Typy traumatu: Odhal jejich nenápadné a skryté příčiny

Komplexní trauma vzniká z opakovaných a dlouhodobých traumatických událostí v kontextu mezilidských vztahů (například zneužívání nebo zanedbávání), které se obvykle vyskytují v dětství, ale to neznamená, že nemohou nastat i v dospělosti.

Komplexní trauma narušuje člověku pocit bezpečí ve vztazích a tím způsobuje problémy s důvěrou, intimitou a schopností vytvářet a udržovat zdravé vztahy.

Jde o trauma, které se časem nahromadilo v důsledku opakovaných traumatických zážitků.

Může to být důsledek dlouhodobého zneužívání, zanedbávání nebo let šikany.

Komplexní trauma způsobuje problémy v oblasti vztahů, pocitů bezpečí i emocionální regulace.

Teorie citové vazby popisuje, jak se v dětství formují styly připoutání (vztahové šablony) na základě prvních roků zkušeností s rodiči.

Komplexní trauma, vyvolané opakovanými a dlouhodobými traumatickými událostmi, narušuje tyto důležité vazby.

Dítě, které zažívá nekonzistentní péči nebo je u něj narušený pocit bezpečí, se učí nezdravým stylům připoutání, které ovlivňují jeho vztahy po celý život.

Komplexní trauma způsobuje různé typy příznaků.

Mezi nejčastější příznaky a důsledky patří problémy v oblasti duševního zdraví a nízké sebevědomí.

Běžné příklady traumatických událostí, které způsobují komplexní trauma, jsou:

• Týrání v dětství
• Domácí násilí
• Toxický vztah v jakémkoliv věku
• Zanedbání
• Šikanování
• Emocionální, fyzické, verbální nebo sexuální zneužívání
• Život v nestabilním nebo nepředvídatelném prostředí (časté stěhování, život s rodiči nebo opatrovníky, kteří trpí závislostmi nebo duševními problémy)
• Příliš přísná výchova

Na rozdíl od jiných typů traumatu má komplexní trauma – podobně jako vývojové trauma – více vrstev a hluboký dopad na naše vztahy a schopnost emocionální regulace.

Tyto typy traumatu nejsou jen o jednorázových událostech nebo chronickém stresu, ale o dlouhodobých traumatických zkušenostech, které formují naši psychiku, ovlivňují strukturu a vývoj mozku i nervového systému a také ovlivňují, jak se spojujeme s ostatními.

Jak se liší komplexní trauma od jiných typů traumatu?

• Definice: Vzniká z opakovaných a dlouhodobých traumatických událostí v kontextu mezilidských vztahů, které se dějí v průběhu delšího období.
• Vznik a trvání: Dlouhodobé, opakované události.
• Důsledky: Problémy s emocionální regulací, disociace, poruchy identity a nejistota ohledně vlastní identity, nízké sebevědomí a problémy ve vztazích, nedůvěra k ostatním a izolace.

Tento typ traumatu vzniká v důsledku nepříznivých zkušeností v raném věku, kdy se mozek a nervový systém dítěte stále vyvíjejí.

Vývojové trauma způsobuje změny v mozku a nervovém systému, které mohou přetrvávat až do dospělosti.

Studie ukazují, že děti vystavené opakovanému zanedbávání nebo zneužívání mohou mít narušené kognitivní a emocionální funkce v dospělosti​.

Současný výzkum ukazuje, že vývojové trauma a také trauma z dětství mohou negativně ovlivnit vývoj mozku a narušit nervový a hormonální systém.

Takové trauma způsobuje, že mozek dětí se přizpůsobí na přežití v nebezpečném prostředí, což v dospělosti vede k nadměrné ostražitosti, nedůvěře a izolaci.

To je výrazně odlišné od vývoje mozku dětí, které vyrůstají v bezpečném a podporujícím prostředí.

Tyto problémy pramení z pěti základních potřeb: spojení, citlivé vnímání (soucit a empatie), důvěry, autonomie a lásky-sexuality.

V prvních letech života potřebují kojenci a batolata bezpečné, předvídatelné, dostupné a milující rodiče nebo pečovatele.

V tomto prostředí je mozek schopen vyvíjet se zdravě a přirozeně.

