Jestli máš pocit, že ti život ujíždí pod rukama, že tě drobnosti rozhodí víc, než by měly, potřebuješ mít všechno pod kontrolou, jsi věčně unavený i po osmi hodinách spánku, přetíženej… nebo naopak odpojenej, jako bys necítil vůbec nic, vítej. Možná je to jen trauma, které se ti usadilo v nervovém systému jako virus a od té doby ti tiše sabotuje život.
A ty sis na to možná tak zvykl, že ti to připadá normální.
Já to měl stejně. Taky jsem si říkal, že to je prostě moje povaha. Že jsem moc, nebo málo. Že to takhle mají všichni, jen to líp zvládají. Až později mi došlo, že mě neřídí život, ale trauma a nervový systém v režimu přežití.
A čím víc s lidmi pracuji v koučinku i ve své praxi, tím jasněji vidím jedno. Největší past traumatu není bolest. Je to zvyk. Zvyk žít napůl. Bez klidu. Bez spojení. A považovat to za normální.
Možná si pod pojmem trauma představíš jednu velkou, rychlou a intenzivní událost, jako je autonehodu, násilí, válku, znásilnění, napadení. Jenže většina traumat nevznikne takhle. Vznikají potichu. Dlouhodobě. Roky. Skrze stres, tlak, potlačování emocí a potřeb, ignoraci, nedostatek bezpečí a přetížení.
Tenhle článek je kompletní průvodce krok za krokem. Pomůže ti pochopit, co trauma skutečně je, jak se projevuje, co dělá s tělem a mozkem, jak ovlivňuje tvoje vztahy, emoce, duševní zdraví, rozhodování i každodenní fungování a jak ho zpracovat bezpečně a s respektem k sobě.
Ať už jsi na začátku, nebo už kus cesty máš za sebou, tady najdeš přehled, souvislosti a směr, který ti pomůže líp pochopit, co se v tobě děje a kam můžeš jít dál.
Obsah článku:
Co je trauma?
Psychické trauma je stav, kdy tělo a mozek nedokážou zpracovat zážitek, který byl příliš intenzivní, dlouhotrvající nebo vnímaný jako ohrožující. Stresová reakce se nedokončí a nervový systém zůstane uvíznutý v režimu přežití (boj, útěk nebo zamrznutí), místo aby se vrátil do rovnováhy.
Instinktivní reakce, které měly být krátkodobé, zůstávají uvězněné v minulosti a začnou se objevovat i tam, kde už žádné skutečné ohrožení není.
Trauma nevzniká událostí, ale reakcí těla
Trauma není to, co se stalo, jak si většina lidí myslí, ale to, jak na danou událost zareagovalo tvoje tělo a nervový systém. Traumatická událost je samotná situace (nehoda, ztráta, násilí), která byla objektivně ohrožující, extrémně zátěžová nebo překročila hranice bezpečí, ale sama o sobě ještě trauma nevytváří.
Trauma jako takové vzniká ve chvíli, kdy daný zážitek překročí regulační kapacitu nervového systému a ten se s prožitou situací nedokáže vyrovnat ani ji zpracovat, takže v těle zůstane aktivovaná stresová reakce.
Každý člověk má tuto kapacitu jinak nastavenou, a proto může stejná událost u jednoho vyvolat trauma, zatímco jiný ji zvládne. Dva lidé mohou prožít totéž, ale jen jeden v tom uvízne, protože jeho nervový systém v tu chvíli neměl dostatek kapacity situaci zpracovat.
Když stresová reakce nedokončí svůj cyklus
Nezpracované trauma z těla samo nezmizí. To, co se tehdy nemohlo dokončit, zpracovat a integrovat v tobě zůstane jako stresová energie, potlačené emoce, napětí, úzkost, otupělost nebo odpojení. Nervový systém drží tu starou reakci pořád aktivní, jako by se něco mělo stát každou chvíli.
Když tehdy neměl šanci situaci dokončit, zpracovat a dostat se zpátky do bezpečí, uloží si ji jako hrozbu, kterou musí hlídat i dál, aby tě ochránil před tím, co pro něj bylo tehdy příliš intenzivní a nebezpečné. Tělo nikdy nedostalo jasný signál, že je po všem a hrozba byla opravdu překonaná.
A právě proto ti i naprosto běžné situace dokážou spustit reakce, které vůbec neodpovídají tomu, co se děje teď. Nervový systém jen pokračuje v příběhu, který nikdy nemohl dokončit.
Trauma není jen vzpomínka v hlavě, ale otisk v těle. Tělo si pamatuje intenzitu, šok, bezmoc i všechny reakce, které tehdy nestihlo dokončit, i když tvoje vědomá mysl už k nim dávno nemá přístup.
Je to proto, že nervový systém nikdy nedostal šanci všechno uvolnit, uzavřít a vrátit se zpátky do pocitu bezpečí.
Jak trauma ovlivňuje myšlení a emoce
Mysl v tomhle jen následuje tělo. Když je nervový systém dysregulovaný a uvízlý v režimu přežití, mozek začne vytvářet úzkostné a katastrofické scénáře, vtíravé představy, paniku nebo sebekritické myšlenky.
Tyto myšlenky nejsou příčinou traumatu, ale jeho důsledkem.
Tělo vysílá signál ohrožení, mozek ho interpretuje a vzniká začarovaný kruh: tělo je ve stresu, mysl ho potvrzuje, stres se prohlubuje.
Trauma a ztráta vnitřní kapacity
Trauma zároveň narušuje naši vnitřní kapacitu. V momentě, kdy realita přesáhla naše možnosti zvládnout ji, ztratilo tělo pocit bezpečí a kontroly.
Od té doby se můžeš snažit mít věci pod kontrolou, protože nechceš znovu zažít okamžik, kdy ses cítil úplně bezmocně. Lidé, kteří traumatem neprošli, tuto potřebu nemají. Jejich nervový systém je pružný, dokáže reagovat a vrátit se zpět do bezpečí.
S traumatem se pracuje skrze tělo a nervový systém
A právě proto se trauma nedá vyřešit jen hlavou. Logika ani vůle nemají přístup k reakcím, které se odehrávají hluboko v instinktivních částech mozku a v těle.
Trauma je otisk v nervovém systému, který vznikl v okamžiku ohrožení a uklidní se teprve tehdy, když dostane prostor dokončit, zpracovat a integrovat to, co tehdy nemohlo.
Cesta k zpracování a zotavení vede přes tělo, regulaci nervového systému, rozšiřování kapacity, posilování odolnosti a postupné vytváření vnitřního pocitu bezpečí.
