Příznaky traumatu: Kompletní přehled i skryté signály

Příznaky traumatu mohou být trvalé, tedy přítomné neustále, nebo proměnlivé, kdy se objevují a mizí v závislosti na spouštěčích nebo stresu.

Někdy zůstanou skryté po mnoho let a náhle vyplavou na povrch. Časem se jejich složitost zvyšuje a vazba na původní traumatickou událost se postupně vytrácí.

Proto po delší době už nemusí být zřejmé, že psychické problémy, psychosomatické potíže nebo zdravotní problémy souvisejí s původním traumatem.

Psychosomatika propojuje emoční a psychickou rovinu s fyzickým tělem. Když ignoruješ emoční signály nebo je potlačuješ, časem přerostou ve fyzické příznaky jako bolesti hlavy, zažívací problémy a další zdravotní a somatické problémy.

Je důležité si uvědomit, že ne všechny příznaky pocházejí z traumatu. Trávicí problémy může způsobit i viróza. Rozdíl je v tom, že viróza odezní za pár dní, zatímco příznaky spojené s traumatem mohou přetrvávat roky, pokud trauma není uzdraveno.

Příznaky traumatu můžeme rozdělit do tří kategorií. Podle reakce těla na trauma, období výskytu a podle původu.

Příznaky podle reakce těla na trauma

Příznaky traumatu vycházejí z toho, jak tělo reaguje na ohrožení, zda uvízne v nedokončené reakci boje nebo útěku nebo přejde rovnou do stavu zamrznutí:

• Zamrznutí může způsobit tělesnou strnulost, necitlivost, disociaci, emoční otupělost, depresi, odpojení od reality a neschopnost reagovat.
• Boj nebo útěk se projevuje zvýšenou úzkostí, chronickým stresem, napětím, podrážděností a přehnanou bdělostí.

Někdy ale může jít o kombinaci obou, kdy nervový systém přechází mezi aktivací a vypnutím, mezi hyperaktivitou a otupěním, aniž by se dokázal dostat do přirozeného klidového stavu.

Tyto reakce ovlivňují, jak trauma působí na tělo, psychiku i to, jak člověk vnímá a reaguje na svět kolem sebe. Pokud tě tohle téma zajímá více do hloubky, doporučuji ti přečíst si náš článek o tom, jak trauma mění tvé vnímání světa a vztah k sobě i druhým, kde najdeš praktické souvislosti i konkrétní příklady ze života.

Příznaky podle období výskytu

Příznaky traumatu se mohou objevit v různých obdobích:

• Bezprostředně po události se může dostavit panika, zmatek, neschopnost soustředit se nebo fyzické napětí.
• Dlouhodobě se mohou projevit chronická únava, bolesti, nespavost, úzkost a emoční otupělost.
• Po letech se mohou objevit psychosomatické potíže, poruchy nálad, problémy ve vztazích a nízké sebevědomí.

Příznaky podle původu

Trauma ovlivňuje různé oblasti života:

• Fyzické příznaky
• Emoční (psychické) příznaky
• Behaviorální (chování) příznaky
• Sociální příznaky
• Kognitivní příznaky

Toto rozdělení příznaků traumatu umožňuje lépe pochopit, jak a kdy se mohou projevit, a jaký mohou mít původ.

To je klíčové pro efektivní rozpoznaní traumatu a následnou strategii pro jeho vyřešení.

Všichni ti pořád říkají, jak trauma vypadá, ale skoro nikdo ti neřekne, o co doopravdy jde a jak trauma funguje.

Myslíš, že trauma je jen o nepříjemných vzpomínkách, myšlenkách, flashbacích, úzkosti, děsivých snech a depkách? Nesmysl. To je jen pěna na hladině. Skutečný problém je někde mnohem hlouběji.

Prvním jasným příznakem traumatu, od kterého všechno začíná a postupně se odvíjí, je dysregulace nervového systému.

V momentě traumatu se tvůj mozek a tělo okamžitě přepnou do režimu přežití. Není to něco, co bys dokázal ovládat vůlí, protože se to děje instinktivně a automaticky.

Tvůj vnitřní alarm (amygdala) se spustí, vyšle varovný signál a tělo se mobilizuje, aby bojovalo, uteklo nebo zamrzlo.

Háček je v tom, že tahle reakce neskončí v okamžiku, kdy trauma pomine. Nervový systém zůstává zaseknutý v módu ohrožení, a proto začneš vidět svět zkresleně.

Všechno vypadá jako potenciální hrozba. Neškodné situace, pohledy lidí nebo obyčejné zvuky jsou najednou stresující a vyvolávají paniku nebo strach, protože podvědomě připomínají trauma.

Domino efekt

Tímhle se rozjíždí domino efekt. Dysregulace nervového systému vede k neustálému stresu, který se ukládá v těle, způsobuje chronické napětí, bolesti hlavy, únavu a hlavně ztrátu kontaktu se sebou.

Začneš pochybovat o sobě samém, protože tvůj nervový systém ti neustále říká, že svět je nebezpečný a že nejsi dost silný to zvládnout.

Ztratíš sebedůvěru a začneš se podvědomě vyhýbat situacím, které by mohly připomínat původní trauma. Izoluješ se, přizpůsobuješ se okolí a ignoruješ vlastní potřeby, jen aby ses vyhnul další bolesti.

Tvůj nervový systém jede nonstop v režimu přežití. Všechno, co děláš, říkáš nebo cítíš, jede přes zkreslený filtr permanentního ohrožení. Proto jsou tvoje reakce buď přehnaně intenzivní (výbuchy hněvu, panika, neklid nebo úzkost), nebo naopak mrtvolně apatické (odpojenost, disociace, emoční otupělost, izolace nebo deprese).

Hyperexcitace a hypervigilance

Hyperexcitace a hypervigilance jsou jako dvojčata, která často přicházejí ruku v ruce po traumatické události. Představ si, že tvůj nervový systém se mění v neustálý alarm, který tě nenechá odpočinout.

Hyperexcitace způsobuje, že jsi stále napjatý, podrážděný, máš problém usnout a cítíš neustálé fyzické napětí. Na druhé straně je tu hypervigilance, která způsobuje, že jsi neustále ve střehu, sleduješ každý zvuk a pohyb kolem sebe, jako bys očekával nebezpečí za každým rohem.

Tyto stavy tě drží v neustálé pohotovosti a mohou ti pořádně ztížit návrat k normálnímu životu.