Mozek se vyvíjí zdola nahoru. Dolní části mozku jsou zodpovědné za funkce určené k zajištění přežití a reakci na stres. Horní části jsou zodpovědné za výkonné funkce, jako je chápání našich prožitků a rozhodování na základě morálních hodnot.

Vývoj horních částí mozku závisí na správném vývoji spodních částí.

Jinými slovy, mozek se vyvíjí jako žebřík, odspodu nahoru.

Když jsou malé děti opakovaně vystaveny intenzivnímu stresu a opakovaně aktivované stresové reakce (narušuje se pocit bezpečí například kvůli soustavnému zanedbávání nebo zneužívání), je tento vývoj narušen.

Žebřík se vyvíjí, ale chybí některé základní příčky, což ovlivňuje další vývoj.

Jak se liší vývojové trauma od jiných typů traumatu?

• Definice: Vzniká v raném dětství v důsledku zanedbávání nebo zneužívání, které narušuje normální vývoj mozku a nervového systému.
• Vznik a trvání: Rané dětství. Vyskytuje se v kritických obdobích raného dětství, kdy dochází k intenzivnímu fyzickému, emocionálnímu a psychickému vývoji.
• Důsledky: Problémy s vývojem mozku, které ovlivňují emocionální a kognitivní funkce (např. ADHD, poruchy osobnosti).

Sekundární trauma je druh traumatu, který je způsoben nepřímým prožíváním traumatické události (typicky vyslechnutím detailů nebo svědectvím výsledku traumatického zážitku).

Tento termín byl poprvé vytvořen asi před 30 lety, aby vysvětlil symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSD) u poskytovatelů pomoci a léčby, jako jsou lékaři a terapeuti, kteří sami neměli zkušenost s traumatem z první ruky.

Jednoduše řečeno, traumatický zážitek je cokoli, kde je tvůj život nebo život někoho, koho miluješ nebo na kom ti záleží, v ohrožení.

Některé příklady nedávných událostí a situací, které mohou vést k sekundárnímu traumatu, zahrnují psychology, kteří ošetřují děti, které přežily střelbu ve škole, nebo přírodní katastrofy, jako byly zemětřesení v Turecku.

Sekundární trauma vzniká při opakovaném vystavení traumatickým příběhům nebo zážitkům jiných lidí. Profesionálové, kteří pracují s oběťmi traumatu, mohou postupně absorbovat emocionální tíhu a stres těchto zážitků.

Často postihuje profesionály v pomáhajících profesích, jako jsou terapeuti, lékaři, zdravotní sestry a sociální pracovníci, ale může se objevit i u rodinných příslušníků a přátel osob, které prožily trauma.

Ženy a lidé s empatičtější povahou mohou také častěji zažívat sekundární trauma.

Časté vystavení traumatu jiných lidí je hlavní příčinou sekundárního traumatu.

Mezi další příčiny sekundárního traumatu patří:

• Svědectví názorných zranění
• Vidět lidi v emocionální tísni
• Sledování fyzického ubližování druhým
• Poslouchání znepokojujících příběhů a výpovědí z první ruky
• Pomáhání lidem v těžkých nebo krizových situacích nebo po nich

Lidé, kteří jsou nejvíce náchylní k sekundárnímu traumatu, jsou:

Práce v pomáhajících profesích:

• Lékaři a zdravotní sestry: Ošetřování pacientů s těžkými zraněními nebo nemocemi, účast v krizových situacích.
• Sociální pracovníci: Práce s oběťmi domácího násilí, zanedbávání dětí nebo lidmi bez domova.
• Terapeuti a poradci: Pravidelné poslouchání traumatických zážitků klientů, jako je zneužívání nebo násilí.

Záchranné a bezpečnostní složky:

• Policisté: Zasahování při násilných zločinech, dopravních nehodách nebo jiných krizových situacích.
• Hasiči a záchranáři: Zachraňování lidí z hořících budov, autonehod nebo přírodních katastrof.
• Zdravotní záchranáři: Poskytování první pomoci v krizových situacích, svědectví tragédiím a smrtelným zraněním.