Druhy traumatu
Trauma nevzniká jen jedním způsobem. Někdy udeří náhle a změní život během jediné vteřiny. Jindy vzniká potichu, nenápadně a roky se ukládá do těla, aniž by si člověk uvědomil, že žije v chronickém stresu a v režimu přežití.
Právě proto rozlišujeme různé druhy traumatu, abychom pochopili, že každý z nich působí na nervový systém trochu jinak a vyžaduje zcela jiný přístup k jeho zpracování.
Některé formy traumatu jsou viditelné a snadno rozpoznatelné. Ty skryté jsou ale mnohem zrádnější, protože se tváří jako běžná únava, úzkost, vztahové problémy nebo ztráta energie. A přesto dokážou ovlivnit celý život.
Pokud chceš pochopit jednotlivé druhy traumatu do hloubky, jejich specifické projevy, skryté příčiny a mechanismy, najdeš kompletní rozpis v článku typy traumatu.
Trauma z dětství
Dětství je nejzranitelnější období našeho života. Nervový systém se teprve vyvíjí, učí se, co je bezpečné a co ohrožující, a každá zkušenost, i ta nenápadná, se ukládá mnohem hlouběji než v dospělosti.
To, co malé dítě nedokáže pochopit ani ovlivnit, si tělo uloží jako vzorec přežití který se později automaticky spouští v běžných situacích.
Právě v dětství vznikají první šablony vztahů, důvěry, hranic, emocí i způsobu jak reagujeme na stres. Pokud bylo prostředí nepředvídatelné, chladné nebo jednostranně náročné, může se to v dospělosti projevit jako neustálá ostražitost, problémy s intimitou nebo pocit že všechno musíš zvládnout sám.
Dopady dětského traumatu se většinou ukážou až po letech, nejčastěji až v dospělosti, například jako úzkost, vyčerpání nebo opakující se problémy ve vztazích, přestože si člověk mnoho situací z dětství ani nepamatuje. Detailně to rozebírám v článku trauma z dětství.
Nezpracované trauma
Nezpracované trauma z dětství nevymizí s časem. Jen změní podobu. To, co kdysi bylo způsobem, jak přežít v toxickém prostředí, se v dospělosti promění v hluboké vzorce, podle kterých člověk žije, i když si to možná ani neuvědomuje.
Navenek může působit silně, ale uvnitř nese bolest, která se nikdy nemohla projevit ani být zpracovaná.
Projevuje se v každodenním životě velmi nenápadně. Jako pocit, že nevíš kdo jsi, jako vnitřní uzavřenost, přehnaná ostražitost, sebeobviňování, strach z chyb, z lidí, z odmítnutí nebo jako nejistota, která se schovává za perfekcionismus, přizpůsobování nebo potřebu mít vše pod kontrolou.
Jsou to stopy dětského prostředí, které se ukládaly do těla i nervového systému ve chvílích, kdy sis jen chtěl zasloužit lásku a bezpečí.
Nezpracované trauma zůstává v těle právě proto, že tehdy nebylo možné cítit, promluvit, bránit se ani utéct. Nervový systém neměl jinou možnost než přežít. A tyto staré strategie se pak ozývají i po letech v reakcích, kterým člověk většinou nerozumí, nechápe je a neumí je ovlivnit vůlí ani rozumem.
Pokud si chceš přečíst konkrétní příklady a osm nejčastějších forem nezpracovaného traumatu, které vznikají v toxickém rodinném prostředí, najdeš je v článku nezpracované trauma.
Příznaky traumatu
Někdy máš možná pocit, že se s tebou něco děje… ale nedokážeš to přesně pojmenovat. Jsi přetížený, podrážděný, úzkostný, nebo naopak otupělý a odpojený. A přitom všechno na pohled vypadá normálně. Jenže tělo si pamatuje a reaguje i na to, co mysl už dávno zapomněla.
Možná to na první pohled nevypadá jako trauma. Možná tě všechno snadno rozhodí. Jsi pořád ve střehu. Nedokážeš vypnout. Pořád unavený, i když máš dostatek spánku a odpočinku. Musíš mít vše pod kontrolou. Nebo tě někdy ochromí něco, co by ostatním přišlo jako banalita.
Právě ty nejběžnější pocity můžou být nenápadnými projevy nezpracovaného traumatu.
Ale pozor, protože se podle výzkumu z roku 2022 příznaky traumatu liší v závislosti na jeho typu a příčinách, nelze je zobecňovat.
Podívej se na článek příznaky traumatu, kde najdeš konkrétní příklady toho, jak se nezpracované trauma projevuje a ovlivňuje tělo, mysl, emoce, chování i každodenní fungování, často způsobem, který by tě možná ani nenapadl.
Otestuj se na trauma
Možná si nejsi jistý, jestli to, co prožíváš, může souviset s traumatem. Nedokážeš vypnout. Mysl jede i v noci. Tělo je pořád stažené a napjaté, i když se nic neděje. Rozhodí tě maličkosti, které bys dřív ani nevnímal nebo jednoduše přešel. Nebo naopak necítíš skoro nic, jen vnitřní prázdno, odpojení a únavu, která se nedá dospat.
Možná se lekáš nebo bojíš vlastních reakcí. Vztahy tě vyčerpávají víc, než by měly. Jednou se stáhneš, podruhé vybuchneš. Potřebuješ mít věci pod kontrolou, protože jinak máš pocit, že se zblázníš nebo začneš vyšilovat. Nebo se ti v životě opakují stejné situace a ty nechápeš proč.
To jsou přesně ty momenty, kdy dává smysl zjistit, jestli za tím nestojí trauma.
Připravil jsem jednoduchý orientační test na trauma, který ti pomůže pochopit, jestli se v tobě může držet nezpracovaná traumatická reakce.
Co trauma dělá s mozkem a nervovým systémem
Trauma nezůstává jen v mysli, ale hluboce ovlivňuje i tělo, mozek a způsob, jakým funguje tvůj nervový systém.
Mění samotnou strukturu a funkci mozku, zejména oblastí zodpovědných za paměť, emoce a reakce na stres, což ovlivňuje způsob, jakým vnímá a zpracovává informace z okolí.
Studie jednoznačně potvrzují, že trauma stejně jako chronický stres vede ke strukturálním a funkčním změnám v mozku.
Tím se snižuje psychická odolnost, ale také se mění i fyziologické procesy. Nervový systém ztrácí pružnost, tělo přestává reagovat adekvátně a udržuje se ve stavu pohotovosti, i když už žádné reálné ohrožení není. Podrobněji se tomu věnuji v článku, jak trauma mění mozek a tělo.