Disociace

Disociace znamená, že se tě tvoje mysl i tělo snaží chránit před bolestí a přetížením, což může vést k otupení a odpojení od emocí. Můžeš ztratit kontakt se svým tělem nebo s některými jeho částmi, ať už jde o fyzické pocity nebo emocionální prožívání.

Někdy se můžeš cítit odříznutý od určitých vzpomínek nebo událostí jako způsob, jak se chránit před zahlcením bolestí. Tyto reakce jsou jako obranný mechanismus, který ti pomáhá přežít, ale mohou tě také odříznout od plného prožívání života.

Proč řešit trauma začíná v těle, ne v hlavě?

Už dávno nejsi svým pánem, ale řídí tě automatická reakce tvého těla.

Všechno, co řešíš, od pocitů méněcennosti, přes nemožnost důvěřovat lidem, až po fyzické příznaky, jako jsou chronické bolesti nebo problémy se spánkem, začíná právě tady. Ve tvém přebuzeném, chaotickém nebo naopak utlumeném nervovém systému, který pořád křičí: „Pozor, něco se děje!“

Chceš změnu? Chceš se konečně cítit živý, ale klidný? Pak přestaň řešit jen povrchní projevy. Zapomeň na příznaky a řeš jádro problému. Nauč svůj nervový systém, že teď už jsi v bezpečí. Že válka skončila, nebezpečí pominulo a že může konečně vypnout ten alarm, který tě drží pořád v napětí.

Dokud tělo neuvěří, že už je bezpečno, hlava to nikdy nepochopí.

A co to znamená pro tvůj každodenní život?

Všechno, co prožíváš jako úzkosti, deprese, únava, neschopnost udržet vztahy, neustálé problémy se zažíváním a další psychosomatické projevy, je jen vedlejší efekt toho, že tvůj nervový systém jede pořád na 200 procent.

Přestaň hledat řešení v hlavě. Přestaň číst další motivační knížky nebo doufat, že ti terapie zázračně zachrání život. Problém není v tvojí psychice, ale v těle a nervovém systému, které žije v konstantním pocitu ohrožení.

Skutečné uzdravení začíná změnou v nervovém systému

Tvrdá realita je taková, že dokud tvůj nervový systém nezažije skutečný vnitřní pocit bezpečí nezávislý na tom, co se děje kolem tebe nebo uvnitř tebe, nepřenaučí své reakce a neuvolní stresovou energii, tvůj mozek i tělo zůstávají zaseknuté v režimu ohrožení.

Pokud nedojde k dokončení nedokončených stresových reakcí ani ke změně vnitřní struktury mozku a zpracování informací, nevytvoří se nové asociace spojené s bezpečím a vnitřní nastavení zůstane stejné.

Můžeš přečíst stovky knih, strávit tisíce hodin na terapii nebo se utápět v sebelítosti, ale pořád se budeš točit v kruhu.

Trauma totiž začíná i končí v těle a v nervovém systému. Jestli to nepochopíš a nezačneš řešit právě tam, budeš pořád čekat na zázrak, který nikdy nepřijde.

Rozdělení příznaků traumatu na rané, pozdější a pozdní je velmi užitečné jako orientační mapa, ale není to žádný univerzální fakt.

Každý člověk má jiný nervový systém, jinou životní historii a kontext, ve kterém trauma prožívá. Co se u jednoho projeví hned jako akutní příznak, se u druhého může objevit až po letech nebo vůbec.

Navíc se jednotlivé fáze často překrývají. Příznaky, které jsou běžně popisovány jako pozdější nebo dokonce pozdní, se mohou projevit velmi brzy obzvlášť pokud trauma začalo v raném věku. Třeba ztráta důvěry v základní hodnoty nebo neschopnost navazovat vztahy se může táhnout od dětství, i když běžně bývá zařazována mezi pozdní symptomy.

Do toho vstupuje i to, zda člověk zažil akutní, či chronické trauma, nebo jejich kombinaci. Lidé s komplexní traumatickou zkušeností (např. dlouhodobé zneužívání, toxické vztahy v dětství, opakovaná zrada důvěry) mají často propletenou síť příznaků, která se těžko rozděluje do jednotlivých fází.

A pak je tu ještě jeden faktor: retraumatizace. Když člověk zažívá další těžké situace v dospělosti, příznaky se mohou znovu otevřít, promíchat a měnit. To, co bylo „vyřešené“, se může vrátit s jinou intenzitou a těžko pak určit, jestli jde o nový příznak, nebo starý v novém kabátu.

Proto ber následující rozdělení spíše jako podpůrné vodítko, které ti pomáhá porozumět tomu, co se může dít, ale neříká, jak by to mělo být. V realitě je to mnohem živější, individuálnější a složitější proces.

Jde o příznaky, které se objevují později po traumatické události. Někdy se mohou objevit i několik let po ní.

Mezi tyto projevy traumatizace patří:

Potřeba kontroly

Tento mechanismus vzniká jako způsob, jak zvládat úzkost a stres tím, že se snaží minimalizovat neočekávané a potenciálně nebezpečné situace.

Když je člověk traumatizován potřebuje obnovit pocit jistoty, bezpečí a předvídatelnosti ve svém životě.

Trauma může způsobit, že člověk očekává další zranění, a proto má potřebu kontrolovat sebe, prostředí, situace i lidi kolem sebe, aby snížil stres a úzkost a tím předešel dalším zraněním (emoční bolestí, traumatickým zážitkům a pocitům bezmoci).

Typickým příkladem je žárlivost, kdy traumatizovaný člověk kontroluje svého partnera a jeho chování, aby se vyhnul pocitu opuštěni nebo zrady, i když mu to dává falešný pocit jistoty a bezpečí.

Publikace Národního centra pro biotechnologické informace (NCBI) uvádí, že lidé po traumatu často vyvíjejí různé chování, aby zvládli následky a intenzitu emocí spojených s traumatickým zážitkem.

Mezi tyto chování patří například vyhýbání se, impulzivní jednání nebo snaha získat kontrolu nad svými zkušenostmi prostřednictvím agrese či podvědomého opakování aspektů traumatu.

Disociace

Disociace je stav, kdy člověk zažívá odpojení od reality, vlastního těla nebo emocí. Vzniká jako obranný mechanismus mozku v reakci na extrémní stres nebo šok. Při disociaci může člověk zažívat:

• Pocit, že sleduje situaci zvenčí, jako by nebyl přítomen ve svém těle (depersonalizace).
• Pocit, že okolní svět je neskutečný, vzdálený nebo zkreslený (derealizace).
• Ztrátu času nebo paměti, protože si člověk nemusí pamatovat, co se dělo během určitého období (disociativní amnézie).

