalo to měnit mou cestu?

Nejsem zodpovědný za emoce druhých. Nejsem zodpovědný za to, že někdo druhý nezvládá sám sebe. A rozhodně nejsem zodpovědný za to, co se dělo v mé rodině.

Byl to proces, ale začal jsem se osvobozovat. Prvním krokem bylo vůbec pochopit, odkud tenhle vzorec pochází. Že to není moje chyba, ale výsledek toxického prostředí, ve kterém jsem vyrůstal.

Naučil jsem se pustit, co mi nepatří

Pomohla mi práce zaměřená na trauma a nervový systém, minulost, odpuštění a přenastavení zakořeněných vzorců. Také mi pomohly principy, které dnes sdílím v našem kombinovaném online programu zaměřeném na vědomý život, trauma, nervový systém, práci s emocemi, sebelásku a sebevědomí.

Vznikl právě z téhle zkušenosti a vede krok za krokem cestou, kterou jsem si sám prošel a která mi změnila život.

Program nevychází jen z mé vlastní cesty, ale také z práce s více než 1 000 klienty – z jejich zkušeností, zpětné vazby a toho, co v praxi skutečně funguje. Celý obsah je podložen nejnovějšími vědeckými poznatky a neurovědou, takže s o ověřené principy, které mají skutečný dopad.

Když jsem se naučil nové, zdravější způsoby myšlení a chování a když skutečná změna začala vycházet z mého těla a nervového systému, ne jen ze změny mindsetu a myšlení, začal jsem žít jinak. Vytvořil jsem si nové vzorce a návyky. Začal jsem žít s větší lehkostí, autentičtěji a hlavně s vědomím, že už nemusím být tím, kdo nese všechno na svých bedrech.

Naučil jsem se postupně říkat ne bez pocitů viny a nastavil si zdravé hranice, které daly mému životu jasnější strukturu a větší pocit bezpečí. Přestal jsem se bát konfliktů, protože jsem věděl, že odmítnutí není selhání. Naučil jsem se vnímat své potřeby, naslouchat svému tělu a důvěřovat svému vnitřnímu kompasu.

A i když ta cesta nebyla jednoduchá, právě díky ní jsem se začal cítit svobodněji, opravdověji a víc sám sebou.

Je to náročná cesta. Ale je to cesta, která opravdu stojí za to.

5. Nesnesl jsem neúspěch a bál jsem se dělat chyby

Vstávat každé ráno s pocitem, že musím být dokonalý, bylo neskutečně vyčerpávající. Jako bych si každý den oblékal neviditelné brnění, které tvrdé a neprůstřelné, ale taky těžké a svazující.

Možná víš, o čem mluvím. Ten neustálý tlak na výkon, produktivitu a dokonalost, který jsem vnímal od svých rodičů, se postupně stal mým vnitřním hlasem. Hlasem, který mi šeptal, že nikdy nejsem dost. Že vždycky můžu být lepší.

Byl jsem uvězněný v pasti, kde se žádný úspěch nepočítal, protože nebyl dostatečný. A každá chyba nebo neúspěch mi připadala jako nálepka selhání. Bylo to nenápadné, ale neustálé podrývání sebevědomí.

A víš co? Chvíli mi trvalo pochopit, že chyby nejsou hrozba. Že jsou součástí života. Učí nás. Vedou nás k růstu. K poznání, k sobě samému.

Když jsem přestal vidět chyby jako hrozbu a začal je vnímat jako příležitost a začalo se něco měnit. Najednou jsem si dovolil položit otázky: Co mě tohle učí? Co ve mně tahle zkušenost probouzí? Jak díky tomu můžu růst?

Tohle je ta část, kterou moji rodiče neviděli. Oni viděli jen výkon. Jen výsledek. Ale já se dnes učím vidět smysl i v cestě, i v pádu.