Proč se nervový systém po traumatu zasekne v režimu přežití
Mozek traumatizovaného člověka tak zůstává často v režimu přežití. To znamená, že jeho systém je buď přestimulovaný (boj nebo útěk), nebo naopak utlumený (zamrznutí).
Někdy se dokonce může přepínat mezi těmito dvěma stavy, být chvíli napjatý, přestimulovaný nebo přebuzený a jindy odpojený a zamrznutý, ale nedokáže se dostat do stavu klidu, bezpečí a regenerace. Jde o typický příklad dysregulace nervového systému, kdy mozek i tělo ztrácí svou pružnost a schopnost vrátit se do rovnováhy.
Trauma a vztahy
Trauma je jeden z hlavních faktoru, který ovlivňuje to, jak navazujeme vztahy, jak v nich fungujeme a jak vnímáme sami sebe i druhé. Staré vzorce přežití se nejčastěji aktivují právě v blízkosti partnera nebo našich blízkých, protože vztahy jsou nejcitlivějším místem, kde se naše nezpracované traumata a vzorce znovu ozývají.
To, co kdysi bylo ochranným mechanismem, se v dospělosti může stát překážkou pro blízkost, bezpečí, důvěru i schopnost být ve vztahu sám sebou. Níže najdeš přehled hlavních oblastí, které trauma ve vztazích ovlivňuje a odkazy na podrobné články.
Jak trauma mění naše vnímání vztahů
Trauma neovlivňuje jen naši minulost, ale i to, jak dnes vnímáme svět, lidi kolem sebe i sami sebe, co považujeme za bezpečné a jak vnímáme a reagujeme na partnerovy reakce.
Většinou reagujeme na přítomnost starými pocity a zkušenostmi, aniž si to uvědomujeme. Více do hloubky to rozebírám v článku, jak trauma mění tvé vnímání světa a vztah k sobě i druhým.
Citová vazba a trauma z dětství
Naše schopnost být ve vztahu otevření, autentičtí a citit se bezpečně se formuje už v dětství. Pokud tam chyběla stabilita, bezpečí nebo přijetí, vznikají nejisté styly vazby, které se později přenášejí do partnerských vztahů.
Proto je klíčové porozumět teorii citové vazby, protože ti pomůže pochopit, proč ve vztazích reaguješ určitým způsobem a jak tyto rané vzorce ovlivňují tvoji blízkost, důvěru, výběr partnera i to, jak navazuješ a udržuješ vztahy a zda se v nich dokážeš cítit opravdu v bezpečí.
Trauma bonding a přitahování známé bolesti
Nevědomě nás může přitahovat to, co je nám z minulosti známé, i když to bolí. Mozek si bolestivé vzorce interpretuje jako normální a proto nás to táhne do vztahů, které je zrcadlí.
Koncept dvojplamenů se objevuje u vztahů, které ve skutečnosti nejsou hlubokým propojením, ale zacykleným traumatickým poutem. Chaos, silná přitažlivost, extrémy blízkosti a odmítnutí, to vše odpovídá právě trauma bondingu, jen je to zabalené do duchovní romantiky.
Závislost na partnerovi, strach z opuštění a přilnutí
Když trauma naruší tvůj pocit hodnoty a bezpečí, můžeš si přitahovat a vytvářet vztahy postavené na přilnutí, strachu z opuštění nebo potřebě neustálého ujištění. Navenek to působí jako láska, ale ve skutečnosti je to stará bolest. Více to rozebírám v článku emoční závislost na partnerovi, kde popisuji, jak takové vztahové vzorce vznikají, jak se v běžném životě projevují a jak s nimi pracovat.
Žárlivost a strach z opuštění
Žárlivost není znakem lásky, jak se někdy mylně uvádí, ale signálem vnitřní nejistoty, která vzniká při narušeném pocitu bezpečí a nezpracovaném traumatu z dětství nebo minulých vztahů. Aktivuje se strach z odmítnutí, srovnávání a potřeba mít partnera pod kontrolou.
Toxické vztahy a trauma
Trauma zvyšuje toleranci chaosu, napětí a zraňujícího toxického chování. To, co by mělo být varováním, působí známě a tím i paradoxně bezpečně. Proto lidé s nezpracovaným traumatem snadněji zůstávají v toxických vztazích, které jim ubližují.
Sebeláska a sebevědomí po traumatu
Pokřivený pocit vlastní hodnoty a následné nízké sebevědomí je jedním z nejčastějších důsledků traumatu. Ovlivňuje, koho si vybíráme, co ve vztazích tolerujeme i jak sami sebe vnímáme.
Změna nezačíná ve vztahu, ale v tom, jaký vztah máme sami k sobě. Proto je sebeláska, sebepřijetí a vytvoření zdravého a bezpečného vztahu k sobě nezbytnou součástí procesu, ve kterém člověk postupně mění své vzorce, hranice i to, co si do života pouští. Teprve když se začneš cítit v bezpečí sám v sobě, můžeš si vybírat partnery, kteří ti toto bezpečí neberou, ale posilují.
Trauma a duševní zdraví
Trauma zanechává stopy nejen v těle, ale také v prožívání, v tom, co si dovolíš cítit, jak moc věříš svým emocím, a jestli je vůbec vnímáš.
Někdy tě emoce zaplaví tak silně, že se v nich nedá dýchat. Jindy je necítíš vůbec. Prázdno. Odpojení. Ticho tam, kde by měla být reakce.
Po traumatu může být i normální pocit příliš nebezpečný. Smutek jako propast. Vztek nebezpečný. Láska zraňující. A tak je jednodušší a bezpečnější necítit nic. Jen napětí. Strach. Stres. Únava. Vnitřní chaos nebo otupělost.
Trauma je o tom, že tělo, emoce a pocity zůstaly uvězněné v okamžiku, kdy nebylo bezpečné je cítit ani plně prožít. A i když ta událost už dávno skončila, to neprožité se dál ozývá jinými formami, například stresem, úzkostí, podrážděností, nespavostí, depresivní prázdnotou nebo emočními výkyvy.
Duševní zdraví je úzce spojené s tím, jak bezpečné je pro tebe cítit… A právě proto je trauma zásadní téma, protože ovlivňuje, jak prožíváš vztahy, sebe, svět i každodenní realitu.
Obranné mechanismy
Obranné mechanismy jsou jedním z nejběžnějších důsledků traumatu, protože vznikly ve chvílích, kdy pro tebe nebylo bezpečné cítit ani reagovat přirozeně. I proto patří mezi klíčové prvky práce s traumatem.