Disociace je přirozená reakce na trauma, která má chránit mozek před přetížením. Krátkodobě může pomoci zvládnout stres, ale pokud přetrvává nebo se objevuje opakovaně, může vést k problémům s vnímáním reality a s propojením se sebou samým.

Pokud se objeví opakovaně nebo chronicky, může spadat i mezi pozdější příznaky.

Pokud se ale disociace projeví jako akutní odpověď na šok nebo extrémní stres bezprostředně po události, mohla by být i raným příznakem, i když to je méně časté.

Studie z roku 2022 zkoumá a poukazuje na silnou souvislost mezi disociativními symptomy a vystavením traumatu, zejména v raném dětství.

Úzkosti, úzkostné poruchy a panické ataky

Po traumatické události může nervový systém zůstat v neustálém stavu pohotovosti, známém jako „boj nebo útěk“.

To znamená, že tělo je neustále připraveno reagovat na hrozbu, což vede k přetrvávající úzkosti.

Traumatická událost může rovněž narušit základní pocit bezpečí a důvěry ve svět.

To způsobuje, že člověk je stále ve střehu a cítí se ohrožený, což vyvolává úzkostné pocity.

Trauma může být tak intenzivní, že mozek není schopen plně zpracovat a integrovat zážitky.

Nezpracované trauma zůstává v těle jako zdroj stresu a úzkosti, protože se opakovaně vrací v podobě vzpomínek, flashbacků a nočních můr. 

Určité podněty, prostředí nebo situace, které připomínají původní traumatickou událost, mohou spustit panickou ataku a postupně vést k rozvoji úzkostných poruch.

Trauma může také způsobit vznik specifických úzkostných poruch, jako je například posttraumatická stresová porucha (PTSD), obsedantně kompulzivní porucha (OCD) nebo další formy chronické úzkosti.

Takový člověk může mít pocit, že je znovu v nebezpečí, což vyvolává silnou reakci paniky.

Výzkum zjistil, že existuje významná souvislost mezi prožitým traumatem a výskytem úzkostných poruch, i po kontrole demografických a socioekonomických proměnných.

Různé fobie

Po traumatické události si často člověk začít spojovat určité objekty, místa nebo situace s původním traumatem.

Tato asociace může dat vzniknout rozvoji fobií, kdy se člověk vyhýbá těmto spouštěčům kvůli intenzivnímu strachu.

V takovém případě trauma způsobuje, že strach z jedné specifické situace se rozšíří na podobné situace.

Například člověk, který přežil autonehodu si může vyvinout fobii z jízdy autem, ale i ze všech druhů dopravy.

Trauma spojené se šikanou nebo veřejným ponížením může vést k rozvoji sociální fobie, což je strach ze sociálních situací, kdy se člověk bojí odsouzení, odmítnutí nebo ponížení v přítomnosti druhých lidí.

U lidí, kteří zažili násilný útok nebo sexuální napadení, se může vyvinout agorafobie, což je strach z otevřených prostorů, davů nebo situací, ze kterých je obtížné uniknout.

Trauma spojené s hospitalizací nebo těžkou nemocí může také vést k fobii z lékařského prostředí (iatrofobie) nebo z invazivních zákroků (trypanofobie, strach z jehel).

Negativní a obsedantní myšlenky

Po traumatu se mohou objevit přetrvávající negativní myšlenky nebo obsese o sobě, světě nebo budoucnosti.

Negativní myšlenky, obavy a obsesivní vzorce jsou typičtější pro zpracování traumatu, kdy mozek začne analyzovat a interpretovat traumatický zážitek.

Obsedantní myšlenky často souvisí s pokusy o získání kontroly nad situací, což je běžná reakce na trauma, kdy se mozek snaží najít vysvětlení nebo předvídat budoucí hrozby.

Studie z roku 2021, která shrnuje existující výzkumy a propojuje poznatky o OCD a traumatu, zkoumala vztah mezi traumatickými událostmi a symptomy OCD. Výzkum naznačuje, že trauma může být významným faktorem při rozvoji obsedantních myšlenek a kompulzivního chování.

Nízké sebevědomí

Trauma často vyvolává pocity viny a studu, které přirozeně podkopávají sebehodnocení.

Mimo to může trauma způsobit, že se člověk cítí bezmocný, což přispívá k negativnímu sebepojetí.

Opakující se negativní myšlenky a pocity beznaděje dále podkopávají sebevědomí a bránit v rozvoji pozitivního vnímání sebe sama.

Odmítnutí a izolace je další způsob, jakým může skrze trauma docházet k narušení sebevědomí.

V dlouhodobém horizontu toto nízké sebehodnocení spolu s dalšími příznaky traumatu vedou k rozvoji nízkého sebevědomí.

Meta-analýza z roku 2024 zahrnující 134 studií s více než 255 000 účastníky zjistila, že existuje významný negativní vztah mezi vystavením traumatu a sebepojetím u dětí a dospívajících.​

Další výzkum z roku 2024 ukázal, že fyzické a sociální sebepojetí hrají zprostředkující roli ve vztahu mezi traumatem z dětství a depresí v dospívání. To naznačuje, že trauma může ovlivnit, jak jedinec vnímá své tělo a sociální vztahy, což následně ovlivňuje jeho duševní zdraví a sebevědomí.

Snížená schopnost zvládat stres a stresové situace

Po traumatu zůstává nervový systém přecitlivělý na jakékoli podněty. Mozek je neustále ve stavu pohotovosti a připravený na reakci „boj nebo útěk.“ To znamená, že i běžné situace, které tě dříve nechávaly klidným, nyní vyvolávají stresovou reakci.

• Trauma ovlivňuje amygdalu (centrum strachu v mozku), která začne přehnaně reagovat na podněty.
• Tělo spouští produkci kortizolu a adrenalinu i v situacích, které objektivně nejsou ohrožující.
• Dlouhodobé vystavení stresovým hormonům vede k vyčerpání a snížené schopnosti reagovat na stres přiměřeně.

Výsledkem je, že se snadno rozrušíš, máš menší toleranci vůči frustraci a běžné stresové situace (zpoždění autobusu nebo kritika) tě dostávají do stavu úzkosti nebo paniky.

