Co je psychosomatika a jak poznat, že za nemocí stojí psychika

Co je to psychosomatika?

Psychosomatika zkoumá propojení mezi psychikou (duší), tělem (soma) a tím, jak se naše vnitřní prožívání odráží v tělesném zdraví. Je to přístup, který popisuje, jak psychické a emoční procesy ovlivňují vznik, průběh i vnímání tělesných onemocnění.

Není to žádná ezoterika ani přesvědčení, že si za nemoc můžeme sami. Naopak, jde o uznání faktu, že tělo a mysl nejsou oddělené světy. Vše, co prožíváme – stres, úzkost, potlačené emoce nebo traumata, zanechává stopy nejen v hlavě, ale i těle, nervovém systému, buňkách, hormonech, svalech a imunitním systému.

Psychosomatika tedy není náhrada klasické medicíny, ale rozšíření pohledu: místo otázky „co je špatně s tělem“ se ptá i „co se děje v životě tohoto člověka?“ Jaké příběhy, vztahy, tlaky nebo vnitřní konflikty v sobě nosí?

U chronických potíží – bolestí, únavy, zažívacích problémů, ekzémů, hormonální nerovnováhy, autoimunitních onemocnění často nejde jen o biologii, ale o reakci těla na dlouhodobé přetížení, nevyslovené potřeby nebo nezpracovanou bolest.

Psychosomatický přístup nás tedy vede zpátky k sobě, k hlubšímu vnímání svého těla, emocí a nervového systému. Pro tělo je to způsob, jak skrze symptomy volá po změně.

Časté mýty o psychosomatice

→ „Psychosomatika říká, že si za nemoc můžu sám.“

Ne.
Psychosomatika nikoho neobviňuje. Neříká, že nemoc je tvoje vina. Jen ukazuje, že tělo reaguje na to, co dlouhodobě prožíváš – stres, potlačené emoce, trauma, napětí, tlak. Jde o pochopení souvislostí, které ti dávají možnost něco změnit.

→ „Když najdu význam nemoci, uzdravím se.“

Nestačí.
Porozumět souvislostem je důležité, ale nestačí to. Skutečná změna přichází až tehdy, když začneš dělat něco jinak – pracovat s tělem, emocemi, prostředím i nervovým systémem. Vědět proč nestačí, když nic nezměníš.

→ „Stačí pozitivně myslet.“

Ne.
Pozitivní myšlení ti nezreguluje nervový systém. Pokud je tělo v chronickém stresu, nestačí myslet pozitivně nebo mu říkat, že je všechno v pohodě. Potřebuje to i zažít. Potřebuje zregulovat, nikoliv zklidnit nebo potlačit to, co je uvnitř něj naakumulované. Klid, bezpečí, uvolnění. A to nejde přes kognitivní přetvářku nebo přebarvování reality.

→ „Stačí jen odstranit příčinu a tělo se uzdraví.“

Ne tak úplně.
Zní to logicky. Ale realita je složitější. Ano, tělo má přirozenou schopnost regenerace, ale jen pokud k tomu má podmínky. Samotné odstranění spouštěče nebo příčiny nestačí, pokud zůstává tělo v napětí, v nedůvěře, v chaosu. Uzdravení není jen mechanická reakce. Potřebuje čas, bezpečí, regulaci, změnu životosprávy, rytmu i prostředí.

Celostní pohled na člověka a jeho zdraví

Západní medicína se primárně zaměřuje na diagnostiku a léčbu fyzických příznaků. Přesto se stále častěji uznává, že zdraví člověka je komplexní stav, který vzniká propojením těla, mysli a emocí.

Psychosomatický přístup připomíná, že dlouhodobý stres, psychické napětí nebo potlačené emoce mohou mít zásadní vliv na fyzické zdraví.

Pro trvalé zlepšení zdraví je proto důležité vnímat člověka jako celek – nejen jako tělesný organismus, ale také jako bytost s vlastním vnitřním světem, návyky, emocemi i specifickými potřebami. Tento celostní pohled umožňuje hlouběji porozumět příčinám nemocí a přispívá k udržitelnému uzdravení.

Pokud chceme tělu skutečně porozumět, musíme se naučit číst jeho jazyk. Tím jazykem jsou emoce, napětí a signály nervového systému.

