Příčiny úzkosti a úzkostných poruch (psychologické i fyziologické)

V tomto článku se podíváme na všechny hlavní příčiny úzkosti a úzkostných poruch. Zaměříme se jak na psychologické, tak na fyziologické faktory, které bývají v klasické terapii většinou opomíjené, přesto ale hrají klíčovou roli.

Opírám se o více než 10 let zkušeností v koučovací a terapeutické praxi s lidmi, kteří se potýkali s úzkostí, panickými atakami a jinými úzkostnými poruchami. Na základě této práce jsem vytvořil vlastní model úzkosti, který v článku představím a který pomáhá pochopit, proč se úzkost rozvíjí a proč se někdy vrací, i když se člověk snaží ji překonat.

Sdílím zde také konkrétní poznatky a zkušenosti z mé celostní praxe, kde propojuji práci s tělem, emocemi i nervovým systémem, vše podložené aktuálními poznatky a výzkumy z neurovědy a psychologie. Najdeš zde nejen teoretické souvislosti, ale i praktické vhledy, které ti mohou ukázat cestu k dlouhodobé úlevě a výsledkům.

Příčiny úzkosti a úzkostných poruch

Úzkosti ani úzkostné poruchy nevznikají jen z jednoho důvodu. Jsou výsledkem kombinace psychologických i fyziologických vlivů, které se navzájem ovlivňují a posilují.

Příčiny úzkosti můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin:

• Psychologické příčiny – trauma, dlouhodobý stres, potlačené emoce a potřeby, negativní vzorce myšlení, nízké sebevědomí, vliv prostředí a mezilidských vztahů.

• Fyziologické (biologické) příčiny – životní styl, strava, dysregulace nervového systému, hormonální nerovnováha, zdravotní problémy.

Tyto dvě skupiny jsou vždy navzájem propojené a vytvářejí začarovaný kruh, který ovlivňuje psychické i fyzické zdraví, a proto je nutné je chápat jako celek. Z toho důvodu je důležitý komplexní přístup, který se zaměřuje na všechny aspekty problému.

Psychologické příčiny úzkosti

Psychologické faktory hrají při vzniku úzkosti zásadní roli. Projevují se navenek, jako strachy, obavy, neklid, nervozita nebo negativní myšlenky. Jejich intenzita se odvíjí od stavu těla a nervového systému.

Pokud je naše fyziologie v nerovnováze, psychologické příčiny se snadno vystupňují a mohou vyvolat silnou úzkost nebo úzkostné poruchy.

Typické je, že strach přerůstá v úzkost a může eskalovat až do panických atak. Negativní myšlenky se mění v vtíravé obsese, kterých se zdá nemožné zbavit. Stres se zvyšuje i v situacích, které by dřív člověka nechávaly klidným a vede k podrážděnosti i pocitu, že napětí a nervozita nikdy nekončí.

Mezi hlavní psychologické příčiny úzkosti patří:

• Trauma

• Dlouhodobý chronický stres

• Strach

• Podvědomé vzorce, výchova a teorie citové vazby

• Potlačené emoce a emoční necitlivost

• Nenaplněné potřeby

• Negativní vtíravé myšlenky

• Neautenticita a život podle očekávání druhých

• Závislosti, nezdravé copingové strategie a rychlý dopamin (alkohol, drogy, jiné látky, workoholismus, sociální sítě…)

• Nízké sebevědomí a přecitlivělost

• Perfekcionismus a přehnané nároky

• Sociální faktory a toxické vztahy

• Sebekritika a negativní vnitřní dialog

• Nedostatek hranic a neschopnost říkat ne

• Nedostatek emoční regulace

Trauma

Traumatické zážitky, jako je šikana, zneužívání a znásilnění, rozvod nebo rozchod, úmrtí blízkého člověka, nevěra, vážná nehoda nebo v některých případech i zlomené srdce zanechávají hlubokou stopu v psychice i těle.

U traumatizovaných lidí nervový systém ztrácí schopnost reagovat přirozeně a přepíná se do režimu přežití (boj, útěk nebo zamrznutí). Tento stav nastává častěji, probíhá intenzivněji a člověk v něm setrvává mnohem déle než obvykle.