Rodinní příslušníci a blízcí:

• Rodiče nebo partneři: Podpora a péče o blízké, kteří prožili trauma, jako je zneužívání nebo znásilnění.
• Přátelé: Být oporou přátelům, kteří zažili těžké životní situace, jako je smrt blízkého, závažné onemocnění nebo rozvod.

Pracovníci krizových center a telefonických linek důvěry:

• Operátoři linek důvěry: Poskytování podpory a naslouchání lidem v krizových situacích, často slyšící o sebevražedných myšlenkách, domácím násilí nebo sexuálním zneužívání.
• Pracovníci krizových center: Práce s lidmi, kteří prožívají akutní krize, jako je náhlé úmrtí blízkého, znásilnění nebo vážná nehoda.

Novináři a mediální pracovníci:

• Reportéři: Pokrývání válečných konfliktů, přírodních katastrof nebo násilných zločinů, svědectví lidskému utrpení.
• Fotografové a kameramani: Dokumentování traumatických událostí, často na místech katastrof a krizí.

Jak se liší sekundární trauma od jiných typů traumatu?

• Definice: Vzniká nepřímo prostřednictvím vystavení traumatickým zážitkům a příběhům druhých lidí. Je to emocionální zátěž, kterou zažívají osoby, které pravidelně pomáhají obětem traumatu, jako jsou terapeuti, lékaři, sociální pracovníci a rodinní příslušníci.
• Vznik a trvání: Vyvíjí se postupně během dlouhodobého vystavení traumatickým příběhům a zážitkům jiných lidí. Může se objevit u lidí v pomáhajících profesích a u těch, kteří jsou v blízkém kontaktu s oběťmi traumatu, například u rodinných příslušníků a přátel.
• Důsledky: Může vést k symptomům podobným posttraumatické stresové poruše (PTSD), jako jsou úzkost, deprese, emoční vyčerpání, problémy se spánkem a zvýšená citlivost na stres. Může také vést k profesnímu vyhoření, zhoršeným vztahům a snížené schopnosti empatie.

Podobně jako se tradice, dědictví a tajné rodinné recepty předávají v rodinách, mohou lidé také „zdědit“ trauma.

Generační trauma, známé jako mezigenerační nebo transgenerační trauma, je cyklus traumatu, který prochází rodinami.

Ke generačnímu traumatu dochází prostřednictvím biologických, environmentálních, psychologických a sociálních faktorů.

Některé důkazy například naznačují, že v děloze může dojít k generačnímu traumatu například když je plod vystaven hormonům, které se podílejí na stresu matky a ovlivňují budoucí vývoj.

Epigenetické změny nebo posuny v DNA člověka v důsledku traumatického zážitku způsobují také generační trauma, podle studie z roku 2018.

Náš psychický a emocionální vývoj začíná hned po narození od prvního dne.

Naše schopnost vytvářet bezpečné a zdravé vztahy s lidmi kolem nás, počínaje našimi rodiči, je klíčem k pocitu bezpečí a budování empatie později v životě.

Pokud byl v našem dětství narušený pocit bezpečí a nebyly naplněny naše emocionální, fyzické a citové potřeby, mohli jsme si vytvořit jeden ze tří nezdravých stylů připoutání v dospělosti.

To může zase ovlivnit naše děti, když si k nim vybudujeme vztah podle našeho stylu připoutání.

Do této kategorie generačních traumat je možné zařadit i historické trauma.

Historické trauma označuje kolektivní emocionální a psychologickou zátěž, kterou zažívají skupiny lidí v důsledku masových traumatických událostí, které se odehrály v minulosti a následky se předávají na další generace.

Tyto události často zahrnují genocidu, kolonizaci, otroctví, války nebo systematickou diskriminaci a útlak.

Jak se liší generační trauma od jiných typů traumatu?