Základy propojení těla a psychiky

Jak emoce a stres ovlivňují tělo

Mysl a tělo nejsou oddělené světy. Jsou jako spojené nádoby. Co se děje v hlavě, odráží se v těle. A naopak.

Když se lekneš, zrychlí se ti tep. Když se rozzlobíš, zatneš čelist. Když dlouho potlačuješ smutek, začneš cítit tíhu na hrudi nebo knedlík v krku. Tohle všechno jsou přirozené fyzické reakce na emoce.

Tělo okamžitě reaguje změnou dechu, svalovým napětím, vyplavením stresových hormonů (kortizol a adrenalin), ovlivněním trávení nebo imunity.

Že emoce skutečně vyvolávají měřitelné fyziologické změny v těle, potvrzuje i rozsáhlá meta-analýza publikovaná v časopise Psychological Bulletin z roku 2018. Výzkum analyzoval 202 studií a ukázal, že emocionální stavy jako strach, vztek nebo smutek aktivují autonomní nervový systém (např. reakce boje nebo útěku), čímž ovlivňují tepovou frekvenci, dýchání nebo krevní tlak. Zároveň však zjistil, že konkrétní tělesné reakce se liší člověk od člověka a emoce mezi sebou často překrývají. I přesto je jasné, že naše tělo na emoce reaguje pokaždé a velmi konkrétně.

A teď zásadní věc: Problém nevzniká tím, že emoce cítíš. Ale tím, že si je nemůžeš dovolit prožít až do konce. Že je musíš potlačit. Schovat. Uklidit někam bokem.

Jenže tělo není stroj. Je to houba. Nasaje všechno co psychika nestihla zpracovat a drží to v sobě dokud to neuvolníš. To, co sis nemohl dovolit cítit, prožít a uvolnit, se z těla neztratí, ale zůstane jako nevybitá stresová energie.

Tuhle energii mělo tělo původně využít k reakci boj nebo útěk. Ale pokud jsi jako dítě nebo i v dospělosti nemohl plakat, křičet, utéct nebo reagovat tělo ten stres zmrazí a uloží ho dovnitř.

Zůstane v nervovém systému jako neukončená reakce, která vytváří napětí, úzkost nebo vnitřní neklid.

Ukládá se do napjatých ramen, zatnuté čelisti, staženého břicha, migrén, nespavosti. Do hormonálních výkyvů, ekzému, bolestí, zažívacích problémů nebo chronické únavy.

Tělo se tak stane archivem neprožitých emocí a stresové energie, která zůstala potlačena v těle.

Mnohé z těchto reakcí probíhají automaticky a mimo naše vědomí, protože se ukládají hluboko do těla, nervového systému i podvědomí. Tělo pak reaguje na dávno zapomenuté vzorce, které jsme už zapomněli nebo si je vůbec vědomě neuvědomujeme.

Emoce jsou biologické impulzy. Jejich úkolem je informovat tě a pomoci ti zareagovat. Pokud jim to neumožníš, tělo to udělá za tebe skrze symptomy, napětí nebo vyčerpání.

A když se takhle neprožitý stres hromadí roky, nervový systém se přepne do režimu přežití. Tělo zůstává napjaté, jako by se něco mělo stát, i když se navenek nic neděje. To tě postupně vyčerpává a nakonec se to někde projeví jako psychosomatické potíže.

Chronický stres, potlačené emoce a neléčená úzkost přitom patří mezi nejčastější spouštěče somatických potíží.

Proč a jak se potlačené emoce ukládají do těla

Když není bezpečné emoce projevit, například jako dítěti v rodině, kde za pláč nebo vztek následoval trest nebo ignorace, naučíme se emoce zadržet a potlačit.

Tělo ale ví, že se něco děje a zůstává ve stresu, jako by nebezpečí nikdy neskončilo. Nedostalo totiž šanci emoci prožít až do konce, uvolnit napětí a dokončit stresovou reakci, která s ní byla spojená.

Nervový systém je stále aktivovaný, i když navenek vypadáme v klidu.

Potvrzuje to i meta-analýza publikovaná v Health Psychology Review z roku 2023, která ukazuje, že potlačování emocí významně zvyšuje stresovou reakci těla, včetně vyšší srdeční frekvence, krevního tlaku a hladin stresových hormonů. Tělo se tak udržuje v režimu boj nebo útěk, i když už žádné nebezpečí nehrozí.