Tělo zůstává uvězněné ve stresové reakci, i když už žádná reálná hrozba není přítomná. Právě tohle prodloužené setrvání v režimu přežití vytváří podmínky pro rozvoj úzkosti, panických stavů nebo jiných úzkostných poruch.

Trauma se neprojevuje jen psychicky, ale promítá se i do těla. Může vyvolávat flashbacky, noční můry, fyzické napětí nebo psychosomatické potíže. Někdy se přidávají problémy se spánkem, což otevírá cestu k chronické únavě, která nepolevuje ani při odpočinku.

Běžné situace, které vědomě nebo nevědomě připomínají původní traumatický zážitek, pak dokážou spustit silnou úzkostnou reakci, i když reálné nebezpečí nehrozí.

Studie publikovaná v roce 2024 v časopise Scientific Reports sledovala 761 osob s traumatickou zkušeností a zjistila, že klíčové složky traumatu, jako nadměrná aktivace stresové reakce, vtíravé vzpomínky a vyhýbavé chování, významně přispívají k rozvoji úzkostných i depresivních symptomů.

Další studie z roku 2022 ukazuje, že traumatické zážitky v dětství představují významný rizikový faktor pro rozvoj úzkostných i depresivních symptomů v dospělosti.

Dlouhodobý chronický stres

Pokud stres trvá příliš dlouho, tělo a mysl ztrácejí schopnost regenerace. Nervový systém se vyčerpává a zůstává zaseknutý ve stresovém režimu.

Stresová energie, která měla být uvolněná v reakci boj nebo útěk, se v těle hromadí a mění se v napětí. To vytváří podmínky pro rozvoj úzkosti.

Stresory mohou být pracovní, vztahové, finanční nebo zdravotní. Když se začnou kumulovat, člověk ztrácí pocit kontroly a jeho nervový systém reaguje přehnaně.

I drobné podněty pak spouštějí silnou úzkostnou reakci, protože tělo už nedokáže napětí a stresovou energii zpracovat a uvolnit.

Přehledová studie z roku 2019 ukazuje, že chronický stres mění struktury mozku, funkci osy HPA i neurotransmiterové systémy, a že tyto změny jsou přímo spojeny s vyšším výskytem úzkosti.

Strach

Strach je přirozená emoce, která nás chrání před nebezpečím. Pokud ale překročí určitou hranici a stane se nadměrným a nekontrolovatelným, mění se v úzkost, která omezuje každodenní život a narušuje pocit bezpečí.

Jde například o strach ze selhání, z odmítnutí, ze ztráty kontroly nebo z neznámých situací. Když se tyto obavy zakoření hluboko v podvědomí, mozek a nervový systém na ně reagují, jako by šlo o reálnou hrozbu. To spouští opakované úzkostné reakce i v situacích, kde žádné skutečné nebezpečí nehrozí.

Podvědomé vzorce, výchova a teorie citové vazby

Podvědomé vzorce a programy z výchovy se pak v dospělosti projevují jako zvýšená úzkost, přehnaná kontrola nebo pocit, že svět není bezpečné místo.

Dětství a prostředí, ve kterém vyrůstáme, zanechává silný otisk. Pokud dítě vyrůstá v atmosféře kritiky, strachu, nejistoty nebo ohrožení (nebezpečí) později reaguje na stres a konflikty mnohem citlivěji.

Velkou roli zde hraje i teorie citové vazby a styly připoutání. Dítě, které nezažilo bezpečné a podporující prostředí a vztahy, si do dospělosti odnáší úzkostný nebo vyhýbavý styl vztahování.

To znamená, že se necítí dostatečně bezpečně, přehnaně kontroluje okolí nebo má pocit, že svět není spolehlivé a bezpečné místo. Tyto vzorce pak spouštějí a udržují úzkostné reakce i v běžných životních situacích.

Studie z roku 2013 zkoumala vztah mezi nejistým stylem připoutání, dysfunkčním rodičovstvím a výskytem úzkostných poruch. Ukázala, že lidé s úzkostnými poruchami mnohem častěji vykazují nejisté citové vazby a problémy v rodičovském stylu.

Výzkum z roku 2024 zkoumal, jak vnímaná rodičovská péče a nadměrná ochrana souvisí s obavami a symptomy úzkosti. Výsledky ukázaly, že vyšší míra rodičovské nadměrné ochrany je spojena s vyšší úrovní úzkosti.

