Typy traumatu: akutní, chronické, komplexní a vývojové

Podle National Child Traumatic Stress Network komplexní trauma zahrnuje opakované nebo dlouhodobé traumatické zkušenosti, které se zpravidla odehrávají ve vztazích, a jejich rozsáhlé následky v různých oblastech života. Člověku přitom může ubližovat někdo blízký, na kom je závislý, komu důvěřuje nebo před kým nemůže bezpečně odejít. K těmto zkušenostem může docházet v dětství i v dospělosti.

Mezi zkušenosti, které mohou vést ke komplexnímu traumatu, patří například:

• Dlouhodobé zneužívání nebo zanedbávání v dětství
• Opakované fyzické, psychické nebo sexuální násilí
• Domácí násilí, vyhrožování a dlouhodobá kontrola
• Dlouhodobý toxický vztah spojený s ponižováním, manipulací, izolací nebo strachem
• Obchodování s lidmi, zajetí nebo dlouhodobé vykořisťování
• Dlouhodobá šikana, zastrašování nebo ponižování

Označení komplexní vystihuje rozsah následků. Opakované ohrožení může ovlivnit regulaci emocí, vztah k sobě, pocit bezpečí, důvěru, osobní hranice i schopnost vytvářet a udržovat zdravé vztahy.

Člověk může prudce reagovat na kritiku nebo odmítnutí, střídat silné emoce s otupělostí, prožívat stud, vinu či nízké sebevědomí a očekávat nebezpečí i od lidí, kteří mu chtějí být nablízku. Ve vztazích se může druhým vyhýbat, nedůvěřovat jim nebo se jim naopak silně přizpůsobovat ze strachu z konfliktu a opuštění.

Pokud traumatické zkušenosti přicházely od rodiče nebo jiné pečující osoby, mohou ovlivnit také vytváření bezpečné citové vazby. Dítě se učí hledat blízkost a ochranu u stejného člověka, který v něm zároveň vyvolává strach, nejistotu nebo bolest. Souvislosti mezi ranými vztahy, bezpečím a pozdějšími vztahovými vzorci podrobněji vysvětluji v článku o teorii citové vazby.

Jedna zkušenost může být současně chronickým, komplexním i vývojovým traumatem. Chronické označuje její délku a opakování, komplexní rozsah následků a vývojové její působení v období, kdy se formoval další vývoj člověka.

Vývojové trauma označuje opakované nebo dlouhodobé traumatické zkušenosti, které dítě prožívá během období, kdy se vyvíjí jeho mozek, nervový systém, regulace emocí, vnímání sebe a schopnost vytvářet vztahy. Vývoj dítěte pak probíhá v prostředí strachu, nejistoty nebo nedostatku bezpečí a následky mohou přetrvávat až do dospělosti.

Jednotlivé části mozku dozrávají různým tempem. Systémy spojené se základními tělesnými funkcemi a rychlou reakcí na ohrožení začínají dozrávat dříve, zatímco prefrontální kůra, která se podílí na plánování, rozhodování a ovládání impulzů, dozrává mnohem déle.

Dítě je odkázané na dospělé, kteří ho chrání, poskytují mu bezpečí a pomáhají mu zvládat stres. Pokud je rodič nebo jiná pečující osoba zároveň zdrojem strachu, bolesti, zanedbávání či nepředvídatelnosti, stresová reakce se spouští opakovaně bez spolehlivé podpory a možnosti situaci opustit.

Mezi zkušenosti, které mohou vést k vývojovému traumatu, patří například:

• Opakované fyzické, psychické nebo sexuální zneužívání
• Dlouhodobé zanedbávání fyzických a emočních potřeb dítěte
• Vyrůstání v prostředí domácího násilí, strachu nebo neustálých konfliktů
• Dlouhodobá nepředvídatelnost péče a opakované střídání pečujících osob
• Ztráta nebo odloučení od pečující osoby bez dostupné a stabilní podpory
• Život s rodičem, jehož závislost nebo vážné psychické potíže vytvářejí nebezpečné a nepředvídatelné prostředí
• Dlouhodobá šikana, ponižování nebo odmítání během dětství

Dítě se tak učí přežít v podmínkách, ve kterých vyrůstá. Může neustále sledovat nálady druhých, potlačovat své potřeby, rychle přecházet do boje, útěku či zamrznutí nebo se přizpůsobovat, aby si udrželo blízkost a bezpečí. Tyto reakce mohou postupně ovlivňovat zvládání emocí, pozornost, sebehodnotu, důvěru, osobní hranice a vztahy.

Odborný přehled z roku 2022 spojuje vývojové trauma s narušením emoční a tělesné regulace, sociálního vnímání a citová vazby mezi dítětem a pečující osobou. Vliv těchto zkušeností na fungování mozku a nervového systému podrobněji rozebírám v článku Jak trauma mění mozek i tělo.

Označení vývojové vyjadřuje, že traumatické zkušenosti zasáhly člověka během období, kdy se utvářely důležité schopnosti a vztahové vzorce. Stejná zkušenost může být zároveň chronickým i komplexním traumatem.