Když je nervový systém dlouhodobě přetížený a tělo se neumí vyrovnat s emocemi, začne vytvářet nevědomé strategie, které tě mají chránit před bolestí.
Na první pohled vypadají jako řešení. Pomůžou ti přežít v okamžiku, kdy by bylo příliš ohrožující cítit všechno naplno. Jenže postupně tě začnou odpojovat od toho, co potřebuješ pro zpracování a růst. Od vlastních emocí, těla i prožitků, které byly příliš bolestivé.
Drží v bezpečné vzdálenosti od všeho, co připomíná traumatickou událost nebo vnitřní bolest. Nedovolí ti projít emocemi, uvolnit je a zpracovat. Místo toho vytvářejí vrstvu odstupu, která ti krátkodobě pomůže, ale dlouhodobě tě uvězní ve stejných vzorcích.
Bez toho, aby ses naučil tyhle mechanismy rozpoznat, uvolnit a nahradit vědomějším zpracováním, je jakákoli hlubší práce s traumatem mnohem těžší. Obranný mechanismus tě vždycky zastaví těsně před tím, než by ses dotkl skutečného jádra.
Trauma a úzkost
Úzkost se může objevit i dlouho po traumatu. Když člověk projde dlouhodobým stresovým obdobím nebo traumatickou událostí, změní to způsob, jakým reaguje na svět kolem sebe. Věci, které by dřív vůbec neřešil, najednou působí jinak.
Trauma zasáhne do toho, jak mozek pracuje s podněty a jak si ověřuje, že je bezpečí. Některé situace působí citlivěji, protože v těle zůstalo něco, co tehdy nebylo plně prožité, zpracované ani integrované.
To se ozve hlavně tehdy, když se v okolí objeví něco, co vzdáleně připomíná původní zážitek u akutního traumatu, nebo když situace vytváří podobný tlak a kontext, ve kterém dlouhodobě vznikalo trauma chronické.
Úzkost se může objevovat i tehdy, když si člověk své trauma neuvědomuje nebo si ho vůbec nepamatuje. Tělo a nervový systém však mohou reagovat na minulou hrozbu, i když mysl už k té zkušenosti nemá vědomý přístup.
U části lidí se po extrémně ohrožující události může rozvinout posttraumatická stresová porucha (PTSD). Jde o jednu z možných reakcí nervového systému na trauma, kdy tělo a mysl se mohou opakovaně vracet do minulosti, jako by se to dělo znovu, pokud neměly bezpečný prostor k integraci prožité zkušenosti.
Výzkum potvrdil, že existuje významná souvislost mezi prožitým traumatem a výskytem úzkostných poruch, i po kontrole demografických a socioekonomických proměnných, což potvrzuje, že trauma samo o sobě představuje nezávislý rizikový faktor pro vznik úzkostných poruch bez ohledu na věk, pohlaví či životní podmínky.
Deprese po traumatu
Trauma nevede jen k úzkosti, ale také k depresivním stavům, zejména pokud byl nervový systém dlouhodobě ve stresu a neměl možnost se regulovat. Když tělo roky funguje v režimu přežití, přepíná mezi mobilizací (boj nebo útěk) a zamrznutím, postupně se vyčerpá a může spadnout do stavu kolapsu, tedy hlubokého útlumu, který se navenek projevuje právě depresí.
Deprese po traumatu se proto projevuje více jako emoční otupělost, vnitřní prázdnota, ztráta energie, neschopnost cokoliv očekávat, dělat a celkový pocit odpojení od života. Je to pozdní reakce systému, který už nemá z čeho brát, tedy ochranný mechanismus, který tělo volí, když je dlouhodobě přetížené a vyčerpané.
Výzkumy ukazují, že dlouhodobé účinky traumatických událostí a stresu na člověka významně zvyšují riziko depresivních příznaků a souvisejí i s diagnózou velké depresivní poruchy podle DSM-5.
Nespavost, problémy se spánkem a únava
Spánek je jeden z nejcitlivějších barometrů stavu nervového systému. Po traumatu může být uvolnění natolik ohrožující, že tělo nedovolí usnout. I když jsi unavený, mozek zůstává ve střehu jako by čekal, kdy zase přijde nebezpečí.
Objevuje se:
- Problémy s usínáním
- Časté buzení
- Neklidné sny
- Noční můry
- Brzké ranní probouzení
- Nebo naopak neustálý pocit vyčerpání i po spánku
Tělo je unavené, ale mysl nedovolí spát. Nervový systém, který byl dlouho v režimu přežití, jen tak nevypne. A bez kvalitního spánku se nezregeneruje ani tělo, ani psychika a vzniká tak začarovaný kruh.
Psychosomatika a somatizace traumatu
Psychosomatika se zabývá propojením těla a psychiky, tedy tím, jak stres, potlačené emoce, nezpracované prožitky nebo trauma mohou ovlivňovat fyzické zdraví.
U traumatu se běžně setkáváme se somatizací, kdy potlačené emoce, nezpracované trauma nebo dlouhodobý stres nenajdou cestu ven vědomě a projeví se skrze tělo, tedy jako fyzické symptomy. Lékařská vyšetření přitom mnohdy nic konkrétního neodhalí.
Tělo se tak stává místem, kde trauma přetrvává. Reaguje přecitlivěle na stres nebo určité spouštěče, protože nervový systém zůstává v aktivaci i dlouho po odeznění hrozby.
Porozumět psychosomatickým projevům znamená naslouchat tělu jiným způsobem, nejen skrze symptomy, ale i v jejich celkovém kontextu. Za bolestí se většinou skrývá nezpracovaný bolestivý příběh, který si tělo nese, i když mysl už zapomněla.
Epigenetika a trauma
Trauma neovlivňuje jen psychiku, ale i to, jak tělo reaguje na stres. Epigenetika ukazuje, že silné nebo dlouhodobé stresové prožitky a traumatické zkušenosti mohou měnit způsob, jak se určité geny zapínají a vypínají. To může ovlivnit naši odolnost, imunitu i schopnost regulovat emoce.
Výzkum publikovaný v Nature Neuroscience zjistil, že trauma v dětství může vyvolat epigenetické změny, které dlouhodobě narušují stresovou odpověď, ovlivňují mozek i imunitní systém a zvyšují riziko duševních poruch v dospělosti.
Tyto změny mohou ovlivnit i další generace. Znamená to, že některé naše reakce, zdravotní problémy nebo způsoby zvládání stresu mohou souviset i s tím, co prožívali naši rodiče, prarodiče nebo ještě dál do minulosti k našim předkům.