Emoční otupělost

Emoční otupělost je stav, kdy člověk zažívá sníženou schopnost cítit a vyjadřovat emoce, jak pozitivní tak negativní. Je to přirozená reakce na trauma nebo těžké životní zkušenosti, která má ochrannou funkci.

Když prožíváš něco opravdu bolestivého nebo stresujícího, mozek se může „vypnout“, aby tě chránil před dalšími bolestivými pocity. Působí to jako obranný mechanismus, který ti pomáhá přežít, ale dlouhodobě může vést k odpojení od emocí.

Představ si, že máš emoce jako barvy. Když jsi emočně otupělý, svět se ti může zdát šedý a prázdný, cítíš méně radosti, smutku, lásky nebo strachu. Můžeš mít pocit, že žiješ v mlze, kde všechno kolem ztrácí význam.

K tomu dochází proto, že se tvoje tělo a mysl snaží najít způsob, jak se s bolestí vyrovnat. Krátkodobě ti to může pomoci přežít, ale dlouhodobě to vede k odpojení od vlastních emocí.

Poruchy koncentrace

Problémy s pozornosti a soustředěním na úkoly, snadné rozptýlení.

Poruchy koncentrace jsou častým příznakem po prožití traumatu nebo při stresových situacích.

Když se ti nedaří soustředit, ovlivňuje to tvou schopnost plnit každodenní úkoly, pracovat nebo se učit.

Představ si, že tvoje mysl je jako rádio, které nemůže naladit správnou stanici. Stále slyšíš šum a různé rušivé zvuky, které ti brání v soustředění na to, co je důležité.

Zmatenost

Problémy s udržením jasných a logických myšlenek, často doprovázené zmatkem.

Zmatenost je stav, kdy máš problém jasně myslet, soustředit se nebo si vzpomenout na informace. Může to být důsledek traumatu, stresu nebo jiných zdravotních problémů.

Představ si, že tvoje mysl je jako skládačka, která se najednou rozpadla na tisíce kousků. Je těžké poskládat je zpátky dohromady, a i když se snažíš, některé části stále chybí nebo nepasují tam, kam by měly.

• Neschopnost soustředit se: Člověk má problém udržet pozornost nebo dokončit úkoly.
• Ztráta orientace: Může mít pocit, že neví, kde je, nebo co dělá.
• Zaměňování informací: Často si plete detaily událostí nebo má problémy s pamětí.
• Pocit dezorientace: Může mít pocit, že svět kolem něj je nereálný nebo že je „mimo sebe.

Omezená schopnost vnímat

Jde o pocit, že člověk není plně přítomen nebo že není schopen plně vnímat okolní svět.

V tomto stavu má člověk problém plně vnímat a reagovat na okolní podněty.

Když se schopnost vnímat sníží, vzniká problém se soustředit, rozpoznávat informace nebo reagovat na situace kolem tebe.

Omezená schopnost vnímat vzniká jako důsledek disociace, mozoké mlhy nebo zamlžení vědomí, což jsou další z příznaků traumatu.

Trauma může způsobit, že člověk se cítí odpojený od reality, svého okolí a někdy i od vlastního těla.

Tento stav může významně ovlivnit schopnost plnit každodenní úkoly a interagovat s ostatními.

Když člověk prožije něco extrémně stresujícího nebo děsivého, jeho tělo a mysl se snaží chránit před dalším utrpením. Jedním z mechanismů, které se mohou aktivovat, je disociace.

Vyhýbavé chování

Vyhýbání se určitým místům, činnostem, pohybům, vzpomínkám nebo lidem, které připomínají traumatickou událost nebo vyvolávají bolestivé pocity.

I když to slouží jako obranný mechanismus, který chrání člověka před opětovným prožitím bolesti a úzkosti způsobuje izolaci a ovlivňuje kvalitu života, protože se člověk postupně vyhýbá stále většímu množství podnětů a situací.

Postupně se vytrácí jeho odolnost a zvyšuje se úzkost, která se přenáší i do dalších oblastí života.

Vyhledávání nebezpečných situací a rizikové chování

Jak už jsem zmínil výše trauma někdy může způsobit, že se člověk cítí otupěle nebo odpojeny od těla, emocí nebo světa.

Vyhledávání nebezpečných situací může být způsob, jak cítit adrenalin a vzrušení, které mu pomáhá cítit se živě.

Mimo to trauma může způsobit, že člověk nevědomky vyhledává situace, které mu připomínají původní traumatickou událost.

To je způsob, jak se pokouší zpracovat, pochopit své zážitky a dokončit trauma.

Někdy může po traumatu dojít k výrazné ztrátě citlivosti vůči rizikům a nebezpečí.

Takový člověk může vnímat nebezpečné situace jako méně hrozivé nebo nebezpečné, než tomu je u netraumatizovaných lidi.

Závislosti

Vznikají jako způsob, jak se vyrovnat nebo spíše uniknout před bolestí, úzkostí nebo prázdnotou, které jsou důsledkem traumatu.

Závislost na alkoholu, drogách, jídle, hazardních i PC hrách, pornu, sexu, televizi, filmům a seriálům, partnerovi, sociálních sítích, nakupování nebo jiných dopaminových činnostech slouží jako únikový mechanismus, který dočasně tlumí nepříjemné pocity.

Dlouhodobě závislosti přinášejí další problémy, zhoršují duševní i fyzické zdraví a způsobuji ztrátu kontroly nad životem.

Studie publikovaná v The International Journal of Indian Psychology zjistila pozitivní vztah mezi dětským traumatem a užíváním návykových látek u lidí v rané dospělosti. Traumatické zážitky v dětství ovlivňují mechanismy zvládání stresu, což může vést k užívání návykových látek jako formě zvládání emocí.​

Výzkum z roku 2021 zdůrazňuje silnou souvislost mezi různými typy traumatu a rizikem rozvoje specifických závislostí, včetně závislostí na látkách a behaviorálních závislostí.

Zvýšená nebo snížená sexuální aktivita

Člověk může v tomto kontextu zažít sníženou sexuální aktivitu nebo úplnou ztrátu zájmu o sex jako důsledek emoční otupělosti, strachu z intimity nebo negativních asociací spojených s traumatem.

Jindy může jít o přesný opak a nadměrnou sexuální aktivitu.

Trauma, zvláště pokud souvisí se sexuálním násilím nebo zneužíváním, způsobuje změny chování v sexuální aktivitě.

