Proč terapie selhává při řešení traumatu a jeho důsledků?

Seděl jsem v terapeutově křesle, už potřetí tento měsíc. Vyprávěl jsem o té události znovu a znovu.

Cítil jsem, že se nikam neposouvám, jen opakuji stejný příběh. Pokaždé, když jsem odcházel, cítil jsem se vyčerpanější.

Moje mysl byla jako rozbitá deska, neustále hrající stejnou píseň.

Vzpomínky, které jsem si nosil, byly stále živé a bolestivé.

Místo úlevy jsem cítil jen větší tíhu.

Bylo to, jako by každé sezení přidávalo další vrstvu na mou bolest.

Cítil jsem se čím dál víc odtržený od svých pocitů, těla a světa kolem mě.

Emočně otupělý, jako bych bral antidepresiva.

Jindy jsem zase cítil, jak se všechna bolest na mě sype a já se hroutím pod její tíhou.

Začal jsem pochybovat, jestli tahle cesta má smysl. Hledal jsem odpovědi jinde, něco, co by mi skutečně pomohlo.

Něco, co by mě osvobodilo od těchto neustále se vracejících stínů minulosti.

Můj příběh není ojedinělý. Mnoho lidí zjistilo, že tradiční terapie nepomáhá s traumaty tak, jak by měla.

Existuje jiná cesta? Musí nějaká být.

Potřeba je hlubší pochopení a nový přístup.

Pokud se cítíš podobně, možná je čas hledat nové možnosti.

Tvůj příběh může mít jiný konec.

Zjisti, proč se v terapii neustále točíš v kruhu stejně jako já před mnoha lety a nedokážeš se z něj vymanit.

Trauma je uloženo v těle. A tělesné reakce nemůžeš zpravovat na úrovni mysli – kognitivním způsobem nebo se z nich prostě vymluvit. Je potřeba pracovat s tělesnými reakcemi a najít způsoby, jak je uvolnit a zpracovat.

Mluvení o traumatu může stimulovat skryté a tělesné vzpomínky na trauma a člověk se může znovu retraumatizovat nebo disociovat, když o něm mluví.

Retraumatizace způsobuje hlubokou bolest a negativně ovlivňuje duševní zdraví.

Na druhé straně disociace se zase brání plnému prožití emocí, pocitů a přítomného okamžiku, což zhoršuje schopnost zvládat každodenní situace.

Pokud jde o chladná, tvrdá fakta, staré studie ukazují, že terapie mluvením může pomoci léčit PTSD a trauma.

Jde o to, že se nakonec prokázalo, že velká většina těchto studií není příliš nedávná a komplexní – většina byla provedena před rokem 2010.

Od roku 2010 komplexnější a hloubkový výzkum ukázal, že kognitivní terapie traumatem a terapie pomocí mluvení prostě často není účinná.

Po traumatu to není jen psychologie, která způsobuje problém, je to změněná biologie mozku a těla, která udržuje psychologii uvězněnou v chybném myšlení a reaktivních vzorcích. Řešení biologických složek je nezbytné pro dosažení psychického uzdravení z traumatu.

Všichni víme, že trauma ovlivňuje náš nervový systém. Když se stane něco traumatického, naše tělo se automaticky připraví k obraně. Tento stav pohotovosti ale často neodezní.

Trauma nejprve postihuje tělo. Proto je logické nejdříve řešit trauma v těle, než se snažit ho vyřešit kognitivně.

„Jsme biologicky připraveni reagovat na hrozbu buď bojem, útěkem, zmrazením nebo kolapsem. Když je naše tělo v jedné z těchto reakcí na přežití, náš mozek s vyšším myšlením pustí volant a umožní nižším a primitivnějším částem našeho mozku řídit.“ – Bessel A. van der Kolk.

Naše tělo reaguje jako první.

Potom se náš mozek s vyšším uvažováním snaží dát smysl traumatickým událostem a později našim tělesným reakcím.

Ale je těžké udělat z našich zkušeností nezaujatý význam, pokud naše tělo stále uvízlo v boji, útěku nebo zamrznutí.