Nové výzkumy ukázaly, že děti lidí, kteří prošli válečnými hrůzami, hladomorem nebo extrémním stresem, mohou mít genetické změny ovlivňující jejich odolnost vůči stresu.
Trauma a životní styl
Strava, prostředí, pohyb, spánek a každodenní návyky ovlivňují, v jakém stavu je náš nervový systém, jestli má prostor regenerovat, nebo se jen dál přetěžuje a deregulovává.
A právě proto má životní styl zásadní vliv nejen na vznik traumatu, ale i na jeho uzdravení.
Strava a rozvoj traumatu
To, co jíme přímo ovlivňuje náš nervový systém, hormony, zánětlivé procesy a schopnost zvládat stres.
Výzkum zjistil, že konzumace pravidelného množství zpracovaných potravin je spojena s horším zdravím mozku, duševním zdravím a obecně horší schopností zvládat stres.
Nedostatek důležitých živin (například omega-3, hořčíku, zinku, vitamínů D a skupiny B), chronický zánět, rozhozený střevní mikrobiom nebo kolísající cukr v krvi (rychlé výkyvy inzulinu) zatěžují nervový systém a zvyšují jeho přecitlivělost na stres.
Studie prokazují, že vztah mezi mozkem a střevním mikrobiomem je klíčový. Zdravý střevní mikrobiom, který je podporovaný správnou stravou, má pozitivní vliv na náladu a zvládání stresu.
Další studie ukázaly, že změny ve střevním mikrobiomu mohou ovlivnit emocionální chování, duševní zdraví a schopnost těla zvládat a reagovat na stres.
Dlouhodobě špatná strava tak oslabuje kapacitu zvládat emočně náročné situace, zvyšuje podrážděnost, únavu, úzkost a tím vytváří půdu, kde trauma snadněji vzniká a hůře se ho zbavuje.
Strava může být podhoubím, které posiluje nebo naopak podkopává stabilitu nervového systému.
Spánek a trauma
Bez kvalitního spánku nedokáže tělo zpracovat stresové zážitky a regulovat nervový systém. Spánek je klíčový moment, kdy se tělo přepíná do režimu regenerace a uzdravování.
Nedostatek spánku oslabuje emoční stabilitu, snižuje odolnost, zvyšuje přetížení a prohlubuje úzkostné i depresivní stavy. Nervový systém, který nemá dostatek odpočinku, se snadno dostává do režimu přežití i při běžných situacích.
Nedávná studie potvrzuje, že nedostatečný spánek může vést k tomu, že tělo nedokáže správně zpracovávat stresové podněty.
Když je spánek narušený, tělo zůstává neustále ve střehu, jako by stále očekávalo nebezpečí a nedokáže si odpočinout. Místo klidného spánku zůstává v napětí, které brání uvolnění a zpracování traumatu.
Navíc při dlouhodobě rozhozeném spánku se narušuje i přirozený cirkadiánní rytmus, což jsou vnitřní biologické hodiny, které ovlivňují hormony, náladu, energii i schopnost zvládat stres. Čím víc je tento rytmus rozladěný, tím hůř zvládá tělo běžné i stresové situace a uzdravování traumatu je o to náročnější.
Pohyb, tělo a regulace nervového systému
Pohyb není jen o spalování kalorií. Přirozený pohyb reguluje napětí, podporuje vagový nerv, stimuluje parasympatikus a pomáhá dokončovat stresové reakce.
Statický životní styl, nedostatek přirozeného pohybu, přetížení jednostrannými aktivitami nebo sedavá práce vytvářejí další vrstvy napětí v těle, které zvyšují dysregulaci a snižují schopnost těla zvládat emoce.
Studie z roku 2018 zdůrazňuje, že dlouhodobý sedavý životní styl zvyšuje citlivost na stresové podněty a narušuje hormonální a neurofyziologické reakce na stres.
Přirozený pohyb, práce s tělem, somatická cvičení, dech, práce s fasciemi nebo přirozené uzemnění (grounding) hrají klíčovou roli v tom, jak tělo vůbec dostane šanci trauma zpracovávat.
Pokud chceš jít víc do hloubky a hledáš další souvislosti mezi stravou, spánkem, pohybem a vlivem na nervový systém, stres a trauma najdeš je v samostatném článku o tom, jak strava a životní styl přispívají ke stresu a rozvoji traumatu.
Prostředí a nervový systém
Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje to, jak náš nervový systém vyhodnocuje bezpečí nebo hrozbu. Hluk, chaos, umělé světlo, neustálé podněty, přetížení informacemi i vizuální zahlcení vytvářejí podprahový stres.
Chaotické prostředí drží tělo ve střehu. Nedává prostor k uvolnění. Nervový systém má méně prostoru pro integraci a snadno sklouzává do režimu přežití i při běžné denní zátěži.
Tělo potřebuje prostředí, kde nemusíš mít všechno pod kontrolou. Kde tělo nemusí být pořád ve střehu. Kde strach konečně nemá prostor.
Bez úpravy prostředí, které podporuje klid, přehled, stabilitu a předvídatelnost, je velmi obtížné dát nervovému systému šanci na dlouhodobou regulaci.
Každodenní drobné stresory, které se neustále vrství, jako je nedostatek odpočinku, pracovní přetížení, multitasking, emocionální zahlcení, chybějící přestávky, tlak na výkon, nedostatek času na integraci a prosté bytí, vytvářejí skrytý dlouhodobý tlak na nervový systém.
I když se jednotlivé drobnosti zdají zvládnutelné, v součtu udržují tělo v přepětí. A právě tohle přetížení dává prostor, kde trauma nejen vzniká, ale i přežívá.
Práce s návyky, plánem dne, vědomým střídáním práce i odpočinku, pravidelným digitálním detoxem, práce s emocemi, uvolňováním stresové energie, dokončováním stresových reakcí i cyklů a práce s tělem je klíčová součást léčby traumatu, ne pouze bonus navíc.
Tady je ten vtip: většina lidí se snaží trauma vyřešit tím, že do svého přehlceného, dysregulovaného života přidají další nástroj, další metodu, další hack. Jak kdyby šlo o další aplikaci, kterou stáhneš a všechno se spraví.
Jenže trauma se nedá vyřešit tím, že do chaosu přidáš další chaos.
Tělo fungovalo miliony let v jiných podmínkách, než žijeme dnes. A když mu vezmeš přirozený rytmus, prostor na dýchání, pohyb, kontakt se zemí, spánek po západu slunce, opravdové jídlo a jednoduchost prostředí, nervový systém se zblázní. Doslova.