Tyto změny funguji jako obranný mechanismus, jak se vyrovnat s bolestivými vzpomínkami a emocemi.

Výzkum publikovaný v časopise Child Maltreatment zjistil, že zneužívání v dětství je spojeno s rizikovým sexuálním chováním v dospívání, přičemž užívání návykových látek a symptomy traumatu mohou hrát roli v tomto vztahu.

Další studie ukazují, že časné životní trauma může být spojeno s kompulzivním sexuálním chováním. Analýza publikovaná v časopise Journal of Sexual Medicine zjistila, že více rozšířené a závažné trauma v dětství je spojeno s vyšší mírou kompulzivního sexuálního chování.

Strach ze smrti a neustálé přítomný pocit nebezpečí

Strach ze smrti je jedním z příznaků traumatu.

Když člověk zažije něco velmi stresujícího nebo děsivého, jeho mysl může začít vidět smrt ve všem a prožívat neustálý přítomný pocit nebezpečí.

Tento stav je známý jako hypervigilance a je to, jako by byl mozek neustále v pohotovostním režimu, připravený na boj nebo útěk.

Představ si, že tvůj život je cesta lesem.

Normálně je tato cesta klidná a plná světla, ale po prožití traumatu se les zdá být temnější a nebezpečnější.

Každý šustot listí nebo vzdálený zvuk může vyvolat paniku, protože tvůj mozek nyní interpretuje i neškodné podněty jako možné hrozby.

Sebepoškozování a destruktivní chování

Sebepoškozování a destruktivní chování jsou mnohem závažnější příznaky traumatu.

Jde o způsob, jak se člověk snaží vyrovnat s bolestí, stresem nebo emocemi, které jsou vysoce intenzivní a zdají se být neovladatelné.

Sebepoškozování může zahrnovat řezání, pálení, bití, škrábání nebo jiné způsoby, jak si způsobit fyzickou bolest, která přehluší tu psychickou nebo emocionální.

Je důležité pochopit, že toto chování v kontextu příznaku traumatu není o vyhledávání pozornosti, ale o zvládání nesnesitelné vnitřní bolesti.

Destruktivní chování zahrnuje širší spektrum aktivit, které jsou škodlivé pro samotného člověka nebo jeho okolí.

Výzkum z roku 2022 zkoumal vztah mezi traumatem z dětství a sebepoškozováním. Výsledky ukázaly, že psychická bolest a deprese zprostředkovávají tento vztah, což naznačuje, že traumatické zážitky mohou vést k sebepoškozování jako způsobu zvládání nesnesitelné psychické bolesti.

Poslední skupinu tvoří příznaky, které obvykle propukají se zpožděním. Ve většině případů jim předcházejí ranější symptomy. Žádné pevné pravidlo pro to, kdy se jaký příznak projeví, však neexistuje.

Do této skupiny patří:

Neschopnost dělat závazky

Neschopnost dělat závazky může být jedním z příznaků traumatu.

Trauma výrazně ovlivňuje to, jak vnímáme sebe, ostatní lidi i celý svět kolem nás.

Trauma může zásadně ovlivnit, jak vnímáme sebe, druhé lidi a svět kolem nás.

Tento stav bývá obzvlášť znepokojující, pokud ovlivňuje naši schopnost vytvářet a udržovat závazky, ať už v osobních, nebo profesních vztazích.

Když prožijeme trauma, tělo i mysl se nás snaží chránit před dalším zraněním. To může vést k různým obranným mechanismům, které nás mají ochránit před opakováním bolestivých zkušeností. Jedním z těchto mechanismů může být neschopnost dělat závazky.

Mozková mlha

Jde v podstatě o pocit, že mysl je zpomalená nebo rozostřená, což vede k problémům s jasným myšlením a rozhodováním. 

Trauma může způsobit trvalý stres a úzkost, které ovlivňují schopnost mozku fungovat efektivně.

Neustálé napětí, stres, úzkost a strach můžou způsobit vyčerpání kognitivních zdrojů, což se projevuje jako mozková mlha.

Mimo to trauma vyvolává uvolňování stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin, které mají dlouhodobý vliv na mozkovou funkci.

Vysoké hladiny kortizolu narušují paměť i schopnost soustředění.

Vše z dlouhodobého hlediska přispívá k chronické únavě.

Fyzické a emocionální vyčerpání rovněž zhoršují kognitivní funkce a přispívají k pocitu mozkové mlhy.

Deprese

Deprese je jedním z častých pozdních příznaků nevyřešeného nebo dlouhodobě potlačovaného traumatu.

Zpočátku si ji člověk nemusí vůbec spojovat s traumatem, protože se objevuje až s odstupem času, kdy se akutní stresové reakce zklidní a tělo i mysl přejdou do stavu vyčerpání.

Traumatizovaný mozek je neustále v pohotovosti. Bojuje, utíká a zase zamrzá… ale časem dojde energie. Vzniká pocit beznaděje, otupělosti, ztráty zájmu o cokoliv, protože systém už nemá z čeho brát.

Deprese se tak často neprojevuje jako smutek, ale spíš jako naprostá prázdnota. Člověk necítí nic. Nemá chuť vstát z postele, nemá chuť s nikým mluvit, nemá chuť nic řešit. Jen přežívá.

Objevuje se:

• Ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity

• Hluboký pocit viny nebo selhání

• Nízká energie a únava

• Neschopnost se radovat nebo něco očekávat

• Narušené spánkové vzorce

• Myšlenky na smrt a sebevraždu

Tělo i mysl se snaží chránit před dalším zraněním tím, že se úplně vypnou. Vnitřně vzniká přesvědčení, že nemá smysl něco cítit, o něco usilovat, s někým se spojovat, protože je to stejně marné nebo nebezpečné.

V některých případech může deprese následovat po období nadměrné bdělosti nebo úzkostí jako pád po příliš dlouhém boji. Nervový systém se vyčerpá a přepne do režimu hlubokého útlumu.

Je to signál, že nervový systém a psychika už nezvládají dál nést zátěž. Často se objevuje až roky po traumatické události a právě proto bývá přehlížená nebo nepochopená.

Výzkumy ukazují, že dlouhodobé účinky traumatických událostí na člověka se projevují především depresivními příznaky a pacienti mohou být diagnostikováni s velkou depresivní poruchou podle DSM-5.

Výpadky v běžných činnostech

Neschopnost vykonávat běžné každodenní úkoly, jako je zapamatování si rutinních věcí, problémy s organizací nebo dokončováním úkolů.