Potlačené emoce a emoční necitlivost

Emoce a pocity, které nejsou uvolněné, prožité nebo zpracované, nikam nemizí. Zůstávají uložené v těle a nervovém systému, kde vytvářejí napětí a podhoubí pro vznik úzkosti.

Emoční otupělost nebo necitlivost je přirozený obranný mechanismus. Chrání člověka před bolestí, ale zároveň mu bere schopnost prožívat radost a uvolnění. Tím se napětí ještě více hromadí a úzkostné stavy se postupně prohlubují.

Výzkum z roku 2024 publikovaný v časopise Scientific Reports ukázal, že časté používání strategie potlačení emocí souvisí s vyššími symptomy úzkosti. Tento efekt navíc částečně vysvětluje i vztah mezi kvalitou spánku a mírou úzkosti.

Nenaplněné potřeby

Pokud dlouhodobě potlačujeme své základní potřeby, například potřebu bezpečí, blízkosti a spojení, odpočinku nebo svobody, nervový systém vnímá tento stav jako ohrožení. Chybí signál bezpečí a tělo spouští úzkost, aby nás varovalo, že něco není v rovnováze.

Nenaplněné potřeby vedou k frustraci, vyčerpání a pocitu, že život ztrácí smysl. Takový stav vytváří podhoubí pro chronickou úzkost.

Negativní vtíravé myšlenky

Neustálé obavy, katastrofické scénáře a vtíravé myšlenky vytvářejí začarovaný kruh. Člověk se s nimi začne ztotožňovat a jeho úzkost sílí.

Takové myšlenky přebírají kontrolu nad pozorností. Místo reality se mysl soustředí na co kdyby a generuje hrozby, i když žádné nebezpečí reálně nehrozí.

Neautenticita a život podle očekávání druhých

Když člověk dlouhodobě nežije sám za sebe, ale podle představ rodičů, partnera nebo společnosti, dostává se do vnitřního konfliktu. Popírá své hodnoty a touhy, což přináší napětí a pocit prázdnoty.

Nedostatek autenticity znamená, že člověk ztrácí kontakt sám se sebou. Tělo i mysl reagují stresem a vnitřním odporem, který se postupně mění v úzkost.

Závislosti, nezdravé copingové strategie a rychlý dopamin

Alkohol, drogy, pornografie, televize, seriály, hry, workoholismus nebo sociální sítě krátkodobě tlumí stres, prázdnotu a napětí. Dlouhodobě ale narušují rovnováhu těla a psychiky. Nervový systém zůstává přetížený a úzkost se postupně prohlubuje.

Všechny tyto strategie fungují na principu rychlého dopaminu. Přinášejí krátkodobé uspokojení, ale nevytvářejí skutečnou úlevu. Emoce, stres, prázdnota, napětí a úzkost se jen odsouvá a časem vrací ještě silnější.

Nízké sebevědomí a přecitlivělost

Nízké sebevědomí samo o sobě nemusí být přímou příčinou úzkosti, ale vytváří podmínky, které ji podporují. Člověk, který si nevěří a cítí se zranitelný, snadněji podléhá obavám a stresu. Úzkost pak působí jako potvrzení jeho nejistoty a tento vzorec se tím dále posiluje.

Podobně i přecitlivělost nevytváří úzkost přímo, ale udržuje prostředí, ve kterém se jí daří. Situace, které by jinak nebyly ohrožující, vnímá člověk jako nebezpečné. Nervový systém reaguje přehnaně a úzkost se tím nejen spouští, ale i dlouhodobě udržuje.

Perfekcionismus a přehnané nároky

Perfekcionismus nutí člověka usilovat o dokonalost, kterou nikdy nelze dosáhnout. Výsledkem je neustálý stres, napětí, strach z chyb a selhání.

Když se očekávání nenaplní, přichází frustrace, kritika sebe sama a posílení úzkosti. Perfekcionismus se tak stává začarovaným kruhem.

Sociální faktory a toxické vztahy

Izolace, nedostatek podpory nebo toxické vztahy mohou úzkost výrazně posilovat. Člověk ztrácí pocit bezpečí a vnímá prostředí jako nebezpečné.