Dlouhodobě pak vzniká chronická aktivace nervového systému, která přetěžuje tělo i psychiku. Výzkum z roku 2017 ukazuje, že chronický stres mění samotnou strukturu mozkových okruhů a zanechává otisk v těle i nervové soustavě. Tělo se tak „přeprogramuje“ na pohotovostní režim a zůstává v něm dlouho po odeznění původního podnětu, což vede k neustálé aktivaci stresové odpovědi. Tento mechanismus spojuje nevyjádřený či protrahovaný stres s dlouhodobými tělesnými následky.

Tak vzniká vnitřní konflikt mezi tím, co cítíme, a co si dovolíme projevit. A právě ten je jedním z klíčových zdrojů psychosomatických potíží.

Tělo, které dlouhodobě nese nevyjádřené emoce, začne dříve nebo později reagovat. Objevují se různé signály – bolest, únava, zažívací problémy, kožní projevy nebo hormonální nerovnováha.

Trauma a psychosomatika

Trauma si většina lidí spojuje s velkou životní událostí – autonehodou, násilím, přírodní katastrofou. Jenže z pohledu těla a nervového systému trauma není to, co se stalo, ale to, co jsme museli potlačit, abychom mohli přežít.

Může jít o nenápadné, opakující se situace z dětství, kdy jsme se necítili v bezpečí, nebyli jsme viděni, slyšeni, obejmuti. Vnitřní svět dítěte si neumí racionálně vysvětlit, co se děje, a tak uloží bolest, strach nebo stud do těla, protože emoce nemají kam jinam jít.

Nedostaly prostor, přijetí ani regulaci.

Tak vzniká tzv. vývojové trauma, které nemusí být dramatické, ale zato má hluboké a dlouhodobé dopady. Nervový systém dítěte, které se necítí bezpečně, se naučí žít v napětí. Tento vzorec si pak neseme i do dospělosti. Tělo zůstává ve střehu, i když už žádné reálné nebezpečí nehrozí.

Vedle vývojového a šokového traumatu ale existuje také chronické trauma, které nevzniká z jednoho zásadního zážitku, ale z dlouhodobého nahromadění drobného stresu, potlačených emocí a neuspokojených potřeb.

Může se vytvořit i v běžném každodenním životě – například v neustálém přetížení, tlakem na výkon, přizpůsobováním se okolí nebo žitím v prostředí, kde není prostor pro autentické vyjádření.

Tělo si postupně ukládá všechno, co nemohlo být vyjádřeno, uvolněno nebo vyslyšeno. A když to trvá měsíce nebo roky, nervový systém přejde do stavu chronické aktivace, ze kterého už se sám neumí vrátit zpět.

Výsledkem je, že i běžné životní situace spouštějí přehnané reakce – úzkost, přetížení, bolest, vyčerpání nebo naopak úplné stažení, otupělost a deprese.

Často říkáme, že „jsme v pohodě“, ale tělo mluví jinou řečí. Skrze symptomy ukazuje, co zůstalo nedokončené a nevyjádřené.

Později se to může promítnout i do fyzické roviny a somatizovat se v podobě různých zdravotních problémů – například chronické bolesti, zažívacích problémů, hormonální nerovnováhy, autoimunitních onemocnění, kožních reakcí nebo vyčerpání bez zjevné příčiny.

Potvrzuje to i systematická meta-analýza publikovaná v časopise Frontiers in Psychiatry z roku 2025, která zjistila, že lidé s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) mají až o 30 % vyšší riziko vzniku autoimunitních onemocnění než běžná populace. Závažnější průběh PTSD pak souvisí s ještě vyšší pravděpodobností rozvoje poruch imunity. Trauma tak může významně přispívat k rozvoji nemocí jako lupus, revmatoidní artritida nebo zánětlivá onemocnění střev.