Tohle není o biohackingu, ranních rutinách, ani seznamu produktivity v Notionu. To je návrat k přirozenosti. Návrat k něčemu, na co tvůj nervový systém byl dávno designovaný.
Přirozený pohyb. Skutečný spánek. Přirozený projev všech emocí a pocitů. Rytmus dne. Opravdová jídla. Minimum umělých stimulů. Minimum hluku. Minimum umělé stimulace hlavy. Prostředí, ve kterém tělo nemusí být pořád ve střehu.
To neznamená přestat používat technologie, ale používat je vědomě a s mírou.
Návrat k přirozenosti je základem pro nastolení rovnováhy a regulace nervového systému v době, kdy všechno křičí: „Buď rychlejší. Buď lepší. Pořád něco dělej.“
A protože trauma není jen v hlavě, ale hlavně v těle, pak řešení taky není jen v hlavě. Tělo potřebuje přirozený rytmus. Ne další metody, ne hacky.
Potřebuje životní styl a prostředí, které podporuje klid, stabilitu a prostor. Aby už nemuselo setrvávat v režimu přežití a mohlo konečně pustit to, co si v sobě neslo moc dlouho.
Až tehdy začneš mít prostor pustit ven to, co jsi v sobě držel celé roky.
Bezpečnost při práci s traumatem
Než se pustíš do samotných principů práce s traumatem, je důležité rozumět i bezpečnosti při používání technik.
Když trauma řídí tvůj život, největší past není to, že toho děláš málo. Největší past je, že to děláš moc rychle, jdeš moc hluboko nebo jdeš na to skrze hlavu. A tělo i nervový systém u toho nemá ani bezpečí, ani kapacitu to zvládnout a zpracovat.
Netlač na výkon a rychlé výsledky.
Trauma není projekt, který se dá urychlit. Když na sebe začneš tlačit, nervový systém to může vyhodnotit jako další hrozbu. Místo úlevy se pak může znovu spustit stresová reakce, boj, útěk nebo zamrznutí.
V takových případech může hrozit přetížení, odpojení, návrat dysregulace a u citlivějších lidí i riziko retraumatizace. Proto je u práce s traumatem klíčové bezpečí v těle, pomalejší tempo a ideálně vedený proces.
Některé techniky, které na první pohled vypadají bezpečně, můžou u některých lidí v určité fázi udělat opak toho, co čekají. Je to proto, že tělo ještě nemá kapacitu a bezpečí jít do hlubších vrstev.
Limity čistě mentálních technik
Koncepty jako odpuštění nebo práce s vnitřním dítětem můžou být užitečné, ale pokud se použijí příliš brzy, nenavazují nebo nejdou ruku v ruce s prací s tělem a nervovým systémem, můžou člověka odpojit od toho, co se v těle skutečně děje. Místo uvolnění se pak jen posílí potlačení.
Stejně tak meditace a techniky ponoření do sebe nebo do ticha můžou u traumatizovaných lidí otevřít vrstvy stresu, úzkosti, potlačených emocí nebo bolesti ve chvíli, kdy na to nejsou připraveni a nemají nástroje ani podporu, jak s tím bezpečně zacházet. Místo úlevy pak přijde zahlcení, přetížení, odpojení nebo disociace.
Proto je klíčové rozlišovat, kdy a jak je vhodné tyto techniky použít a kdy je potřeba jít jiným směrem. Ne každý moment je ten správný pro to jít do sebe, pozorovat emoce nebo se ponořit do ticha. Obzvlášť pokud v sobě neseš aktivní trauma, které není zpracované.
Jednoduché pravidlo bezpečí:
- Když po technice cítíš víc napětí, chaos, odpojení nebo přetížení, je to signál zpomalit.
- Priorita je nejdřív bezpečí v těle, pomalé tempo a vedený proces, ne tlak na rychlé výsledky.
- Pokud nevíš, co přesně děláš a jak číst signály těla a nervového systému, může být práce o samotě nebezpečná.
Terapie a KBT v kontextu traumatu
Kognitivně behaviorální terapie i psychoterapie můžou být pro spoustu lidí přínosné, zejména pokud jde o orientaci v prožívání, porozumění souvislostem a práci s myšlenkami. U traumatu ale často nejde jen o myšlenky a porozumění. V některých případech může tělo a nervový systém zůstávat ve stresové reakci nebo v zamrznutí i ve chvíli, kdy už máš věci racionálně srovnané.
Právě proto se ukazuje jako důležité propojovat práci shora dolů, tedy terapii, s prací zaměřenou na bezpečí, tělo a regulaci nervového systému. Tyto roviny se vzájemně doplňují a umožňují, aby se trauma mohlo postupně a udržitelně zpracovat.
Odborný článek publikovaný v časopise BJPsych Bulletin (2015) tento pohled podporuje. Autoři Corrigan a Hull upozorňují, že u složitějších dopadů traumatu nemusí být pouhé rozšíření standardních kognitivních nebo behaviorálních postupů (KBT a psychoterapie) vždy dostačující. Autoři zároveň popisují, že se v praxi někdy přeceňuje práce jen na úrovni myšlení a že může být užitečné více zohlednit i to, jak tělo a regulace distresu ovlivňují průběh zpracování traumatu.
Pokud tě tohle téma zajímá víc do hloubky, sepsal jsem k tomu samostatný článek limity běžné terapie při řešení traumatu. Najdeš tam detailnější vysvětlení a také můj osobní příběh a zkušenosti z obou stran, nejdřív jako klient, který terapiemi procházel a později jako terapeut pracující s lidmi a jejich příběhy.
Zkušenost, ze které tento přístup vychází
Než se pustíme do hlubších souvislostí, dovol mi tě vzít na chvíli do zákulisí mé vlastní cesty. Právě skrze osobní zkušenost trauma přestalo být jen teorií a začalo být velmi konkrétní realitou.
Prošel jsem si roky skrytého stresu, úzkosti, šikany, toxických vztahů, útěků do osobního rozvoje i duchovna, až mě to nakonec dovedlo k depresím, odpojení od sebe a úplnému zamrznutí. Teprve ve chvíli, kdy jsem přestal utíkat a začal svou bolest doopravdy cítit a zpracovávat ji skrze tělo a nervový systém, se můj život začal měnit.
Pokud chceš pochopit, proč o traumatu píšu tak, jak píšu, a proč dnes učím to, co učím, můžeš si přečíst můj osobní příběh, jak trauma řídilo můj život a co mi nakonec pomohlo.