Toxické vztahy kombinují manipulaci, kritiku a nejistotu. Tyto faktory narušují sebevědomí, posilují strach a zvyšují citlivost nervového systému na stres.

Sebekritika a negativní vnitřní dialog

Tvrdá sebekritika a vnitřní hlas, který neustále hodnotí a snižuje vlastní hodnotu, vytvářejí ideální podmínky pro úzkost.

Negativní vnitřní dialog často doprovází pocit viny a selhání. Člověk se pak cítí pod tlakem i tam, kde reálně žádná hrozba není.

Nedostatek hranic a neschopnost říkat ne

Pokud člověk neumí říct ne a nerespektuje vlastní hranice, snadno se přetěžuje a bere na sebe víc, než zvládne. Snaží se vyhovět druhým, i když je to na úkor jeho potřeb a energie.

Takové nastavení samo o sobě úzkost nezpůsobuje, ale vytváří prostředí, kde se úzkost snadno udržuje a posiluje. Neustálý tlak, přetížení a pocit, že není možné se uvolnit, vedou k dlouhodobému stresu a tím i k úzkostným stavům.

Nedostatek emoční regulace

Pokud člověk neumí pracovat se svými emocemi, stávají se pro něj přetěžující. Místo zvládnutí přichází přetlak a úzkostná reakce.

Nedostatek emoční regulace je úzce spojený s dysregulací nervového systému. Tělo nedokončuje stresové reakce a zůstává v režimu přežití, což dlouhodobě udržuje úzkost.

Model úzkosti Jiřího Čapovce

Tento model jsem vytvořil na základě své dlouholeté terapeutické a koučovací praxe. U většiny klientů, kteří bojovali s úzkostí a úzkostnými poruchami, se opakovaly podobné vzorce strachů, obav a stresu.

Analýza těchto zkušeností odhalila, že kořeny úzkosti se soustředí do čtyř hlavních oblastí života, které nazývám kvadranty.

• Samota – obavy z odmítnutí, nevěry, komunikace nebo opuštění partnerem.

• Smrt a nemoci – strach ze smrti, zhoršení zdravotního stavu nebo trvalých následků nemocí.

• Změny a nové věci – nejistota při změnách, nových výzvách nebo odchodu z komfortní zóny.

• Budoucnost (práce, finance, jistoty) – úzkost z nejistoty, dluhů, ztráty stability nebo kontroly.

Každý kvadrant má své specifické řešení a strategii. Díky tomu lze lépe identifikovat zdroje úzkosti a začít pracovat na cílených krocích k úlevě.

Důležité upozornění: Tento model úzkosti pomáhá odhalit a lépe porozumět psychologickým příčinám, jako jsou strachy, obavy a stres běžného života. Sám o sobě pro dlouhodobou změnu nestačí, proto je nutné propojit práci s psychikou i tělem a řešit také fyziologické příčiny.

Úzkost není jen v hlavě

Ze své praxe vidím, že hodně lidí má pocit, že úzkost je čistě psychologický problém. Proto sahají po metodách jako meditace, terapie, relaxace, dechová cvičení nebo mindfulness. Tyto přístupy opravdu dokážou přinést úlevu od akutních stavů a krátkodobý klid, ale samy o sobě nestačí k trvalému řešení.

Jak podrobně vysvětluji v článku úzkost není jen v hlavě, její kořeny neleží v myšlenkách. Jde o reakci těla a nervového systému na hrozbu, výzvu nebo nebezpečí, ať už skutečné nebo domnělé. Dokud tělo nedostane zpátky pocit bezpečí, mysl to sama nezvládne.

To je důvod, proč nestačí řešit jen psychologickou stránku, protože podstata problému zůstává neodstraněná a úzkost se vrací.

Jak stres, úzkost a trauma mění mozek

Výzkumy ukazují, že dlouhodobý stres, trauma i opakované úzkostné stavy doslova mění strukturu a fungování mozku. Nejvíce jsou ovlivněné tři klíčové oblasti:

• Amygdala: Centrum strachu a emocí, které se při traumatu a chronickém stresu stává přehnaně aktivní. Výsledkem je silnější vnímání hrozby i v běžných situacích.