Při terapeutických sezeních může být pro osoby, které prožily trauma, ještě těžší získat přístup ke slovům a jazyku, aby popsaly, co cítí, protože jejich vyšší mozek (neokortex), který ovládá jazyk, myšlení a logickou část, byl ve skutečnosti potlačen.

A často mluvení o traumatických událostech může znovu vyvolat reakce těla, takže bolestivé věci, které se staly v minulosti, cítíš jako by se děly právě TEĎ.

Lidé, psychologové i terapeuti se na tom často snaží pracovat s vhledem – pomáhají člověku uvědomit si, že jsou nyní v bezpečí – že trauma je u konce. Ale pokud je tvá fyziologie stále aktivována, tvé tělo ti neustále říká, že nejsi v bezpečí.

To, co mi nakonec pomohlo při vyřešení traumatu, bylo naučit se cítit bezpečně ve svém těle i ve vnějším světě.

Spřátelit se s mým nervovým systémem a naučit se ho správně regulovat.

Používat techniky uvolnění stresové (traumatické) energie k uvolnění vzorců napětí, stresu a traumatu.

A nakonec vytvořit bezpečnou vazbu pro tělo i mozek, aby si mohly spojit stav uvolnění s pocitem bezpečí a umožnit tak zpracování a integraci traumatických situací a vzpomínek.

Stresová (traumatická) energie je uložena v těle a nervovém systému tím, že způsobuje chronické napětí a dysregulaci autonomního nervového systému, což vede k trvalému stavu zvýšené bdělosti a fyziologickému stresu.

Tento mechanismus funguje jako obranný systém přežití, protože tělo se snaží být připravené na opakované ohrožení.

Tato energie vzniká, když člověk zažije událost, která překračuje jeho schopnost se s ní vyrovnat.

Záleží na typu traumatu a způsobu, jakým vzniká, protože existují dva základní způsoby, jak trauma vzniká.

Buď je situace akutní – velice náhlá s intenzivním stresem, nebo chronická – dlouhodobý pomalu kumulující se stres.

Všichni jsou traumatizovaní, ale většina lidí si to nechce připustit nebo jeho přítomnost nepozná. Někteří jsou natolik disociovaní, že nemají žádné reakce, a u dalších se reakce na trauma zatím neobjevila, protože to může trvat roky, než se trauma projeví.

“Trauma se stalo tak běžným, že většina lidí jeho přítomnost ani nepozná. Působí na všechny. Každý z nás někdy v životě zažil traumatickou zkušenost, bez ohledu na to, zda v nás zanechal zjevný případ posttraumatického stresu. Protože symptomy traumatu mohou zůstat skryté roky po spouštěcí události, někteří z nás, kteří byli traumatizováni, zatím symptomy nemají.“ — Peter A. Levine

Pokud tato energie není adekvátně uvolněna, zůstává v těle a může se projevovat jako chronický stres, úzkost nebo jiné fyzické a psychické problémy.

Proto je potřeba se zaměřit na tělesné pocity a prožitky, které jsou spojeny s traumatem.

Cílem je umožnit tělu přirozeně uvolnit tuto zadrženou energii.

Tělo i mysl mají tendenci opakovat traumatické situace skrze negativní myšlenky a emoce, aby se mohly uzdravit nebo lépe řečeno vše správně a koherentně zpracovat.

Toto opakování je pokusem těla o nalezení řešení nebo dokončení nevyřešené reakce na trauma.

Stresová (traumatická) energie je nasměrována do emocí a myšlenek jako reakce na trauma, protože se tělo snaží zpracovat a uvolnit tuto energii skrze mysl, která vyvolává opakování traumatických situací prostřednictvím negativních myšlenek a emocí.

Například pokud jsi zažil traumatickou událost, tvé tělo může opakovaně prožívat pocit úzkosti nebo strachu, dokud není traumatická energie uvolněna.

Někdy se dokonce stává, že tato energie je nasměrována do emocí a myšlenek, které nás nutí k akcím a chování, aby jsme simulovali traumatické situace a mohli je opětovně prožít, aby konečně tělo mohlo vše koherentně zpracovat.