Další rozsáhlá meta-analýza publikovaná v European Journal of Psychotraumatology z roku 2023 potvrdila, že trauma z dětství výrazně zvyšuje riziko chronické bolesti v dospělosti. Lidé, kteří zažili v dětství zneužívání, zanedbávání nebo jiná traumata, měli až o 45 % vyšší pravděpodobnost výskytu chronické bolesti. Riziko dále rostlo s počtem traumat, kde u osob se čtyřmi a více typy traumatu bylo téměř dvojnásobné. Studie ukazuje přímou souvislost mezi vývojovým traumatem a pozdějším rozvojem syndromů jako fibromyalgie nebo chronický únavový syndrom, pravděpodobně prostřednictvím dlouhodobé dysregulace stresové reakce a imunity.

Více o tom, jak trauma ovlivňuje tělo, psychiku, zdraví i vztahy, najdeš v našem kompletním průvodci na téma trauma. Dozvíš se v něm vše o typech traumatu, jejich projevech a způsobech, jak s nimi vědomě a bezpečně pracovat.

Mozek, nervový systém a tělo tvoří propojený trojúhelník

Tvoje tělo má vlastní inteligenci. Řídí ho nervový systém, který snímá vnitřní i vnější svět a rozhoduje, jestli jsi v bezpečí, nebo v ohrožení. Pokud mozek vyhodnotí, že jsi pod tlakem, spustí se stresová reakce. i když žádné reálné nebezpečí nehrozí.

V ideálním případě se po stresu tělo vrátí do rovnováhy. Jenže možná to znáš i ty. Tělo zůstává v chronické aktivaci, tedy napjaté, i když se nic neděje, protože tvůj systém neumí přepnout zpět do režimu klidu, uvolnění a regenerace.

Tomu se říká dysregulace nervového systému, která vzniká právě vlivem traumatu, nahromaděného chronického stresu, potlačených emocí nebo nevyjádřených potřeb. Tělo zůstává v pohotovosti – v režimu přežití (boj, útěk nebo zamrznutí), i když mysl chápe, že je všechno v pořádku.

A to má své důsledky – od únavy a úzkostí, přes deprese, až po hormonální poruchy, trávicí problémy, chronické bolesti nebo autoimunitní onemocnění.

Chronický stres podle nové studie z roku 2025 výrazně narušuje imunitní i hormonální systém. Prodloužená aktivace stresové osy HPA zvyšuje hladiny kortizolu a adrenalinu, čímž oslabuje obranyschopnost a podporuje vznik zánětů i autoimunitních poruch.

Nervový systém tak funguje jako filtr reality. Když je dysregulovaný, všechno vypadá hůř, tělo se víc vyčerpává a nemá prostor k regenerace. V praxi to znamená, že i běžné podněty spustí stresovou reakci a tělo nemá prostor na odpočinek ani uzdravení a dřív nebo později mu dojde dech.

Jak poznat, že máš psychosomatický problém?

Psychosomatika není záležitostí pouze citlivých lidí nebo těch s duševními problémy. Týká se každého z nás.

Jenže většina lidí netuší, že právě jejich problémy můžou mít psychosomatický základ. Hledají fyzickou příčinu. Lékaři často nic nenajdou. Nebo najdou, ale léčba nefunguje.

Poznej signály, že za tvými symptomy může stát něco hlubšího:

1. Lékaři nenašli žádnou jasnou příčinu

Lékaři nenašli žádnou konkrétní příčinu, ale tvoje potíže dál přetrvávají nebo se vrací. Prošel si všemi možným vyšetřeními, ale podle lékařů jsi v pořádku.

A přesto máš problémy. Bolesti, únava, tlak na hrudi, trávicí problémy, hormonální rozhození.

2. Symptomy se zhoršují ve stresu

Možná sis všiml, že se tvoje symptomy zhoršují v náročných obdobích. Před schůzkou. Po hádce. Když se necítíš v bezpečí. Když jsi pod tlakem, ve stresu, nestiháš nebo nemáš čas na sebe nebo přehlcený.

To je červená vlajka. Tělo přesně v těchto chvílích reaguje na psychickou zátěž.

3. Tvoje emoce se neprojevují přirozeně

Nedokážeš je udržet na uzdě nebo necítíš vůbec nic. Časté výbuchy, podrážděnost, napětí, chronický stres nebo úzkost.

Nebo naopak se střídají chvíle, kdy nic necítíš nebo nevíš, co vlastně cítíš. Anebo to víš, ale nejde to pustit ven. Chybí prostor. Chybí bezpečí. A tak to za tebe začne vyjadřovat tělo.