• Hippokampus: Oblast zodpovědná za paměť a orientaci v čase, která se při dlouhodobém stresu zmenšuje. To přispívá k problémům s pamětí a udržuje mozek uvězněný v minulých ohrožujících zážitcích.

• Prefrontální kortex (neokortex): Část mozku, která řídí racionální myšlení a seberegulaci, ztrácí při chronickém stresu a úzkosti svou kontrolní funkci. Člověk pak hůř zvládá emoce a reaguje impulzivně.

Tyto změny dobře vysvětlují, proč úzkost není jen o psychice, ale o skutečných neurobiologických procesech. Podrobně to rozebírám v článku, jak trauma mění mozek.

Fyziologické příčiny úzkosti

To, v jakém stavu je naše tělo, přímo ovlivňuje reakce mozku a nervového systému. Pokud je organismus oslabený nebo vychýlený z rovnováhy, mozek dostává signály ohrožení a mnohem snadněji spouští úzkostné reakce i bez silného psychologického spouštěče.

Únava, hormonální nerovnováha, špatný životní styl, nekvalitní spánek nebo dlouhodobé přetížení nervového systému mohou udržovat tělo i nervový systém v režimu přežití a bránit návratu do pocitu bezpečí.

Fyziologické faktory bývají často přehlížené, i když hrají zásadní roli. Jsou tím, co rozhoduje o tom, zda se psychologické příčiny jen projeví mírně, nebo přerostou v plně rozvinutou úzkost.

Pokud zůstanou opomenuty, problém se může vrátit i v jiné podobě, například jako vyhoření, vyčerpání a chronická únava, jiné psychické problémy nebo psychosomatické potíže.

Mezi hlavní fyziologické příčiny úzkosti patří:

• Hormonální a neurochemická rovnováha (neurotransmitery, biochemie mozku)

• Přetížení a dysregulace nervového systému

• Spánek (nedostatek, nekvalitní spánek, poruchy spánku)

• Životní styl (stres, sedavý způsob života, nedostatek pohybu)

• Strava a výživa (deficity, nekvalitní strava)

• Mikrobiom a osa střevo–mozek

• Genetické faktory

• Epigenetické vlivy

• Zdravotní problémy a chronická onemocnění

• Vedlejší účinky léků

• Imunitní systém, zánětlivé procesy a vliv infekcí na nervový systém

Hormonální a neurochemická rovnováha (neurotransmitery, biochemie mozku)

Hormonální systém a mozková chemie hrají klíčovou roli v regulaci nálady a stresové reakce. Nerovnováha v hladinách serotoninu, dopaminu, noradrenalinu nebo kortizolu může vést k tomu, že mozek vnímá běžné podněty jako hrozbu. To spouští nadměrnou aktivitu stresových center v mozku a přispívá k rozvoji úzkostných stavů.

Nerovnováha hormonů a neurotransmiterů nevzniká sama od sebe, ale ovlivňuje ji spánek, strava, stres, trauma i genetické predispozice. Pokud je tento systém dlouhodobě narušen, tělo ztrácí schopnost přirozeně regulovat emoce a stres. Výsledkem je, že úzkost se snadněji rozvíjí nebo se zhoršuje její intenzita.

Přetížení a dysregulace nervového systému

Nervový systém je navržen tak, aby pružně střídal stresovou aktivaci (sympatikus) a odpočinek (parasympatikus). Při dlouhodobém stresu nebo traumatu ale zůstává zaseknutý ve stresovém režimu. Výsledkem je zvýšená hladina stresových hormonů, napětí ve svalech a pocit neustálé pohotovosti.

Dysregulace nervového systému znamená, že mozek a tělo ztrácí schopnost vrátit se do klidového stavu. To vytváří podmínky pro úzkost, panické ataky nebo nespavost. Práce s regulací nervového systému je proto klíčovým krokem k obnově rovnováhy.

Spánek (nedostatek, nekvalitní spánek, poruchy spánku)

Spánek je základní regenerační proces, během kterého mozek zpracovává emoce a obnovuje neurochemickou rovnováhu. Pokud je spánek krátký, přerušovaný nebo nekvalitní, nervový systém se dostává do přetížení a reaguje citlivěji na stres.