Příčiny a následky těchto zkušeností podrobněji rozebírám v článku Trauma z dětství.

Sekundární trauma se rozvíjí nepřímo prostřednictvím kontaktu s traumatickou zkušeností druhého člověka nebo jejími následky. Pro psychickou zátěž, která se při tom může rozvinout, se používá označení sekundární traumatický stres. National Child Traumatic Stress Network ho popisuje jako emoční zátěž, která vzniká při naslouchání přímým traumatickým zkušenostem někoho jiného.

Člověk může opakovaně poslouchat podrobné výpovědi, pracovat s následky traumatických událostí nebo procházet dokumentaci, fotografie a videozáznamy. Přestože událost sám nezažil, její příběhy a obrazy v něm mohou začít vyvolávat vlastní stresové a posttraumatické reakce.

Sekundární trauma je důležité odlišit od přímého svědectví traumatické události. Pokud člověk například vidí napadení, vážné zranění nebo smrt, může ho traumatizovat už samotný zážitek.

Sekundární trauma se může rozvinout například u:

• Psychologů, terapeutů a krizových interventů
• Sociálních pracovníků a pracovníků ochrany dětí
• Lékařů, zdravotních sester a pracovníků záchranných služeb
• Policistů, vyšetřovatelů a pracovníků linek důvěry
• Novinářů, fotografů, tlumočníků a lidí pracujících s násilným obrazovým nebo písemným materiálem
• Partnerů, rodičů a dalších blízkých, kteří dlouhodobě podporují člověka po traumatu

U policistů, záchranářů nebo novinářů se mohou obě podoby prolínat. Mohou být přímo přítomni u traumatické události a zároveň se opakovaně setkávat s výpověďmi lidí, kteří ji prožili, i s jejími následky.

Člověku se mohou vracet části příběhů, obrazů nebo výpovědí, i když u popisované události nebyl. Může hůře spát, být napjatý a ve střehu, vyhýbat se připomínkám, prožívat úzkost, podráždění, bezmoc nebo otupělost. Některé příběhy si začne nosit domů, více se bojí o sebe a své blízké nebo postupně ztrácí důvěru v lidi a bezpečí okolního světa.

Metaanalýza 38 studií u odborníků pracujících s lidmi po traumatu spojila sekundární traumatický stres s větším množstvím traumatických případů, vlastní traumatickou zkušeností a menší pracovní či sociální podporou.

Sekundární traumatický stres souvisí s kontaktem s traumatem druhých lidí, zatímco vyhoření vzniká z dlouhodobého pracovního přetížení. Oba problémy se mohou objevit současně.

Generační trauma označuje následky traumatických zkušeností jedné generace, které ovlivňují život jejích dětí nebo dalších potomků. Ti původní událost sami prožít nemuseli, vyrůstají ale s jejími důsledky v rodině.

Do další generace se mohou přenášet strach, způsoby reagování na stresové situace, rodinná pravidla, vztahové vzorce i podmínky, které původní trauma vytvořilo.

Rodič, který zažil válku, násilí, zneužívání nebo pronásledování, může zůstávat ve střehu, silně kontrolovat své okolí, vyhýbat se určitým situacím nebo se emočně uzavřít. Dítě v tomhle prostředí vyrůstá a bere ho jako normální, tudíž se podle toho učí, co může očekávat od lidí, jak bezpečné je vyjadřovat emoce a potřeby nebo jak reagovat na konflikt či nejistotu. Tyto vzorce si může později přenést do vlastních vztahů a výchovy svých dětí, čímž se celý cyklus může pokračovat.

Následky traumatu se mohou mezi generacemi předávat například skrze:

• Chování rodičů a jejich reakce na stres, konflikt nebo nejistotu
• Způsob výchovy, nastavování hranic a projevování emocí
• Emoční nedostupnost, přehnanou kontrolu nebo nepředvídatelnost
• Rodinná přesvědčení o bezpečí, důvěře, vztazích a okolním světě
• Rodinná tajemství, mlčení o minulosti nebo opakované vyprávění příběhů plných strachu a ohrožení
• Pokračující chudobu, diskriminaci, ztrátu domova nebo narušení rodinných a komunitních vazeb

Dítě nemusí vědět, co se rodiči nebo prarodiči stalo, přesto vnímá nedůvěru, přehnanou kontrolu nebo témata, o kterých se doma nesmí mluvit.

Systematický přehled 27 studií našel souvislost mezi příznaky PTSD u rodičů, vyšším rodičovským stresem, kontrolujícím chováním a potížemi ve vztahu mezi rodičem a dítětem.

To, že rodič nebo prarodič prožil trauma, neznamená, že stejné potíže musí vzniknout i u jeho potomků. Záleží na tom, jak rodič se svými reakcemi pracuje, jaký vztah s dítětem vytváří a kolik bezpečí, stability a podpory má rodina k dispozici.