Začal jsem se pomalu osvobozovat z okovů dokonalosti. A dovolil jsem si být nedokonalý. Slabý. Lidský. Zranitelný.

A víš co? Právě v tom se ukrývá svoboda. V tom je ta opravdová síla. Protože když už mě nesvazuje strach z chyby, můžu jít životem mnohem lehčeji. Autentičtěji.

A paradoxně i mnohem úspěšněji, protože mě už nesvazuje strach z neúspěchu. Naučil jsem se ocenit každou chybu jako krok na cestě k sebepoznání a růstu v životě.

6. Bál jsem se čelit ostatním nebo se jim postavit

Žít v neustálém konfliktu, kde každý den přináší novou epizodu rodinného dramatu, ve mně zanechalo hluboké stopy. V určitém bodě jsem rezignoval. Zvedl jsem ruce, stáhl se do ústraní a nechal ostatní, aby řídili můj život.

Nešlo o to, že bych neměl co říct. Nebo snad nechtěl nic říct. Jen jsem se bál, že jakákoli moje slova by mohla vyvolat další vlnu hádek, výčitek, konfliktů a nepříjemných emocí.

Vyrůstal jsem ve stínu hlučných hádek a věčných neshod. Naučil jsem se, že je bezpečnější mlčet. Že když nic neřeknu, možná se nestanu terčem. A tak jsem začal schovávat sám sebe, své pravé já, za zdí mlčení.

Jenže co je skutečná cena za tohle „bezpečí“? Ukázalo se, že je to vzdálenost. Mezi mnou a druhými. Ale hlavně mezi mnou a mým autentickým já. Potlačoval jsem se. Popíral jsem, kým skutečně jsem.

Když jsem se přestal bát být slyšet

Jednoho dne jsem si ale řekl dost. A začal jsem se pomalu učit vystupovat z role toho, kdo radši mlčí, kdo nechává druhé rozhodovat za sebe, kdo neříká, co cítí nebo co potřebuje.

Sdílel jsem o tom i víc v článku o tom, jak neřešit, co si myslí ostatní a mít vše i prdele, kde jsem rozebíral několik důležitých myšlenek, principů a uvědomění, které mi změnily život a umožnila mi doslova odpoutat se od toho, co si ostatní myslí a vážně mi to změnilo život. Bylo to jako nadechnout se poprvé naplno.

Je to velmi silný a inspirativní článek se spoustou zpětné vazby.

Díky této cestě jsem získal nový pohled, rozvinul potřebné dovednosti, vytvořil účinné strategie a našel odvahu postavit se svým emocím a strachům. Přestal jsem se ztrácet v tom, co chtějí ostatní a začal si klást otázku: Co vlastně chci já? A jít si za tím, bez ohledu na to, co chtějí, říkají nebo dělají druzí. Dnes to všechno předávám svým klientům v rámci koučinku, mentoringu i našich online programů.

Důležitým krokem pro mě bylo i učit se být asertivní a to hlavně v komunikaci. Konečně jsem se naučil mluvit o svých pocitech, vyjadřovat své potřeby a hlavně říkat ne, když něco nechci. Přineslo mi to nejen úlevu, ale i nové, zdravější vztahy.

Od té doby už konflikt nevnímám jako hrozbu. Ale jako příležitost. Možnost růstu. Možnost říct svůj názor, stát si za sebou a být slyšet. Dnes v těchto situacích cítím klid a bezpečí. Vnímám, že jsem v nich sám sebou.

A co víc, někdy si je dokonce i užívám, protože mě posouvají, učí a pomáhají mi dál růst.

A víš co? Je to neskutečně osvobozující.

7. Nízké sebevědomí a sebehodnota

Když tě pořád někdo kritizuje, ponižuje a sráží, jak by ses mohl cítit jinak než méněcenně? Moje nízké sebevědomí a pocit vlastní hodnoty nebyly jen nízké, byly úplně rozšmelcované na maděru.