Tyto výpadky mohou zahrnovat zapomínání, sníženou schopnost soustředit se a problémy s organizací.

Výsledkem je, že každodenní úkoly, které byly dříve rutinní, se stávají obtížnými nebo nemožnými.

Amnézie a zapomnětlivost

Amnézie se projevuje jako ztráta vzpomínek na určité události nebo období, často spojené s traumatem.

To se může projevovat zapomínání detailů nebo celé události, která byla příliš bolestivá na to, aby si ji člověk pamatoval.

Zapomnětlivost se projevuje jako problém s udržením informací nebo zapamatováním běžných úkolů a detailů každodenního života.

Ztráta schopnosti důvěřovat a navazovat vztahy

Neschopnost lásky, péče a tvorby citových vazeb s druhými lidmi může být jedním z vážných příznaků traumatu. Takové chování často pramení z hlubokého zranění, které narušuje schopnost důvěřovat a být emocionálně dostupný.

Trauma v tomto směru způsobuje, že se člověk může cítit izolovaný, odpojený a neschopný navazovat a udržovat zdravé vztahy.

Chronická únava nebo tělesná slabost

Dlouhodobý stres způsobený traumatem postupně vyčerpává jak tělesné, tak duševní rezervy. Tělo zůstává neustále ve stavu pohotovosti, připravené na boj, útěk nebo zamrznutí, i když už žádné reálné nebezpečí nehrozí.

V tomto stavu tělo produkuje nadměrné množství stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin. Tyto hormony sice v krátkodobém horizontu pomáhají přežít extrémní situaci, ale pokud jsou v těle přítomné dlouhodobě, začnou ho vyčerpávat. Výsledkem je nejen trvalá únava, ale také pocit tělesné slabosti, narušený spánek, podrážděnost a zhoršená regenerace.

Chronická únava je hluboké vyčerpání, které ovlivňuje schopnost vykonávat běžné činnosti, soustředit se nebo zvládat emoce. Může se projevovat jako mlhavý den, kdy tělo i mysl fungují jen napůl.

Z dlouhodobého hlediska tento stav narušuje kvalitu života a zvyšuje riziko dalších zdravotních komplikací, pokud není včas rozpoznán a řešen.

Imunitní poruchy a některé poruchy endokrinního systému jako onemocnění štítné žlázy a environmentální intolerance

Trauma i chronický stres mohou ovlivnit základní regulační systémy těla, především imunitní a hormonální (endokrinní) systém.

Když je tělo dlouhodobě vystaveno stresu, osa HPA (hypotalamus – hypofýza – nadledviny) je neustále aktivní. To znamená, že tělo produkuje zvýšené množství stresových hormonů, jako je kortizol, které v krátkodobém horizontu pomáhají přežít, ale při chronickém působení narušují rovnováhu v těle.

Tato nerovnováha může vést k:

• Poruchám štítné žlázy, jako je hypotyreóza nebo Hashimotova tyreoiditida (autoimunitní zánět).

• Oslabování imunitního systému nebo naopak k jeho přehnaným reakcím (např. autoimunitní onemocnění).

• Environmentální intolerancím, kdy tělo přehnaně reaguje na běžné chemické látky, pachy, potraviny nebo materiály, které by normálně nepředstavovaly problém.

Všechny tyto potíže mohou být důsledkem neustálé dysregulace, kterou trauma a stres v těle způsobují. Tělo ztrácí schopnost správně vyhodnocovat, co je skutečně hrozba a přehnaně reaguje i na neškodné podněty.

Psychosomatická onemocnění

Trauma a dlouhodobý psychický stres se často neprojevují jen na psychické úrovni, ale zanechávají stopy i na těle. Pokud tělo zůstává dlouhodobě v napětí a obranném režimu, začne se to projevovat fyzicky.

Nejčastěji v podobě bolestí hlavy, migrén, napětí v oblasti krku, ramen nebo zad.

Tyto bolesti bývají často označovány jako psychosomatické, což znamená, že mají souvislost s psychikou, přestože se projevují fyzicky. Není to ale jen v hlavě, protože mozek a nervový systém ovlivňují svalové napětí, krevní oběh a citlivost nervů, což může vést k reálné a velmi intenzivní bolesti.

Například u lidí s traumatem se často objevuje chronické napětí v trapézových svalech, což vede k bolestem v oblasti krku a ramen. Migrény zase mohou být reakcí na emoční přetížení nebo vnitřní konflikt, který se dlouhodobě nevyřešil.

Stresové hormony, jako je kortizol, navíc mohou ovlivnit prokrvení a přenos nervových signálů, což vytváří podmínky pro opakující se bolesti.

Chronická bolest a fibromyalgie

Trauma nezůstává jen v mysli, ale ukládá se hlavně do těla. Jedním z jeho dlouhodobých fyzických důsledků může být chronická bolest.

Mnoho lidí po traumatických událostech trpí bolestmi, které nemají jasnou lékařskou příčinu. Nejčastěji jde o bolesti hlavy, krku, zad, kloubů nebo pánevní oblasti.

Když je tělo dlouhodobě ve stresu, svaly zůstávají napjaté a nervový systém přecitlivělý. To vytváří prostředí, ve kterém i běžné podněty mohou vyvolávat bolest a tělo se tak stává zdrojem neustálého utrpení.

Trauma ovlivňuje nejen psychiku, ale i imunitní a nervový systém, čímž může přispět k rozvoji syndromů jako je fibromyalgie, chronická bolest zad nebo tenzní bolesti hlavy.

Chronická bolest je v tomto kontextu volání těla po bezpečí, uvolnění a uzdravení na hlubší úrovni.

Fibromyalgie může být jedním z fyzických projevů traumatu. Jde o chronický stav spojený s rozptýlenou bolestí, únavou a přecitlivělostí nervového systému.

U lidí s traumatickou minulostí se často vyskytuje jako důsledek dlouhodobého stresu a narušené regulace bolesti v mozku.

Trauma totiž ovlivňuje i centrální nervový systém, který pak zesiluje vnímání bolesti. Mnozí lidé s fibromyalgií zažívají také problémy se spánkem, soustředěním a emoční regulací.

Nadměrná plachost

Trauma může způsobit, že se člověk uzavře do sebe a začne se vyhýbat lidem, situacím i rozhovorům, které by mohly vyvolat nepříjemné pocity nebo ohrožení.