4. Únava, napětí nebo bolest bez zjevné příčiny

Ráno se budíš unavený. Tělo bolí, i když jsi nic nedělal. Žádná viditelná příčina, jen přetrvávající tíha, napětí, podráždění nebo únava.

To je jasný signál, že tělo zpracovává víc, než je na první pohled vidět. A začíná se projevovat nahlas, protože jsi dlouho neposlouchal.

5. Léčba nezabírá, nebo funguje jen částečně či krátkodobě

Zkoušíš různé možnosti léčebných procedur, léky, terapie, bylinky… a nic. Nebo to zabere na chvíli, ale pak se to vrátí. Protože se neřeší to, co je pod tím – napětí, emoce, traumata, stres a způsob života.

Tělo nelze obelhat. Pokud ho ignoruješ, začne ti ukazovat, co se děje uvnitř.

Jak se projevuje psychosomatika?

Psychosomatika se projevuje různými způsoby v závislosti na emočním stavu a životních okolnostech člověka.

Obvykle spočívá v tom, že fyzické symptomy nebo nemoci jsou přímým či nepřímým důsledkem psychických a emočních faktorů – tedy stavů, které se promítají do těla a způsobují skutečné fyzické příznaky. Jde o jev zvaný somatizace, při kterém se stres, úzkost, trauma či jiný psychický stav ukládá do fyzické roviny.

Nejčastější psychosomatické onemocnění

• Bolesti a napětí ve svalové soustavě: Například bolesti břicha, zad, hlavy, krční páteře, napětí ve svalech a migrény.

• Poruchy trávení: Syndrom dráždivého tračníku, nadýmání, žaludeční vředy, Crohnova choroba a ulcerózní kolitida.

• Kardiovaskulární problémy: Vysoký krevní tlak (hypertenze), arytmie, tachykardie, bolest na hrudi bez organického původu.

• Dermatologické problémy: Ekzémy, lupénka, akné.

• Respirační problémy: Astma, chronický kašel.

• Autoimunitní onemocnění: Revmatoidní artritida, lupus, Hashimotova tyreoiditida, Crohnova choroba.

• Chronická únava a malátnost: Přetrvávající vyčerpání, únava bez zjevné příčiny.

• Fibromyalgie a bolestivé syndromy: Bolesti svalů a kloubů, syndrom chronické bolesti.

• Alergie, intolerance a přecitlivělost organismu: Zhoršení při stresu, psychosomatický vliv na průběh.

• Metabolické problémy: Obezita, inzulinová rezistence, metabolický syndrom.

• Sexuální dysfunkce: Erektilní dysfunkce, bolestivá menstruace, snížené libido.

• Emocionální symptomy s fyzickým dopadem: Úzkost, deprese, náhlé změny nálad, závratě, tlak na hrudi.

• Poruchy spánku: Nespavost, nadměrná spavost, přerušovaný spánek.

Jak porozumět signálům těla

Psychosomatické symptomy nejsou náhodné. Jsou to signály. Tělo nemá slova, ale má symptomy. A každý z nich něco říká.

Bolest, únava, napětí nebo zažívací problémy jsou většinou jen vrcholek ledovce. Pod nimi se skrývá něco, co nebylo vyslyšeno, uvolněno, pochopeno nebo zpracováno. Tělo začne mluvit tehdy, když jsme dlouho neposlouchali.

Místo otázky „jak to umlčet a zbavit se toho?“ zkus položit jinou: „Co mi tím tělo chce říct?“

Tělo reaguje konkrétně – každé místo něco symbolizuje

Je to o konkrétních souvislostech mezi emocemi, stresem a tělem. Zde je pár běžných psychosomatických příznaků a toho, co mohou symbolizovat:

• Bolest hlavy nebo migréna: Dlouhodobý tlak. Potlačené napětí. Často spojeno s perfekcionismem a vnitřními nároky.

• Bolest břicha, trávení: Tělo nezvládá „strávit“ určitou situaci. Vnitřní odpor. Stres. Nevyjádřený strach.

• Napjatá ramena a šíje: Neseme víc, než zvládneme. Často u lidí, kteří se snaží „udržet svět nebo svůj pohromadě“.