Šlo o hlubokou bolest, která ovlivňovala úplně všechno, co jsem dělal. Postupně se stala součástí mě. Jako by se z té bolesti stala má identita.

Dnes už vím, že nejsem sám.

Věda také potvrzuje nedávnou studii, že trauma mění způsob, jakým vnímáš sám sebe, a negativně ovlivňuje tvé sebevědomí. Mění náš vztah k sobě, naše přesvědčení o vlastní hodnotě, o tom, co si zasloužíme. A dělá to nenápadně. Krok za krokem.

Pokud tě tohle téma zajímá více do hloubky, zpracoval jsem na to článek, jak trauma mění tvé vnímání světa a vztah k sobě i druhým, kde vše detailně popisuji.

U mě to bylo jako pomalé otravování mysli. Pořád dokola jsem poslouchal hlasy, které říkaly: „Nejsi dost dobrej. Nikdy nebudeš. Nejsi hodný lásky, úspěchu a štěstí.“ A já jim začal věřit. Jako by mě okradli o schopnost vidět svou vlastní hodnotu.

Ale dnes vím, že v sobě mám mnohem víc. Na každé negativní slovo, které jsem si o sobě kdy myslel nebo které mi někdo řekl, připadá spousta vlastností a kvalit, které jsem dlouho neviděl, protože jsem je nechtěl nebo spíše nemohl vidět.

Takové toxické prostředí a traumata totiž zkreslí tvou vnitřní čočku, skrze kterou vnímáš realitu. A když je ta čočka pokřivená, vidíš svět i sebe úplně jinak. Ne objektivně, ale skrze bolest, kterou si s sebou neseš.

Pokračování mého příběhu, jak trauma ovlivnilo moje sebevědomí a celý mechanismus, který za tím stojí, popisuji podrobně v kapitole trauma a sebevědomí v našem komplexním průvodci.

Když jsem přestal věřit starým lžím

Postupně jsem začal tu nahrávku v hlavě přepisovat. Nejdřív skrze mysl a podvědomí – afirmace, vizualizace, podprahové nahrávky a vedené meditace. Ale fungovalo to jen částečně a spíš na povrchu. Skutečná změna přišla až ve chvíli, kdy jsem začal zapojovat tělo a nervový systém. Teprve tehdy to začalo dávat smysl. Teprve tehdy to začalo opravdu fungovat.

A právě z této osobní cesty vznikl celý systém, který dnes učíme naše klienty – v koučinku, mentoringu i online programech. Je postavený na tom, co skutečně pomohlo mně i mé partnerce Lence, a také na spolupráci s více než tisícovkou klientů.

Opírá se o nejnovější vědecké poznatky, neurovědu a ověřené principy práce s tělem, myslí a nervovým systémem. Díky tomu se nejedná jen o nástroje pro „okamžitou úlevu“, ale o dlouhodobě fungující cestu, která má reálný dopad na tvůj život.

Nebyla to rychlá cesta, ale ty už dnes nemusíš jít metodou pokus a omyl jako já. Díky naší cestě ti dáváme možnost celý proces zjednodušit, urychlit a hlavně ušetřit to nejcennější, co máš. Tvůj čas.

Postupně jsem si vybudoval nové návyky, nový způsob myšlení i chování. A dnes už vím, že mě nikdo nemůže přesvědčit, že nejsem dost. Ani ti, kteří mě kdysi sráželi.

Protože jsem konečně poznal svou vlastní hodnotu. Uvědomil jsem si, že problém nikdy nebyl ve mně. Byl v tom, jak mě druzí viděli, jak se ke mně chovali a jak to ovlivnilo mě.

Dnes už vím, že jsem hodný lásky, respektu i štěstí. A vím, že když miluju sám sebe, nikdo mi tu hodnotu už nevezme.