Uzdravení zahrnuje integraci tělesných reakcí, pocitů a emocí, což umožňuje tělu znovu získat pocit bezpečí a stability.

Trauma ovlivňuje nejen mysl, ale hlavně a především tělo. Proto je důležité pracovat s tělesnými pocity, prožitky a reakcemi, aby bylo možné uvolnit zadrženou traumatickou energii a umožnit tělu přirozené uzdravení.

Tento přístup je zásadní pro plné zpracování traumatu a zajištění trvalého duševního a fyzického zdraví.

Řekněme si to narovinu.

Trauma ovlivňuje tělo, které následně ovlivňuje mysl.

Ano, tělo ovlivňuje mysl, nikoliv naopak.

Emoce a myšlenky jsou pouhými symptomy, ne skutečnou příčinou problémů.

Pozor, bavíme se tady jen v kontextu traumatu a posttraumatických symptomech.

Mozek a nervový systém, který má změněnou strukturu a způsob, jakým zpracovává podněty, vytváří negativní myšlenky, emoce a pocity.

„Pracoval jsem na vývoji bezpečného, ​​jemného a účinného způsobu, jak se lidé mohou léčit z traumatu. Funguje to na základě pochopení, že trauma je primárně fyziologické. Trauma je něco, co se zpočátku děje našemu tělu a našim instinktům. Teprve poté se jeho účinky rozšíří do naší mysli a emocí.“ – Peter A. Levine

Proto kognitivní terapie jako jsou CBT, psychoterapie a další formy terapie a psychologie zaměřené na mluvení, práci s myslí a emocemi jsou v podstatě jen obrovským podvodem.

Řeší jen symptomy a nikoliv příčiny problémů, které jsou uložené v naší biologii vlivem traumatu.

Výzkum jasně ukazuje, že trauma vede ke strukturálním a funkčním změnám v mozku.

To znamená, že trauma, stejně jako chronický stres, ovlivňuje mozek i nervový systém tak, že se mění způsob, jakým přijímá a zpracovává podněty z okolního světa.

Abys vše správně pochopil, doporučuji ti přečíst si náš článek, jak trauma mění mozek a tělo, včetně způsobu, jakým vnímá a zpracovává informace z okolí. Je tam vše mnohem hlouběji a detailněji popsáno.

Podle studie NIH z roku 2006 postihuje trauma hlavně tři důležité části tvého mozku: amygdalu, hipokampus a prefrontální kůru. Všechny tři části spolupracují na zvládání stresu. Kromě toho tato studie potvrzuje, že trauma a traumatický nebo chronický stres je spojen s trvalými změnami v těchto oblastech mozku.

Amygdala

Oblasti mozku, jako je amygdala, která je zodpovědná za detekci hrozeb a nebezpečí, ale také za zpracování emocí, zejména strachu, stresu a úzkosti, se zvětšují a stávají se hyperaktivní.

To znamená, že tito lidé reagují na stresové situace intenzivněji a častěji než lidé bez traumatu.

Kognitivní terapie a terapie mluvením nemohou ovlivnit narušenou hyperaktivní funkci amygdaly, protože tyto terapie se zaměřují na zpracování emocí a pocitů, vědomé myšlení a zpracování informací, zatímco hyperaktivní amygdala reaguje automaticky a podvědomě na stres a nebezpečí.

Amygdala je hluboko v limbickém systému mozku, který je v podstatě nepřístupný vědomé kontrole, což znemožňuje účinnost těchto terapií na její funkci.

Emoční zpracování je v amygdale automatické a není ovlivnitelné vědomým myšlením nebo kognitivními technikami, které jsou hlavními nástroji těchto terapií.

Ptáš se proč?

Jednoduše řečeno, kdybychom mohli vědomě ovlivnit funkci amygdaly pomocí kognitivních metod a technik využívaných v terapii a psychologii, mohli bychom nechtěně snížit nebo dokonce vypnout detekci hrozeb a nebezpečí, což by výrazně zvýšilo riziko úmrtí.

Mozek se vyvinul tak, aby se amygdala na základě zkušeností učila detekovat hrozby a nebezpečí, a tím nás udržovala v bezpečí.