• Definice: Vzniká, když se traumatické zážitky a jejich důsledky přenášejí z jedné generace na další. To znamená, že trauma, které prožila jedna generace, ovlivňuje fyzické, emocionální a psychologické zdraví následujících generací.
• Vznik a trvání: Vzniká dlouhodobě a přenáší se skrze rodinné a kulturní vazby. Bývá výsledkem velkých historických událostí, jako jsou války, genocidy, otroctví nebo kolonizace, a přenáší se prostřednictvím rodinných příběhů, výchovy a kulturních praktik.
• Důsledky: Ovlivňuje následující generace různými způsoby, včetně zvýšené úrovně úzkosti, deprese a posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Může také způsobit zdravotní problémy, jako jsou chronické nemoci a ovlivnit schopnost vytvářet a udržovat zdravé vztahy. Může způsobit trvalé změny ve způsobu, jakým celé rodiny nebo komunity fungují a někdy rovněž ovlivnit sociální a ekonomický rozvoj těchto rodin nebo skupin.

Zatímco termín „trauma“ obvykle odkazuje na dopad, který má traumatický incident na jednotlivce nebo několik lidí, kolektivní trauma se týká dopadu traumatického zážitku nebo psychologického stresu, který ovlivňuje celé skupiny lidí, komunity, národy nebo společnosti.

Aby taková traumata zasáhla celou skupinu, jsou obvykle zničující svým rozsahem a dopadem.

Ve skutečnosti může kolektivní trauma ovlivnit vztahy, změnit politiku a vládní procesy, změnit způsob, jakým společnost funguje a dokonce změnit její sociální normy.

Například po teroristických útocích na Spojené státy 11. září 2001 Spojené státy změnily svou dopravní a cestovní politiku a postupy, aby zvýšily bezpečnost.

Přestože k tomuto traumatickému incidentu došlo před více než 20 lety, společenské změny v cestovní politice lze pozorovat dodnes.

Nedávná pandemie byla další typickou situací, která vedla ke kolektivní traumatizaci.

Zde bych nepoužil termín kolektivní traumatizace, protože pro většinu lidí to nebyly traumatické události.

Lidé spíše pociťovali řadu psychologických účinků spojených s tímto typem stresu.

Mohli jsme vidět příznaky jako pocity smutku, ztráty, starostí, úzkosti, poruchy spánku nebo podrážděnosti.

Lidé mohli truchlit nad ztrátou své rutiny nebo svých běžných zkušeností a svého života před pandemií. To vše jsou příznaky, které byly zaznamenány u jednotlivců vystavených stresorům souvisejícím s pandemií.

Ostatně téměř všechny významné změny ve společnosti se dějí údajně pro větší bezpečnost, ale opak je pravdou, protože jak jinak zajistit… Možná víš, kam tím mířím…

Zde je několik příkladů událostí, které mohou způsobit kolektivní trauma:

• Válka, okupace a další vojenské konflikty
• Teroristické útoky
• Pandemie a epidemie
• Recese
• Genocida a náboženské pronásledování
• Rasové trauma nebo misogynie
• Masové zabíjení
• Hurikány, zemětřesení, tsunami a další přírodní katastrofy

Jak se liší kolektivní trauma od jiných typů traumatu?

• Definice: Vzniká, když celá komunita, národ nebo skupina lidí prožije traumatickou událost, která hluboce ovlivní jejich společenské struktury, hodnoty a identity.
• Vznik a trvání: Může se objevit náhle, například při přírodních katastrofách nebo teroristických útocích, nebo se může vyvíjet postupně během dlouhodobých událostí, jako jsou války, genocidy nebo systematické diskriminace. Tyto události ovlivňují celou skupinu lidí a mají trvalý dopad na jejich společenský a kulturní život.
• Důsledky: Způsobuje široké spektru sociálních a psychologických problémů. Může způsobit ztrátu identity a hodnot, rozpad sociálních vazeb a komunitní solidarity, zvýšenou úroveň úzkosti, deprese a posttraumatické stresové poruchy (PTSD) v postižené populaci. Dále může vést k přetrvávajícím konfliktům, nedůvěře v instituce i autority a dlouhodobým ekonomickým a zdravotním problémům.

Jak jsme si už řekli trauma nemusí vždy pocházet ze stresových, dramatických a zjevných událostí.

Může se plížit nenápadně a pomalu, skrze zdánlivě nevinné faktory nebo nesprávný přístup k duševní pohodě.

Často si ani neuvědomujeme, jak hluboce nás mohou ovlivnit každodenní stresory, nesprávně aplikované techniky meditace, všímavosti, dechové metody nebo různé metody na uvolnění a relaxaci.