• Zadržovaný dech, tlak na hrudi: Emoce nemají kudy ven. V těle se hromadí napětí, pláč, který nebyl nikdy prožit.

• Únava bez zjevné příčiny: Tělo je unavené z neustálého vnitřního boje. Z předstírání, přizpůsobování, potlačování emocí a stresu.

Když ho neposloucháš, tělo už nedokáže dál mlčet.

Praktické tipy: Jak začít tělu naslouchat?

Tady je několik konkrétních způsobů, jak tělo lépe vnímat a pochopit, co ti říká:

• Zastav se a vnímej:
  Neptej se „proč to bolí?“, ale „co se děje v mém životě, že tělo bolí právě teď?“.
  → Co se změnilo? Co potlačuji? Co se tělo snaží vyjádřit, co já nemůžu nebo nechci? Kde nejsem autenticky a nosím masku?

• Piš si tělesné signály a události dne:
  → „Dnes mě bolela hlava po rozhovoru s mámou.“
  → „Ráno jsem se vzbudila s tlakem na hrudi po snu, který si ani nepamatuju.“
  Začni pozorovat vzorce.

• Zeptej se těla:
  Zavři oči, polož ruku na místo, kde cítíš diskomfort, a zeptej se:
  → „Co mi chceš říct?“
  Nečekej racionální odpověď. Jen vnímej, co se objeví: obraz, emoce, vzpomínka.

• Pohyb jako způsob naslouchání:
  Někdy je snazší tělu naslouchat v pohybu než v klidu. Zkus pomalou procházku, vědomý pohyb, tanec nebo jen ležet a vnímat dech.
  → Jak se cítím ve svém těle, když se nehýbu kvůli výkonu, ale nalaďuji se na něj, abych ho mohl skutečně vnímat?

• Tip navíc:
  Někdy tělo nekomunikuje jen skrze místo, ale i skrze čas. Zajímá tě, proč se některé symptomy objevují vždy ve stejnou denní dobu?
  → Podívej se na orgánové hodiny, které vycházejí z tradiční čínské medicíny a ukazují, jak jsou jednotlivé orgány nejaktivnější v konkrétní hodinu. Mohou ti pomoct pochopit, která část těla nebo života volá o pozornost právě teď.

Tělo tě chce zastavit, upozornit a navést zpět k sobě.

Když přestaneš bojovat se symptomy a začneš s nimi pracovat jako s kompasem, může se otevřít nový způsob uzdravení.

Hlubší příčiny a souvislosti

Za mnoha chronickými symptomy se neskrývá jen fyzická příčina. Většinou jde o důsledek hlubších vrstev – dlouhodobého stresu, vnitřních konfliktů, emoční zátěže nebo traumatu, které nebylo nikdy zpracováno.

Tělo se tak stává místem, kde se ukládá to, co nemělo prostor být vyjádřeno. A právě tím vzniká napětí, které později přeroste v únavu, bolest nebo nemoc.

V těchto případech nestačí řešit jen symptomy. Potřebujeme se podívat i na to, co je pod nimi. Jaké nezpracované emoce, traumata, potlačená potřeba nebo životní situace tělo nese? Co ho drží v napětí?

Tělesné symptomy mnohdy ukazují na vnitřní konflikt mezi tím, co cítíme, a co si dovolíme žít. Mezi tím, co potřebujeme, a co si myslíme, že musíme.

Jedním z častých obranných mechanismů je emoční otupělost, která na povrchu vytváří dojem klidu, ale tělo mezitím dál reaguje a odráží nesoulad mezi tím, co si uvědomujeme, a co skutečně probíhá uvnitř nás.

Epigenetika dnes potvrzuje, že naše prostředí, návyky, životní styl a dlouhodobý stres doslova ovlivňují, které geny se aktivují a které zůstávají nečinné. Jinými slovy to, jak žijeme každý den, jak se stravujeme, jak spíme, v jakých vztazích fungujeme a jak zvládáme emoce, rozhoduje o tom, zda tělo zůstane zdravé, nebo onemocní.

Když se emoce neprojeví navenek, tělo je vyjádří za tebe

Jedna z mých klientek vyrostla v rodině, kde se nesměla projevit. Slzy byly považované za slabost, za vztek byla trestaná, protože byl nepřípustný. Dětství prožila v neustálém napětí. Její tělo si tento stres uložilo jako nový standard.