Je čas přestat věřit starým příběhům. Je čas začít psát nový. Ten, ve kterém konečně můžeš být tím, kým jsi vždycky byl – celistvý, dostatečný a hoden všeho, co jsi vždycky chtěl.

8. Strach z opuštění

Strach z opuštění byl jako těžký batoh, který jsem s sebou vláčel roky. Vztah za vztahem. Přátelství za přátelstvím. Ať jsem byl kdekoliv, vždycky tam byl i on. Ten vnitřní neklid, který šeptal: „Brzy tě opustí. Nejsi dost.“

Bylo to trauma, které se maskovalo za strach z opuštění.

Když jsem vyrůstal v toxickém prostředí, kde chyběla emoční blízkost, bezpečí a přijetí, zakořenila se ve mně hluboká nejistota. Ať už šlo o fyzické nebo emoční opuštění, to ticho, ty pohledy, ta absence podpory. Všechno to ve mně zůstalo a postupně začalo formovat můj pohled na sebe i na vztahy.

Stačilo málo. Jedno nedorozumění. Jeden podivný tón v hlase. A už jsem cítil paniku. „To je ono. Teď mě opustí. Nikdo mě ve skutečnosti nechce.“

Ten strach nebyl jen o opuštění. Byl o celém souboru reakcí. Někdy jsem se stáhl do sebe nebo úplně utekl. Jindy jsem se naopak upnul na druhé až příliš. Byl to můj způsob, jak se bránit.

Obranný mechanismus před bolestí, kterou můj nervový systém očekával na základě minulých zkušeností.

Odpoutanost a vyhýbavý styl mě izolovaly od hlubokých emocionálních spojení a vytvořily bariéru mezi mnou a lidmi, které jsem měl rád. Jako bych se postavil za skleněnou stěnu, skrz kterou jsem viděl ostatní, ale nemohl se s nimi plně spojit.

Jindy jsem se tak moc bál, že odejdou, že jsem se jich držel zuby nehty. Přizpůsoboval jsem se, ztrácel sám sebe. Závislost na partnerovi a silná připoutanost mě vedly do nezdravých vztahových dynamik, kde jsem pomalu přicházel o svou individualitu a sebeúctu.

Strach mě držel na vodítku

Stal jsem se otrokem vztahu, otrokem své partnerky. Jako bych se vzdal vlastní svobody, jen abych nebyl sám.

A s tím přišla i žárlivost a neustálá vnitřní potřeba kontrolovat, co dělá, s kým mluví a kam jde. Nešlo ani tak o to, že bych jí nevěřil. Spíš jsem nevěřil sobě a tomu, že by mě mohla chtít doopravdy se vším tím, co jsem se snažil schovat i sám před sebou.

A dnes už vím, že tohle všechno nebylo o těch druhých. Bylo to o mně. O mém zranění. O způsobu, jak jsem se naučil sám sebe vnímat.

Byl jsem jako námořník, který se bojí vplout do oceánu, protože věří, že ho pohltí. Ale co když právě tam čeká něco nádherného? Co když tím, že se pořád držím u břehu, vlastně přicházím o všechno krásné?

Tenhle strach byl zakořeněný v mé minulosti, ale nemusel řídit mou budoucnost. A tak jsem se rozhodl na něj podívat. Pojmenovat ho. A začít s ním pracovat.

Pomohl mi hluboký vnitřní proces. Práce s tělem a nervovým systémem. Pomohl mi i náš vlastní systém, který jsme spolu s partnerkou Lenkou vytvořili právě na základě tohoto a dalších témat, které jsme sami řešili v první fázi našeho vztahu. Dnes ho předáváme dál v koučinku, mentoringu i online programech.

Je postavený na tom, co pomohlo nám i mnoho dalším lidem. Na zkušenosti, praxi a vědeckých poznatcích o traumatu, bezpečí a vztazích.

Dnes už ten batoh nenesu. Strach z opuštění jsem dokázal rozpoznat, pochopit a uzdravit. Už nemá sílu ovlivňovat mé vztahy ani život.