Tyto praktiky, pokud jsou použity nesprávně nebo bez uvědomění, mohou potlačovat emoce, zabránit našemu tělu prožít a zpracovat naše emoce i stres a vytvořit prostředí pro vznik traumatu.

Všude je tolik informací, které odkazují na tyto nástroje a metody jako na rychlé řešení a úlevu před stresem, negativními emocemi, negativními myšlenkami a úzkostí, ale v dlouhodobém horizontu to vede k dysregulaci nervového systému a způsobuje traumatizaci.

Je klíčové si uvědomit, jakým způsobem tyto faktory ovlivňují náš život a jak důležité je s nimi pracovat správně.

Měj na paměti, že pravá síla meditace, všímavosti a dechových technik nespočívá ve snižování stresu, úzkosti, zbavení se negativních emoci a pocitu nebo myšlenek. To je iluze, protože lidé chtějí jen rychle a snadné řešení, ale… tohle tě probere a posadí na prdel.

Představ si, že máš v rukou nástroje, které slibují rychlou a snadnou úlevu od stresu, úzkosti a negativních emocí. Meditace, všímavost, dechové techniky… zní to skvěle, že? Ale dovol mi, abych ti odhalil temnou pravdu, kterou ti nikdo neřekne.

Krátkodobě tyto metody mohou fungovat. Posadíš se, dýcháš hluboce, soustředíš se na přítomný okamžik a najednou se cítíš klidněji, stres ustupuje, negativní myšlenky mizí.

Skvělý pocit, že?

Ovšem právě tady číhá nebezpečí.

Tyto metody pouze potlačují tvé skutečné pocity, skrývají je do temných koutů tvé mysli, aniž by je řešily.

A co se stane dlouhodobě? Tvé emoce jsou jako neviditelní nepřátelé, kteří se hromadí, rostou a sílí v tichu. Přesvědčují tě, že je vše v pořádku, ale ve skutečnosti připravují půdu pro něco mnohem horšího – trauma.

Když pravidelně používáš tyto techniky k potlačení emocí, učíš svůj mozek, že jsou nebezpečné.

Místo toho, aby se tělo naučilo zdravě vyrovnávat se stresem a emocemi, začne je vnímat jako hrozbu, což vede k dysregulaci nervového systému.

Rád bys věřil, že meditace, všímavost a dechové techniky jsou cestou k duševnímu klidu a harmonii.

Pravda je však taková, že bez správného přístupu a hlubokého porozumění svým emocím se stávají pouze iluzí, která tě drží v pasti.

Potlačené emoce se nevyhnutelně vrátí, silnější a destruktivnější než dříve, vedoucí k chronickým duševním problémům a traumatu.

Takže pokud chceš skutečně najít klid a harmonii, musíš jít hlouběji.

Nauč se své emoce prožít a zpracovat, místo aby jsi je jen potlačoval.

Pouze tak můžeš uniknout z tohoto začarovaného kruhu a najít opravdový duševní klid a zdraví.

Ale pokud chceš žít v iluzi, pokračuj v používání těchto metod a připrav se na to, že skutečné problémy tě jednou doženou.

Pochopíš, proč krátkodobé řešení způsobuje dlouhodobé problémy a jak se toho využívá k manipulaci a marketingu nejen v tomto oboru.

Ale pozor, je tu ještě něco hlubšího, něco, co všechno komplikuje a způsobuje trauma a nikde se o tom nemluví. Něco, co zůstává skryto pod povrchem a nenápadně, ale neúprosně ovlivňuje tvé duševní zdraví.

Pokud chceš pokračovat dál a zjistit, jak skutečně pracovat se svými emocemi, vyhnout se nástrahám potlačování stresu a dosáhnout trvalého duševního klidu a zdraví, připoj se do našeho členství.

Získáš přístup k pokročilým technikám a informacím, funkčním radám a podpoře komunity, která ti pomůže na cestě k opravdové vnitřní harmonii.

Přestaň hledat rychlé řešení, protože ty způsobují dlouhodobé problémy a začni pracovat na trvalé změně.

Připoj se nyní a udělej první krok ke skutečnému duševnímu zdraví a vnitřní změně!