V dospělosti se objevily autoimunitní potíže – chronický zánět, únava, hormonální nerovnováha. Věděla, že něco není v pořádku, ale klasické přístupy nefungovaly, tak jak očekávala.

Ve společné práci jsme šly hlouběji. Když začala rozumět tomu, jak dlouhodobý stres a potlačování emocí ovlivňují její zdraví, začalo se něco měnit.

Vysvětlil jsem jí, jak může prostředí, včetně vnitřního prostředí emocí a návyků, ovlivňovat to, jak tělo reaguje, regeneruje a dokonce i jaké geny se aktivují nebo zůstávají nečinné.

Nemusela rozumět epigenetice do detailu. Stačilo pochopit, že její tělo potřebuje nový kontext – bezpečí, prostor pro emoce, udržitelný rytmus. A právě na tom jsme společně pracovaly.

Jakmile se naučila pracovat se stresem a emocemi, začala naslouchat tělu a měnit každodenní návyky včetně životního stylu, symptomy postupně ustupovaly. Šlo o přirozenou reakci na změnu podmínek a nově nastolenou rovnováhu.

To je jeden z důvodů, proč psychosomatický přístup nemůže stát osamoceně. Pro skutečnou změnu je potřeba celostní práce, která zahrnuje nejen vědomí, ale i nervový systém, emoce, trávení, mikrobiom, virovou a bakteriální zátěž, hormonální rovnováhu a konkrétní změny v životním stylu.

Nejde o to hledat „magický význam nemoci“. Jde o to pochopit, proč se tělo ozývá právě teď, právě tímto způsobem a co tím říká o našem způsobu života.

Psychosomatika v praxi: co mi ukázala práce s lidmi

Psychosomatika mi kdysi otevřela dveře k hlubšímu pohledu na zdraví. Pomohla mi chápat souvislosti mezi emocemi, tělem a nemocí.

Ale časem jsem pochopil, že nestačí jen hledat symboliku nebo „duchovní příčinu“.

Skutečné uzdravení vyžaduje mnohem víc.

Potřebujeme pracovat s tím, co tvoří náš každodenní kontext – jak žijeme, cítíme, reagujeme a co v sobě neseme. Všechno, čím jsme obklopení i co si neseme uvnitř – nervový systém, potlačené emoce, traumata, zátěž z minulosti, rytmus dne, vztahy, prostředí. Právě tyto epigenetické faktory ovlivňují, jak se naše tělo uzdravuje nebo zůstává v nemoci.

Ve své praxi jsem viděl, jak se lidem začaly měnit symptomy, když konečně porozuměli svému tělu, naučili se vnímat signály stresu a přestali potlačovat emoce.

Psychosomatika je skvělý začátek. Ale není to cíl. Je to jedna z cest, která může ukázat směr, pokud jsme ochotni jít opravdu do hloubky. Sama o sobě ale většinou nestačí.

Pokud se zaměříme pouze na ni, riskujeme, že přehlédneme další klíčové aspekty, které by nám mohly pomoci dosáhnout uzdravení.

Je rozdíl chápat a skutečně se uzdravit.

Právě proto nestačí jen práce s myslí.

Proto ve své praxi využíváme celostní přístup.

Pokud neproměníme vnitřní i vnější prostředí, tělo stále reaguje jako dřív a symptomy se vrací.

Jak se v tom vyznat?

Možná máš pocit, že je těch vlivů příliš. Emoce, stres, trauma, vztahy, životní styl, mikrobiom, nervový systém… Je snadné se v tom ztratit.

Dobrá zpráva? Není třeba řešit všechno najednou.

Ve své praxi jsem vytvořil ucelený model, který pomáhá lidem pochopit, co je v jejich případě klíčové – bez zahlcení, bez tlaku. Jde o jednoduchý, ale hluboký způsob, jak propojit tělo, mysl i prostředí a zaměřit se na skutečnou příčinu, ne jen symptomy.

Všechny tyto souvislosti přehledně a prakticky učíme v online programu, kde se krok za krokem ponoříš do témat, která mají skutečný dopad. Pokud chceš individuálnější přístup, můžeš využít i celostní koučink.