Když jsi prožil něco bolestivého, mozek si zapamatuje, že otevřenost je nebezpečná. A tak tě chrání: vede tě k tomu, abys mlčel, stál radši v koutě a nemusel riskovat odmítnutí, posměch nebo konflikt. Tělo a mysl se snaží předejít další bolesti tím, že tě drží v ústraní.

Tahle plachost se může projevovat jako:

• Silný strach ze společenských situací

• Nervozita při komunikaci s cizími lidmi

• Vyhýbání se pozornosti, i když bys rád promluvil

• Hluboké vnitřní napětí a sebekritika při každém projevu na veřejnosti

• Potřeba být neviditelný, aby ses cítil bezpečně

Je důležité chápat, že plachost v tomto kontextu je forma přežití a obranný vzorec.

Oslabené emoční reakce

Po traumatu se může stát, že emoce jako by ztichly. Reaguješ na situace, které by normálně vyvolaly smích, pláč, nadšení nebo hněv, ale místo toho necítíš skoro nic. Emoční odezva je slabá, opožděná nebo úplně chybí.

Tělo si tak často vytváří obranný štít, který ti pomáhá přežít zahlcující bolest. Když je vnitřního zranění příliš, nervový systém se přepne do úsporného režimu a s ním se zploští i emoční prožívání. Tohle otupění ale neznamená, že jsi chladný nebo necitlivý člověk. Naopak. Znamená to, že tvoje nervová soustava je přetížená a chrání se.

Oslabené emoční reakce se často projevují jako:

• Slabá nebo žádná radost z věcí, které tě dřív těšily

• Chybějící empatie nebo soucit, i když dříve byly silnou stránkou

• Potlačené slzy i v momentech velkého smutku

• Pocit, že jsi „prázdný“, odpojený nebo že žiješ za sklem

Dlouhodobě tento stav zhoršuje vztahy s ostatními i sám se sebou.

Astma

Trauma a chronický stres mohou ovlivnit nejen psychiku, ale i dýchací systém. Astma, běžně vnímané jako fyzické onemocnění dýchacích cest, má často i psychosomatické souvislosti.

U mnoha lidí se astmatické potíže zhoršují nebo se vůbec objeví v souvislosti s emočním přetížením, úzkostí nebo traumatem.

V období stresu se tělo nachází ve stavu neustálé pohotovosti. Nervový systém je přetížený a dochází ke zvýšené citlivosti na vnější podněty, včetně těch, které ovlivňují dýchání. Dýchací cesty pak reagují přehnaně, stáhnou se a ztíží proudění vzduchu. Výsledkem je dušnost, tlak na hrudi nebo sípání.

Navíc u lidí s traumatickou zkušeností často dochází ke změnám dechového vzorce. Typické je tzv. „povrchní dýchání“, kdy člověk dýchá pouze do horní části hrudníku. Tento způsob dýchání je spojen se stavem napětí a úzkosti a dále zhoršuje dechový diskomfort.

Astma je sice zánětlivé onemocnění dýchacích cest, ale zásadní roli v něm hrají i nervový a imunitní systém. Vlivem dlouhodobého stresu se zvyšuje hladina stresových hormonů. Ty mohou negativně ovlivňovat zánětlivé procesy v těle, včetně těch v dýchacím traktu.

Trauma navíc často zanechává v těle zvýšenou citlivost na podněty. To znamená, že i malé spouštěče, jako je chlad, prach, pachy nebo fyzická zátěž, mohou vyvolat silnou astmatickou reakci.

Není výjimkou, že právě potlačené emoce jako smutek, vztek nebo strach se projeví skrze zhoršené dýchání.

Studie potvrzují, že děti, které zažily trauma nebo vyrůstaly v chronicky stresujícím prostředí, mají vyšší pravděpodobnost rozvoje astmatu v dospělosti. Emoční bezpečí a regulace nervového systému tak hrají klíčovou roli i v tak zdánlivě „tělesném“ onemocnění, jakým je astma.

Alergie

Trauma stejně jako chronický stres mohou ovlivnit imunitní systém natolik, že tělo začne přehnaně reagovat i na běžné podněty, které by za jiných okolností nevyvolaly žádnou reakci.

Alergie je imunitní reakce na látky, které jsou samy o sobě neškodné (např. pyl, prach, některé potraviny), ale tělo je začne vnímat jako hrozbu. Nervový systém v důsledku traumatu zůstává ve stavu zvýšené pohotovosti, což může vést k tomu, že i imunitní systém začne reagovat přehnaně (se přepne do bojového módu).

Výzkum ukazuje, že psychický stres a emoční nepohoda mohou zvyšovat citlivost na alergeny a zhoršovat průběh alergických onemocnění. U některých lidí se alergie objevují nebo zhoršují právě v období psychického vypětí, smutku nebo dlouhodobé úzkosti.

Trauma tak může nepřímo přispívat k rozvoji nebo zhoršení alergií tím, že narušuje vnitřní rovnováhu a snižuje schopnost těla správně reagovat na běžné podněty.

Kožní onemocnění

Trauma může způsobit nebo zhoršit kožní problémy, jako je ekzém, psoriáza, akné, rosacea nebo chronické svědění. Kůže je totiž nejen fyzickou bariérou, ale také citlivým senzorem nervového systému, který reaguje na stres a emoční zátěž.

Chronický stres a traumatické zážitky narušují rovnováhu imunitního systému a aktivují zánětlivé procesy v těle. Výsledkem může být zvýšená produkce zánětlivých cytokinů, které se přímo podílí na vzniku nebo zhoršování kožních onemocnění.

Navíc trauma často narušuje funkci nervové soustavy a hormonální osy (HPA – hypotalamus-hypofýza-nadledviny), což ovlivňuje nejen hladiny kortizolu, ale i stav pokožky. Například kortizol ve zvýšené míře narušuje kožní bariéru, snižuje její schopnost udržet vlhkost a podporuje přemnožení patogenních mikroorganismů na kůži.

Kůže je také místem somatického výrazu emocí, protože mnoho lidí popisuje, že jejich ekzém nebo vyrážky se zhoršují po hádkách, v náročném období nebo při chronickém stresu a vnitřním napětí.

U lidí, kteří zažili trauma, se může objevovat i tělesná hypersenzitivita, včetně zvýšené citlivosti pokožky na dotek, teplotu nebo tlak.