Jak zpracovat trauma
Základ je přístup, který pracuje s tělem a nervovým systémem. Nejen s hlavou nebo myslí, protože trauma se ukládá do těla a jeho reakce.
Jedna z největších chyb, kterou jsem v práci s traumatem opakovaně viděl a sám kdysi udělal, je snaha to celé pochopit. Vysvětlit si to. Zanalyzovat. Mít to pod kontrolou.
Jenže trauma se neukládá v hlavě jako vzpomínka.
Ukládá se v těle. V autonomním nervovém systému. V reflexech a instinktivních reakcích, které se spouštějí bez toho, aniž bys je mohl vědomě ovlivnit nebo se je rozhodnout změnit.
Mysl neřídí, ale následuje tělo
Mysl totiž není generál, který všechno řídí. Je spíš analytik, který se snaží pochopit, co se děje na základě toho, jaká data dostane z těla. A pokud je tělo neustále ve střehu, přepnuté do režimu boj, útěk nebo zamrznutí, pak můžeš přemýšlet, jak chceš, ale stejně se cítíš neklidný, podrážděný nebo úplně odpojený.
Tohle potvrzuje i současná neurověda, která ukazuje, že trauma mění způsob, jakým nervový systém vnímá svět. A dokud se nepodaří přeprogramovat reakce těla, uvolnit zamrznuté vzorce, obnovit pocit bezpečí, znovu nastavit vztah mezi tělem a myslí, zůstaneš v nekonečné smyčce přemýšlení bez skutečného posunu.
Změna začíná přístupem zdola nahoru
V mé osobní i profesní praxi se znovu a znovu ukazuje jedno: dokud nezačneš pracovat zdola nahoru, tedy skrze tělo a nervový systém, zůstáváš uvězněný ve své mysli, která jen dokola reaguje na podvědomé impulzy těla.
Snažíš se to změnit skrze mysl, ale tělo je pořád v pohotovosti a čeká na hrozbu. A dokud je tělo v režimu přežití, mysl jen tančí v kruhu ve stejných smyčkách, znova a znova. Protože je mysl pořád odpojená od reality těla, které nevysílá signál bezpečí.
A právě tohle je jádrem problému.
Je potřeba tělu pomoct cítit se zase bezpečně. Obnovit kapacitu a budovat odolnost, zpomalit nervový systém, podpořit regulaci a až pak začít zpracovávat. Jinak se nevědomky retraumatizuješ, přehltíš, odpojíš nebo tě to stáhne zpět do starých vzorců.
Tohle je základní kámen jakékoli skutečné práce s traumatem.
Uzdravování z traumatu není lineární. Neexistuje jeden správný způsob, protože každý traumatizovaný člověk se nachází jinde a potřebuje jiný vstupní bod.
A proto:
- Nefunguje na to pozitivní myšlení.
- Nestačí si o tom jen přečíst knížku.
- Není bezpečné jít do toho sám bez kontextu a vedení.
Nestačí vědět, co máš dělat. Potřebuješ vědět, co potřebuje tvoje tělo. V jakém režimu se tvůj nervový systém právě nachází. Jaké signály ti vysílá, co znamenají a jak jim porozumět.
Protože když tohle nevíš, můžeš si dokonce ublížit tím, že se snadno znovu přehltíš, zacyklíš, odpojíš, disociuješ nebo se retraumatizuješ. A místo uzdravení si jen znovu prožiješ to samé, akorát v jiném balení.
Bez systému to nejde
Práce s traumatem potřebuje:
- Bezpečí (ne tlak na výkon)
- Pomalejší tempo (ne rychlé výsledky)
- Vedený proces (ne chaotické pokusy, které jsi někde četl na internetu)
A hlavně systém, který počítá s tím, že každý z nás je jinde:
- Někdo potřebuje nejdřív obnovit kapacitu a naučit se v těle vůbec cítit bezpečně.
- Jiný potřebuje dokončit, uvolnit, zpracovat staré emoce, pocity, stresovou energii, reakce a cykly, které v těle zůstaly zaseknuté.
- A někdo potřebuje začít důvěřovat sobě a svému tělu tak, aby z něj trauma přestalo dělat nepřítele.
Proto jsme vytvořili cestu, která počítá s tím, že každý jsme někde jinde. Potřebujeme jiný začátek, jiné tempo i jinou hloubku. Cestu, která tě provází s respektem k tomu, kde právě jsi.
Cestu, která tě netlačí, ale podporuje a respektuje tvé tempo. Která ti pomáhá znovu navázat vztah se svým tělem, porozumět tomu, co prožíváš a postupně se v sobě bezpečně zorientovat bez přetížení.
Je to ucelený systém, který tě krok za krokem provede bezpečným návratem k sobě bez retraumatizace.
Co se naučíš?
- Jak přirozeně regulovat nervový systém, aby tělo začalo reagovat jinak a naučilo se samoregulaci.
- Vybudovat si zdravý vztah k negativním emocím, pocitům, úzkosti a stresu, aby ses je nemusel snažit potlačovat, ignorovat, utíkat od nich nebo se jich zbavovat. Naučíš se je prožívat a přijímat v bezpečném prostoru, kde se z nich stane signál, se kterým umíš vědomě pracovat.
- Naučit se přirozeně pracovat s emocemi, stresem a úzkostí bez zbytečných složitostí, rychlých zkratek a toxické pozitivity.
- Jak přepojit mozek tak, aby se snížila citlivost amygdaly, posílila kapacita neokortexu a obnovila funkce hippocampu. V praxi to znamená přestat být ovládán instinktivními podvědomými spouštěči minulosti a začít znovu vnímat realitu takovou, jaká skutečně je, s větším klidem a schopností vědomě reagovat místo automatických, přehnaných reakcí.
- Vybudovat si vnitřní bezpečí v těle a nervovém systému bez ohledu na vnější podmínky, pokud tedy nežiješ v toxickém prostředí nebo vztahu.
- Budovat větší psychickou odolnost a rozšiřovat kapacitu nervového systému tak, aby dokázal zvládat i náročnější emoce, situace a podněty bez přetížení, kolapsu nebo disociace, ale s vnitřní stabilitou, pružností a schopností vrátit se zpátky do rovnováhy.
- Rozšiřovat bezpečně svou komfortní zónu tak, aby nové výzvy nevedly k přetížení, ale k růstu s pocitem vnitřního bezpečí.
- Uvolnit, prožít a zpracovat potlačené emoce, pocity, traumata a stresovou energii, která zůstala zaseknutá v těle.
- Dokončit stresové reakce a cykly z minulosti, které se v minulosti přerušily a zůstaly nedokončené v těle.