Poruchy spánku, jako je nespavost nebo časté probouzení, vytvářejí začarovaný kruh: únava zvyšuje stresovou citlivost a ta dále zhoršuje spánek. Tento mechanismus je jedním z nejčastějších fyziologických spouštěčů úzkosti.

Podrobněji se tomu věnuji v článku úzkost a spánek, kde popisuji také varovné signály a možnosti, jak s nimi pracovat

Životní styl (stres, sedavý způsob života, nedostatek pohybu)

Prostředí ve kterém žijeme i každodenní návyky mají zásadní vliv na to, jak naše tělo zvládá stres. Sedavý životní styl, nedostatek pohybu a neustálé vystavení pracovnímu či osobnímu tlaku oslabují schopnost organismu udržet rovnováhu.

Bez dostatku přirozeného pohybu se hromadí stres, napětí a nervový systém je méně odolný.

Chronický stres způsobuje vyplavování kortizolu a adrenalinu, které tělo drží ve stavu pohotovosti. Pokud k tomu chybí regenerace a fyzická aktivita, zvyšuje se riziko vzniku úzkosti i dalších psychických problémů.

Strava a výživa (deficity, nekvalitní strava)

Mozek a nervový systém potřebují ke správnému fungování vyvážený příjem živin. Nedostatek vitaminů skupiny B, hořčíku, omega-3 mastných kyselin nebo vitaminu D se přímo spojuje s vyšší úzkostností a horší schopností regulace emocí.

Naopak přebytek průmyslově zpracovaných potravin, cukru, rychlých sacharidů, alkoholu nebo stimulantů (např. kofein) může zvyšovat dráždivost a narušovat spánek. Vyvážená strava proto není jen otázkou fyzického zdraví, ale i klíčovým faktorem pro stabilitu psychiky.

Mikrobiom a osa střevo–mozek

Střeva a mozek jsou propojené nervovou soustavou a biochemickými signály. Nerovnováha střevního mikrobiomu může ovlivňovat tvorbu neurotransmiterů (např. serotoninu) i imunitní reakce, což se odráží na psychické pohodě.

Výzkumy z roku 2023 ukazují, že zdravý mikrobiom pomáhá snižovat úzkostnost a podporuje odolnost vůči stresu. Naopak jeho narušení (např. po antibiotikách, nezdravé stravě či dlouhodobém stresu) může přispět k prohloubení psychických problémů.

Genetické faktory

Genetika může ovlivnit, jak citlivě náš nervový systém reaguje na stres nebo jak efektivně náš mozek zpracovává neurotransmitery. Někteří lidé se tak rodí s vyšší predispozicí k úzkostným poruchám než jiní.

Genetická výbava ale neurčuje náš osud. Spíše nastavuje startovní čáru, která se může projevit jen tehdy, pokud se přidají nepříznivé podmínky prostředí či životního stylu.

Epigenetické vlivy

Epigenetika vysvětluje, jak prostředí a naše zkušenosti ovlivňují, které geny se projeví. Dlouhodobý stres, trauma, strava či toxiny mohou měnit způsob, jakým jsou geny zapínány a vypínány. Tyto změny pak mohou ovlivnit psychickou odolnost i riziko úzkosti.

Dobrou zprávou je, že epigenetické změny jsou do určité míry vratné. Pozitivní životní návyky, kvalitní spánek, vyvážená strava, pohyb nebo cílená práce s tělem, emocemi a nervovým systémem mohou posílit ochranné mechanismy a snížit vliv negativních predispozic.

Zdravotní problémy a chronická onemocnění

Chronické bolesti, hormonální onemocnění (např. štítné žlázy) nebo neurologické potíže mohou zvyšovat zátěž nervového systému a podporovat vznik úzkosti.

Propojení fyzického a psychického zdraví je obousměrné: dlouhodobá úzkost může zhoršovat průběh somatických onemocnění a naopak. Proto je důležité řešit obě roviny současně, pokud se vyskytují zároveň.

Vedlejší účinky léků

Některé léky mohou mít jako nežádoucí účinek zvýšenou úzkost nebo nespavost. Typicky jde o stimulanty, kortikosteroidy nebo některá antidepresiva při zahájení léčby.