Trávicí problémy (syndrom dráždivého tračníku)

Trauma a dlouhodobý stres mají přímý dopad na nervový systém a ten zase úzce souvisí s trávením. Říká se tomu také osa mozek–střeva, protože to, co prožíváš psychicky, se velmi často promítá do toho, jak funguje tvůj trávicí trakt.

Tělo ve stresu potlačuje funkce jako je trávení, imunita a další, aby veškeré energetické zásoby přesměrovalo na přežití. Zaměřuje se především na rychlou reakci typu boj nebo útěk.

U lidí, kteří prošli traumatem, může dojít k narušení normálního fungování trávicího systému. Výsledkem jsou bolesti břicha, nadýmání, průjmy, zácpy, křeče nebo nevolnost. Tyto potíže se mohou objevit i bez zjevné fyzické příčiny.

Jedním z nejčastějších stavů, které se v souvislosti s traumatem objevují, je syndrom dráždivého tračníku (IBS). Tento stav bývá úzce propojený s dlouhodobým stresem i napětím a u lidí po traumatu se může snadno rozvinout.

Mozek totiž udržuje tělo ve stavu neustálé pohotovosti, a to se podepisuje i na trávení. Peristaltika může být zpomalená nebo naopak zrychlená, tělo má problém efektivně trávit a reaguje podrážděně i na běžné potraviny.

Vážné formy premenstruačního syndromu

Trauma může výrazně zhoršit příznaky premenstruačního syndromu (PMS), jako jsou náladovost, podrážděnost, bolest, únava, úzkost nebo silné výkyvy emocí.

Hormonální změny, které přirozeně probíhají během menstruačního cyklu, jsou úzce propojené s fungováním nervového systému. Pokud je nervový systém dlouhodobě rozladěný v důsledku traumatu, tělo hůře zvládá hormonální výkyvy, které jsou běžnou součástí cyklu.

Stres, úzkost a nespavost mohou vést ke zvýšené hladině kortizolu, který dále rozbíjí hormonální rovnováhu. Výsledkem může být zesílení fyzických i emočních symptomů PMS nebo dokonce rozvoj PMDD (premenstruační dysforické poruchy), což je vážnější forma PMS s dopadem na každodenní fungování, vztahy i duševní zdraví.

Ztráta dovedností

Dočasná neschopnost používat určité dovednosti nebo znalosti, které člověk dříve ovládal.

Tento jev může být velmi frustrující a znepokojující, protože narušuje každodenní fungování a snižuje sebevědomí.

Když člověk prožije trauma, jeho tělo a mysl se snaží vyrovnat s extrémním stresem.

Tento proces může ovlivnit různé oblasti mozku, které jsou zodpovědné za učení, paměť a provádění složitých úkolů.

Ztráta důvěry v základní hodnoty

Trauma může otřást důvěrou v to, co člověk považuje za jisté a pevné. Tento stav je velmi dezorientující a způsobuje pocit ztráty smyslu nebo směru v životě.

Nemluvě o tom, že duševní zdraví odráží schopnost člověka tolerovat nejistotu, což trauma děla velmi dobře.

Základní hodnoty jsou principy a přesvědčení, které člověka motivují v jeho chování a rozhodnutích.

Vlivem traumatu může člověk ztratí důvěra v lidi a vztahy obecně.

Typická je také ztráta víry v spravedlnost a férovost. Vytrácí se také často přesvědčení o vlastní hodnotě a důstojnosti.

Dalším typickým rysem je ztráta a naděje v budoucnost a pozitivní vývoj. Někdy se také může vytrácet víra ve smysl života a duchovní přesvědčení.

Emocionální a psychické příznaky:

• Šok, popření nebo nedůvěra
• Stres, úzkost a panika
• Zmatek, potíže se soustředěním
• Vztek, podrážděnost, změny nálad
• Úzkost a strach
• Vina, hanba, sebeobviňování
• Pocit smutku nebo beznaděje
• Deprese
• Flashbacky a noční můry
• Pocit odpojení, odloučení nebo otupělosti (disociace)
• Emoční nestabilita a náhlé emoční výbuchy

Fyzické příznaky:

• Nespavost nebo noční můry
• Únava
• Přehnaná lekavost a reakce na podněty

• Zvýšený srdeční tep (bušení srdce)

• Neklid

• Bolesti hlavy, břicha, zad apod.
• Svalové napětí
• Psychosomatické potíže a příznaky
• Povrchní nebo zrychlené dýchání
• Pocit nevolnosti nebo závratí
• Přecitlivělost na světlo, zvuk, dotek
• Pocení, třes, zažívací potíže

Kognitivní příznaky:

• Zmatek a dezorientace
• Neschopnost se soustředit a zhoršená koncentrace
• Zpomalené nebo chaotické myšlení (mozková mlha)
• Negativní myšlenky
• Neschopnost rozhodovat
• Omezené myšlení
• Obsese a problémy s myšlenkami
• Neustálé přehrávání myšlenek v hlavě

• Zapomnětlivost

• Pochybnosti o realitě

Sociální a behaviorální příznaky:

• Izolace
• Vyhýbavé chování
• Odloučení
• Izolace od ostatních
• Impulzivní nebo rizikové chování
• Sebepoškozování a sebedestrukce
• Destruktivní chování
• Nadměrná kontrola
• Závislosti a kompulzivní chování
• Problémy s důvěrou a blízkostí
• Neschopnost navazovat nebo udržovat vztahy
• Ztráta pocitu identity

Příznaky traumatu se mohou projevovat různými způsoby a u některých lidí může v jejich důsledku dojít až k rozvoji poruch osobnosti.

Obranné mechanismy, jako je například disociace, na kterou může navazovat ztráta empatie, soucitu a další projevy, se často objevují jako reakce na trauma a mohou výrazně ovlivnit vývoj osobnosti.

I když tyto mechanismy pomáhají přežít akutní fázi traumatu, jejich dlouhodobé používání narušuje schopnost člověka vytvářet a udržovat zdravé vztahy, což je klíčové pro stabilní vývoj osobnosti.

Obranné mechanismy tak mohou významně přispět k rozvoji poruch osobnosti, kdy se jedinec snaží zvládat neustálý stres a vnitřní bolest.

Výsledkem pak mohou být trvalé změny v chování a ve způsobu myšlení, které zásadně ovlivňují samotnou osobnost člověka.

Upozornění: Poruchám osobnosti se v rámci naší práce nezabýváme ani je neřešíme. Pokud máš podezření na tento typ poruch, doporučujeme obrátit se na klinického psychologa nebo psychiatra.