Hipokampus

Hipokampus je oblast mozku zapojená do tvorby a vyvolávání vzpomínek. Trauma může způsobit, že hipokampus je méně aktivní a menší, a právě to způsobuje problémy s pamětí a zpracováním informací.

Kognitivní terapie a terapie mluvením nemohou ovlivnit narušenou funkci hipokampu, protože tyto terapie se zaměřují na zpracování emocí a pocitů, vědomé myšlení a zpracování informací, zatímco hipokampus je přímo ovlivněn strukturálními změnami způsobenými traumatem.

Hipokampus je hluboko v limbickém systému mozku, který je v podstatě nepřístupný vědomé kontrole, což omezuje účinnost těchto terapií na jeho funkci.

Paměťové zpracování v hipokampu není ovlivnitelné vědomým myšlením nebo kognitivními technikami, které jsou hlavními nástroji těchto terapií.

Ptáš se proč?

Jednoduše řečeno, kdybychom mohli vědomě ovlivnit funkci hipokampu pomocí kognitivních metod a technik využívaných v terapii a psychologii, mohli bychom nechtěně narušit tvorbu, ukládání, zpracování a vybavování vzpomínek, což by vedlo k problémům s učením a adaptací.

Mozek se vyvinul tak, aby se hipokampus na základě zkušeností učil zpracovávat vzpomínky a informace, a tím nám pomáhal přežít a adaptovat se na nové situace.

Hipokampus spolu s amygdalou spolupracují a jsou součástí ochranného systému přežití.

Prefrontální kura (nekortex)

Naopak prefrontální kůra je oblast mozku, která je zodpovědná za uvažování, rozhodování, plánování, kontrolu impulzů a regulaci emocí. Trauma narušuje funkci prefrontální kůry, která se stává méně aktivní, což způsobuje problémy s koncentrací, impulzivitou a schopností regulovat emoce.

To znamená, že tito lidé mají problémy s koncentrací, impulzivitou, plánováním a schopností regulovat své emoce častěji než lidé bez traumatu.

Tato nerovnováha způsobuje, že pro někoho s traumatem bude náročné vyjádřit své zkušenosti koherentním způsobem a kognitivní formy terapie a terapie mluvením mohou posílit chaotické procesy myšlení pozorované u lidí s traumatem.

Kognitivní terapie a terapie mluvením mohou do jisté míry pozitivně ovlivnit narušenou funkci prefrontální kůry, nicméně změny v jiných částech mozku a nervového systému, jako je hyperaktivní amygdala a zmenšený hipokampus, mohou tento proces sabotovat a ztěžovat.

Vzhledem k tomu, jak každá z našich tří částí mozku zpracovává trauma, tyto zkušenosti jim neumožňují pracovat jednotně – koherentně.

Například náš neokortex nám může říct, že jsme v bezpečí, ale naše emoce a naše tělo nám řeknou, že nejsme.

Pokud je jedna část našeho mozku dominantnější, může přehlušit ostatní.

Většina z nás, alespoň do určité míry, měla alespoň jednu zkušenost, kdy jsme byli tak ohromeni, že náš myslící mozek (neokortex) přestal fungovat.

Příklad ze života:

Představ si, že stojíš na chodníku a najednou vidíš, jak se na tebe z vysokou rychlostí řítí nákladní auto.

Tvůj neokortex, který je zodpovědný za logické myšlení a plánování, přestává fungovat.

Místo toho převezmou kontrolu primitivnější části mozku, jako je plazí mozek, amygdala a limbický systém.

Tyto části mozku okamžitě vyhodnotí situaci jako životu nebezpečnou a aktivují instinkt přežití.

Rychle uskočíš stranou, aniž bys musel přemýšlet.

Kdybys v této situaci spoléhal na neokortex a pokoušel se logicky analyzovat, kam uskočit, mohlo by to trvat příliš dlouho a nákladní auto by tě srazilo.

Nervový systém

Trauma způsobuje, že sympatický nervový systém (stresový režim) je neustále nebo často aktivní, protože neustále očekává nebezpečí, což vede k chronickému stresu a úzkosti.