Pokud se úzkost objeví v souvislosti s nově nasazeným lékem, je nutné konzultovat stav s lékařem. Úprava dávky nebo změna medikace může výrazně snížit psychickou zátěž.

Imunitní systém, zánětlivé procesy a vliv infekcí na nervový systém

Imunitní systém úzce souvisí s psychickou pohodou. Chronický zánět v těle i oxidační stres mohou měnit fungování neurotransmiterů a zvyšovat hladiny stresových hormonů. To pak ovlivňuje náladu a podporuje úzkostné stavy.

Některé infekce (např. virové či bakteriální) mohou dočasně narušit nervový systém a vyvolat úzkostné symptomy. I když tento vztah není vždy přímý, zdravý imunitní systém je klíčovým ochranným faktorem proti rozvoji úzkosti.

Většina lidí zvládne běžné infekce bez psychických následků, problém nastává hlavně při oslabeném organismu nebo dlouhodobém zánětu.

Jak pokračovat dál

Samotné pochopení příčin úzkosti je jen první krok. Teprve když začneš aktivně pracovat s tělem i psychikou, může přijít skutečná úleva a změna.

Pokud tě zajímá, kam se vydat dál, tady je několik cest, kudy se můžeš vydat:

• Pokud si nejsi jistý, jak se úzkost u tebe projevuje, přečti si článek příznaky úzkosti.
• Konkrétní kroky k úlevě najdeš v článku, jak se zbavit úzkosti.
• Proč běžné rady nestačí, vysvětluji v článku, proč běžné rady na úzkost nefungují.

Tyto zdroje ti pomohou pochopit, co se ve tvém těle a mysli opravdu děje, a jak můžeš začít cestu k rovnováze.

Chceš udělat další krok?

Možná už sis vyzkoušel různé rady a techniky, ale úleva byla jen krátkodobá a úzkost se vždy vrátila. Není to tvoje chyba, protože většina běžných přístupů řeší jen část problému a nepracuje s oběma rovinami zároveň.

Pokud hledáš cestu k trvalé úlevě a nechceš už jen číst, ale začít skutečně pracovat na změně, můžeš se přidat do online programu nebo využít individuální konzultaci.

V obou případech pracujeme komplexně, propojujeme psychologickou rovinu (myšlenky, vzorce, emoce) i fyziologickou (nervový systém, hormony, životní styl). Díky tomu se výsledky nestaví jen na dočasné úlevě, ale na hlubší a dlouhodobé změně.

Často kladené otázky o příčinách úzkosti

Co zhoršuje úzkost?

Úzkost zhoršuje kombinace psychologických i fyziologických faktorů. Patří sem dlouhodobý stres, nedostatek spánku, přetížení nervového systému, nezdravý životní styl, alkohol, nadměrná konzumace kofeinu nebo potlačování emocí. Úzkost mohou posilovat také toxické vztahy a nedostatek podpory v okolí.

Co spouští úzkost?

Úzkost spouští stresující situace, konflikty, traumatické zážitky nebo obavy z budoucnosti. Spouštěčem mohou být i fyziologické faktory, jako je hormonální nerovnováha, únava nebo zdravotní problémy. U citlivějších lidí ji mohou vyvolat i menší podněty, pokud je jejich nervový systém oslabený.

Může úzkost vzniknout jen kvůli stresu?

Ano, dlouhodobý stres může sám o sobě vyvolat úzkostné stavy. Nervový systém zůstává přetížený, tělo se nedokáže vrátit do klidového režimu a vzniká začarovaný kruh napětí, nespavosti a úzkosti. Proto je prevence a zvládání stresu zásadní.

Je možné se úzkosti úplně zbavit?

U mnoha lidí je možné dosáhnout úplného odeznění úzkostných stavů, zejména pokud se řeší jak psychologické, tak fyziologické příčiny. U jiných jde spíše o dlouhodobou práci na prevenci a udržování rovnováhy, aby se úzkost znovu nevracela.

Dá se úzkost vyřešit bez léků?

Ano, mnoho lidí zvládne úzkost bez medikace pomocí práce s tělem, emocemi, traumaty, nervovým systémem a úpravy životního stylu. V některých případech ale mohou být léky dočasně užitečné, proto je vhodné konzultovat situaci s odborníkem.