Kolektivní trauma vzniká, když rozsáhlá ohrožující událost zasáhne celou komunitu, národ nebo jinou skupinu lidí. Událost ovlivní život jednotlivců a zároveň naruší společný pocit bezpečí, vztahy mezi lidmi, fungování komunity nebo způsob, jakým skupina vnímá sebe samu i okolní svět.

Odborný přehled Gilada Hirschbergera popisuje kolektivní trauma jako psychologické reakce na traumatickou událost, které zasáhnou celou společnost a stanou se součástí její společné paměti.

Kolektivní trauma může vzniknout po jedné náhlé katastrofě i během dlouhého období násilí, pronásledování nebo války.

Mezi události, které mohou způsobit kolektivní trauma, patří například:

• Válka, okupace, bombardování nebo jiný vojenský konflikt
• Genocida, etnické čistky nebo nucené vysídlení
• Teroristický útok nebo hromadné násilí
• Systematické pronásledování určité etnické, náboženské nebo jiné skupiny
• Přírodní katastrofa, která zničí velkou část komunity
• Rozsáhlá průmyslová nebo jaderná havárie
• Epidemie či pandemie spojená s úmrtími, strachem a dlouhodobým narušením života
• Hladomor nebo jiná rozsáhlá humanitární krize

Následky mění se vztahy mezi skupinami, důvěra v instituce, bezpečnostní pravidla, společenské normy i způsob, jakým se o události mluví a jak si ji lidé připomínají. Po teroristickém útoku se mohou trvale změnit bezpečnostní opatření, po válce vztahy mezi skupinami a po katastrofě fungování celé komunity.

Mezi lidmi se může rozšířit strach, smutek, hněv, pocit bezmoci nebo očekávání dalšího nebezpečí. Událost může narušit rodinné a komunitní vazby, připravit lidi o domov, práci, blízké osoby nebo místa, která byla součástí jejich společného života a identity.

U pandemie se dopad mezi lidmi výrazně liší. Někdo prožíval dlouhodobý stres, nejistotu a ztrátu běžného způsobu života. Jiný čelil přímému ohrožení života, úmrtí blízkého, izolaci nebo každodennímu kontaktu s těžce nemocnými. Kolektivní rozměr vychází z rozsahu události a jejího dopadu na fungování společnosti. Neznamená, že každý člověk musel být traumatizovaný.

U kolektivního traumatu proto není podmínkou, aby všichni členové skupiny prožívali stejné potíže nebo se u nich rozvinula PTSD. Jednotlivé reakce se liší podle míry vystavení nebezpečí, ztrát, předchozích zkušeností, dostupné podpory a dalších okolností.

Sám vím, jak snadno se člověk naučí každý nepříjemný stav okamžitě ztlumit. Dlouho jsem se snažil problémy odsunout a stres i emoce hlavně zklidnit nebo odstranit. Krátkodobě se mi ulevilo, ale situace, kterým jsem se potřeboval postavit, zůstávaly nevyřešené, protože jsem ignoroval příčiny problémů i kroky potřebné k jejich vyřešení. Hlavně že byl klid.

Stejné problémy často řešíme s klienty. Jakmile se u nich objeví strach, nepříjemné emoce, nejistota nebo problém, sáhnou po dechové technice, meditaci, relaxaci či jiném způsobu zklidnění. Jindy utečou k telefonu, sociálním sítím, práci, jídlu, alkoholu, seriálům nebo dalšímu rychlému rozptýlení.

Tady rozhoduje, k čemu daný nástroj používají. Může snížit zahlcení natolik, aby člověk znovu dokázal přemýšlet a jednat. Pokud ale pokaždé nahradí potřebný krok, stává se z něj další forma vyhýbání. Člověk se neozve, nenastaví si hranice, nevyřeší problém, odloží rozhodnutí nebo odejde ze situace, kterou by jinak dokázal zvládnout.

Každý takový únik přinese krátkou úlevu, která zvyšuje pravděpodobnost, že po něm člověk příště sáhne znovu. Postupně přibývá situací, kterým se vyhýbá, zmenšuje se jeho komfortní zóna a spolu s ní klesá kapacita zvládat stres, odolnost, sebevědomí i důvěra ve vlastní schopnosti.

Vyhýbání samo o sobě člověka netraumatizuje. Může ale udržovat úzkost a následky dřívějšího traumatu, zhoršovat projevy dysregulace nervového systému a komplikovat návrat k běžnému životu. Na tento problém upozorňuje také americké National Center for PTSD.

Vyhýbání může člověku také bránit odejít z nebezpečného vztahu, vyhledat pomoc nebo změnit podmínky, které ho dál poškozují. Traumatizaci pak nezpůsobuje samotná technika nebo rozptýlení, ale pokračující ohrožení, bezmoc a zátěž, ze které člověk nevidí cestu ven.

Zvládání stresu proto neznamená pokaždé se co nejrychleji uklidnit. Někdy potřebuješ snížit zahlcení, jindy se bránit nebo odejít z nebezpečí a jindy zůstat ve zvládnutelném diskomfortu a udělat potřebný krok.