To je jedno z témat, které dokázal plně vyřešit.

A hlavně už vím, že si zasloužím lásku, blízkost a důvěru. Bez podmínek. Bez strachu, že mi to všechno někdo vezme.

Vím, jak moc to bolí, protože jsem tam byl taky

Znám ten pocit. Život, který není ani tak o žití, jako spíš o přežívání. Každý den se snažíš udržet nad vodou. Snažíš se fungovat, ale uvnitř se ti všechno hroutí. Je to vyčerpávající. A hlavně nekonečné. Čekáš, že to nějak přejde. Ale ono to nepřechází.

Zažil jsem to. Vím, jaké to je, když se ráno probudíš s tíhou v hrudi a přemýšlíš, jestli to má vůbec cenu. Když nevěříš nikomu, ani sobě. Když i ty hezké chvíle zůstanou jen na povrchu, protože uvnitř pořád cítíš prázdno, tlak, nebo strach.

Ten největší boj nevedeš s druhými. Vedeš ho sám se sebou. A možná si to ani neuvědomuješ.

Možná máš pocit, že jsi zlomený. Ale nejsi. Jsi jen unavený z toho, co všechno sis musel nést. A to dává smysl.

Vztahy, které měly být bezpečím, byly pro tebe bojištěm. Každé spojení tě mohlo zranit. Každý konflikt tě ohrozil. Každé odmítnutí jen potvrdilo to, co sis o sobě dávno myslel, že nejsi dost. Že tě nikdo nemůže doopravdy milovat.

Tenhle vnitřní rozpor tě stahuje zpátky. Chceš blízkost, ale bojíš se jí. Chceš být vidět, ale zároveň se schováváš. Chceš být milovaný, ale sám sobě nevěříš, že si to zasloužíš.

Ale věz, že není to tvoje vina. A není to tvoje konečná.

Když jsem začal chápat, co se ve mně děje, odkud tyhle pocity přichází a proč tam jsou, pomalu jsem začal rozmotávat uzly. Nebylo to hned ani jednoduché. Ale s každým krokem jsem cítil víc prostoru, víc sám sebe a víc svobody.

Když tě drží vlastní minulost

Dnes už vím, že minulost nemusí určovat mou budoucnost. A že i když jsem byl kdysi uvězněný ve svém strachu, bolesti a pochybách – dnes už nejsem.

A ty nemusíš být taky.

Možná je tohle ten moment. Ne změny ze dne na den, ale začátek obratu. Začátek toho, že se přestaneš ztotožňovat se svým starým já a začneš se vidět jako někdo, kdo si zaslouží uzdravení. Lásku. Důvěru. Život, který tě bude naplňovat. A všechno, po čem toužíš.

Budu upřímný. Nenabízím ti rychlou opravu. Tu ani nečekej, protože všechno, co slibuje rychlý výsledek, většinou nefunguje dlouhodobě. A často je to dokonce kontraproduktivní.

To, co ti nabízím, je postupná změna. Změna, která se buduje krok za krokem, ale stojí na pevných základech. Proto je dlouhodobě udržitelná, protože tě naučím dovednosti, které opravdu potřebuješ. Předám ti ověřené strategie, ukážu ti, jak pracovat se svým tělem, nervovým systémem, emocemi i vzorci, které tě dnes brzdí.

Můžeš si vybrat cestu, která ti bude nejvíc vyhovovat.

Pokud chceš jít svým tempem, najdeš všechno potřebné v našem online programu, který ti poskytne strukturu, vedení a nástroje krok za krokem.

A pokud cítíš, že potřebuješ individuální podporu, osobní vedení a prostor jít do hloubky, pak je tu individuální koučink, kde společně vytvoříme cestu přesně pro tebe.

Já jsem tím prošel. A věřím, že můžeš i ty.