Oblasti mozku a těla, které jsou součástí nervového systému, jako je autonomní nervový systém, jsou vlivem traumatu ovlivněné a stávají se chronicky aktivními.

To znamená, že tito lidé jsou v neustálém stavu vysoké bdělosti a stresu častěji než lidé bez traumatu.

Kognitivní terapie a terapie mluvením nemohou ovlivnit narušenou funkci nervového systému, protože tyto terapie se zaměřují na zpracování emocí a pocitů, vědomé myšlení a zpracování informací, zatímco nervový systém reaguje automaticky a podvědomě na stres a nebezpečí.

Autonomní nervový systém je hluboce propojen s fyziologickými procesy těla, které jsou nepřístupné vědomé kontrole, což vylučuje účinnost těchto terapií na jeho funkci.

Zpracování stresových reakcí v nervovém systému je automatický proces, který není ovlivnitelný vědomým myšlením nebo kognitivními technikami, které jsou hlavními nástroji těchto terapií.

Ptáš se proč?

Jednoduše řečeno, kdybychom mohli vědomě ovlivnit funkci nervového systému pomocí kognitivních metod a technik využívaných v terapii a psychologii, mohli bychom nechtěně snížit nebo dokonce vypnout reakce na stres a nebezpečí, což by výrazně zvýšilo riziko úmrtí.

Mozek a tělo se vyvinuly tak, aby nervový systém automaticky reagoval na hrozby a nebezpečí a tím nás udržoval v bezpečí.

Mozek, konkrétně amygdala, detekuje hrozbu nebo nebezpečí a posílá signál dál do dalších částí mozku, jako je hypothalamus a autonomní nervový systém, které pak spouštějí fyziologickou reakci na stres.

Tato reakce uvolňuje stresové hormony, zvyšuje srdeční tep a připravuje tělo na boj nebo útěk, což nám pomáhá rychle a efektivně reagovat na potenciální nebezpečí a dostat se do bezpečí.

Pojďme navázat na předchozí bod článku a ještě ho více rozvést do hloubky.

Zkusím to vysvětlit co nejjednodušeji, abys to pochopil.

Náš mozek, stejně jako naše tělo, je evolučně vyvinutý v první řadě na přežití.

V praxi to znamená, že když zažíváme stres, silné emoční situace, je ohrožena naše bezpečnost nebo procházíme traumatizující situací, náš mozek automaticky vypíná logickou část.

Místo toho převezmou kontrolu nejstarší instinktivní části mozku, které nás vedou k přežití.

Tyto nejstarší části mozku jsou limbický systém a plazí (reptiliánský) mozek, které jsou zodpovědné za základní přežití a automatické reakce, jako je boj, útěk nebo zamrznutí.

Jakmile se tyto reakce aktivují, naše tělo okamžitě uvolňuje stresové hormony, jako je adrenalin a kortizol, které připravují tělo na rychlou reakci.

V důsledku toho se naše vyšší kognitivní funkce, které řídí prefrontální kůra, dočasně vypnou. To znamená, že přestáváme racionálně uvažovat a místo toho jednáme na základě instinktů přežití.

Trauma tedy způsobuje, že naše tělo i mozek jsou v neustálém stavu pohotovosti, což vede k chronickému stresu a vyčerpání.

Problém je, že když tento stav trvá příliš dlouho nebo je příliš intenzivní, způsobuje dlouhodobé změny v mozku i těle, jak jsme si řekli výše.

Naše nervová soustava se stává dysregulovanou a my začínáme vnímat svět jako nebezpečné místo.

V této situaci klasické kognitivní nebo mluvící terapie selhávají, protože pracují hlavně s logickou částí mozku, která je v takových stavech mnohem méně aktivní a někdy i úplně vypnuta.

Proto je důležité zaměřit se na tělo a jeho reakce, protože právě tam je trauma uložené.

Klíčová je práce zaměřená na uvolnění této nahromaděné stresové energie a obnovení rovnováhy v těle, tedy v mozku i nervovém systému.

Tím se vytváří koherentní prostředí a tělo může správně integrovat trauma.

Takže ano, kognitivní terapie, jako je psychoterapie, CBT a další formy terapie, nejsou účinné pro ty, kteří zažili trauma nebo jiné formy extrémního či dlouhodobého stresu.