- Jak poznat, v jakém stavu se právě nachází tvůj nervový systém a co v tu chvíli skutečně potřebuje.
- Jak poznat, kdy je tělo připravené jít hlouběji a kdy naopak potřebuje zpomalit a stabilizovat.
- Vytvořit si v těle, mozku a nervovém systému nové asociace, které spojují klid a zpomalení s pocitem bezpečí. Naučit se, že stav klidu, odpočinku a uvolnění není hrozba, ale přirozený a bezpečný režim fungování, a že amygdala nemusí být neustále ve střehu, vyhledávat hrozby kolem sebe ani tě chránit před minulostí.
- Změna postojů, vnímání, perspektiv a vztahu ke světu, sobě, partnerovi, lidem, lásce, penězům, situacím, událostem, místům, věcem, podnětům… Vytvořit si novou mapu vnímání světa, vztahů i sebe sama. Měnit postoj k lásce, tělu, sobě, lidem, bezpečí, vnímání stresu nebo klidu.
-
Jak rozlišit, co je růst, skutečná regulace a posun a co naopak jen další útěk v převleku.
Tady cesta teprve začíná
Možná v tom teď vidíš spoustu věcí, které ti dávají smysl. Najednou vidíš, proč se v tobě některé reakce pořád opakují.
Proč někdy necítíš skoro nic, jindy tě emoce úplně zahlcují a proč tě i běžné věci vyčerpávají víc, než by měly. Protože tělo pořád balancuje mezi odpojením a přetížením, mezi ochranou a přehlcením.
Ale samotné pochopení nestačí.
Proto ti nabízíme prostor, systém a vedení, které ti umožní začít vracet tělo zpátky do bezpečí. Bez dalších technik, ale skrze nervový systém, emoce, bezpečí v těle a skutečnou regulaci.
Pokud cítíš, že je čas jít hlouběji a dopřát si změnu, která bude skutečně zakořeněná v těle, náš online program ti v tom pomůže.
Je vytvořený pro práci s nervovým systémem, vnitřním pocitem bezpečí, emocemi, stresem, úzkostí, vyčerpáním i dlouhodobým napětím a postupným budováním kapacity pro zdravou regulaci.
Nejčastější otázky o traumatu
Jak poznám, že mám trauma, když se mi nic hrozného nestalo?
Nezáleží jen na tom, co se stalo, ale jak to tvoje tělo zvládlo. Trauma není o tom, jestli byla událost dost hrozná nebo silná, ale jestli na ni měl nervový systém kapacitu. Jestli došlo k dokončení stresové reakce, uvolnění stresové energie i emocí a tělo se pak mohlo vrátit zpět do stavu bezpečí. I chronický stres, tlak, emoční zanedbání nebo dlouhodobé přetížení můžou spustit trauma, aniž by šlo o jednu velkou událost.
Může trauma vzniknout i z dětství, které si už nepamatuju?
Ano. Nervový systém si pamatuje i to, co vědomá mysl už zapomněla. Trauma je často uložené v těle jako napětí, úzkost, obranné mechanismy a vzorce nebo potíže ve vztazích, i když si na konkrétní události nevzpomínáš.
Je možné, že se mi trauma projeví až po letech?
Přesně tak. Někdy tělo drží dlouho, dokud má dost sil. Jakmile se tělo unaví, spustí se úzkosti, deprese, únava, nespavost nebo jiná somatika. To, co vypadá jako náhlý problém, je často pozdní následek dlouhodobého přetížení.
Je možné se traumatu úplně zbavit?
Nejde o to trauma vymazat. Jde o to, aby přestalo řídit tvůj život. Když se naučíš pracovat s tělem, emocemi a nervovým systémem, můžeš se z toho dostat ven. Trauma nemusí zmizet z paměti, ale přestane řídit tvoje reakce, vztahy i emoce.
Můžu trauma zpracovat, i když si ho nepamatuju nebo si ho nevybavuju?
Ano. Trauma se neukládá jako konkrétní vzpomínka, ale jako tělesný prožitek, vzorec chování, vnitřní napětí nebo emoční reakce. Nervový systém si pamatuje i to, co vědomá mysl potlačila nebo zapomněla. Práce s tělem, nervovým systémem a emocemi umožňuje léčení i tehdy, když nemáš přesné vzpomínky. Není potřeba si vzpomenout, aby ses mohl uzdravovat. Stačí pracovat s tím, co se děje teď ve tvém těle a nervovém systému.
Jak dlouho trvá uzdravení traumatu?
Není na to univerzální čas. Záleží na hloubce traumatu, délce trvání a na tom, jakou práci odvedeš. Ale dobrá zpráva je, že i po letech je možné začít. Každý krok, který dá tělu větší bezpečí, ti přináší úlevu.
Můžu trauma zvládnout sám?
Částečně ano. Ale může to být velmi nebezpečné.
Pokud nevíš, co přesně děláš, nerozumíš signálům těla, stavům nervového systému ani tomu, co tvoje tělo v danou chvíli potřebuje, a jak bezpečně projít hlubšími emocemi, bolestí, stresem nebo úzkostí, můžeš si nechtěně spíš ublížit než pomoct.
Bez jasného vedení je velmi snadné:
-
Přetížit se a spustit silnou stresovou reakci
-
Nevědomky se retraumatizovat
-
Odpojit se od těla ještě víc a zacyklit se v zamrznutí
Vrať tělu klid a bezpečí
Program ti pomůže zregulovat nervový systém, získat zpět vnitřní pocit bezpečí, uvolnit stres, úzkost a dlouhodobé napětí.
Postupně tak začneš budovat kapacitu pro zdravou regulaci i větší odolnost vůči vyčerpání.
Jiří Čapovec
Celostní terapeut, kouč a mentor
Jiří Čapovec je celostní terapeut, kouč a mentor s více než 10 lety praxe, který se zabývá oblastí celostní medicíny a funkční medicíny, kde propojuje důležité aspekty a obory jako je osobní rozvoj, psychosomatika, epigenetika, psychologie a rozvoj lidského vědomí, neurovědy a práce s podvědomím. Kromě působení v oblasti duševního zdraví, se také zaměřuje na psychologii mezilidských vztahů (individuální i párová terapie). Je spoluzakladatel značky cesta relaxace spolu s jeho partnerkou, koučkou a terapeutkou Lenkou Heczkovou.
Poznámka: Tento článek má pouze informativní a vzdělávací charakter. Nenahrazuje odbornou péči, lékařskou diagnostiku ani osobní konzultaci. Odbornou podporu nabízím v rámci své praxe Cesta Relaxace.
0 Komentářů