Je to proto, že kognitivní terapie a terapie mluvením u psychologa se opírají o poznání, vyprávění o traumatu, které je především formou komunikace z levého mozku.

Zobrazování mozku nám ukázalo, že trauma je zakódováno v pravém mozku.

Aby toho nebylo málo, pojďme ještě dál.

Když vědci začali dělat funkční magnetickou rezonanci (fMRI), naučili se, jak mozek funguje během aktivity.

Výzkumníci požádali osobu, která prožila trauma, aby se posadila do přístroje MRI.

A pak ji požádali, aby si vybavila vzpomínky a viděli, kde se mozek stimuloval.

Zjistili, že pravá strana, zejména při vybavování traumatických vzpomínek, se aktivovala.

Zatímco levá část mozku se úplně vypnula.

Vše popsal Dr. Bessel van der Kolk, kde pojednává o výzkumu paměti a traumatu ve své knize.

Jak řekneme terapeutovi o traumatu, které je zakódováno způsobem, který se zdánlivě vyhýbá jazyku, aby se vzpíral tomu, jak tradičně rozumíme paměti?

Žádný vhled, porozumění, pochopení ani jiné kognitivní přerámování na traumatickou situaci nezmění přirozenou reakci těla na trauma.

Ukazuje se, že vzpomínky související s traumatickými zážitky jsou uloženy odděleně od ostatních vzpomínek v pravé hemisféře mozku.

Tato pravá hemisféra, neboli pravý mozek, ukládá informace jinak než levý mozek.

Na rozdíl od levé strany, která spoléhá na jazyk a lineární myšlení, pravý mozek zpracovává informace komplexněji, beze slov a časové osy.

Vzpomínky zakódované v této oblasti pravého mozku mohou být vyjádřeny prostřednictvím vjemů a emocí namísto verbálních popisů.

Tyto vzpomínky související s traumatem jako takové mohou zůstat nepřístupné vědomému myšlení, i když stále existují v naší mysli.

Tato neschopnost získat přístup k traumatickým vzpomínkám vysvětluje, proč se někteří lidé marně snaží vzpomenout si na své traumatické zážitky. Nebo si vybavují jen určité části.

Je to proto, že pravý mozek ukládá tyto emocionálně nabité zážitky v roztříštěných částech.

Psychologové se obvykle snaží pomáhat lidem používat vhled a porozumění k řízení jejich chování.

Neurovědní výzkumy však ukazují, že jen velmi málo psychických problémů je výsledkem poruch v porozumění.

Místo toho pocházejí z hlubších částí mozku, které řídí naše emoce a pozornost.

Pokud je náš emocionální mozek neustále v pohotovosti a signalizuje, že jsme v nebezpečí, samotné porozumění, rozhovory nebo kognitivní akce a techniky nepomohou tento poplach zastavit.

To znamená, že i když rozumíme svým problémům, naše emoce a tělesné reakce na stres a trauma mohou pokračovat bez ohledu na to.

Mozek organizuje informace jinak než intelekt.

Intelekt nezabraňuje spouštěcím mechanismům a nezaručuje změnu.

Vývoj mozku vlivem evoluce

Vývoj a fungování tří mozkových oblastí závisí na našich zkušenostech z dětství.

To představuje druh citové vazby, kterou jsme si v raném dětství vytvořili – péči, kterou jsme dostávali od rodičů, podmínky, ve kterých jsme vyrůstali, a případná traumata, která jsme prožili.

Tyto zkušenosti ovlivňují to, jak náš mozek chápe podněty, protože jeho cílem je pomoci nám co nejlépe se přizpůsobit pozitivním i negativním životním zkušenostem.

Pokud máme v životě trvalé nebo opakované hrozby, náš mozek začne být přecitlivělý na podněty, které nám tyto traumatické zážitky připomínají.

Pak můžeme mít intenzivní emocionální reakce na podněty a náš plazí mozek aktivuje naše reakce na boj, útěk nebo zmrazení.

Pokud jsi například vyrůstal s velmi kritickým rodičem, který tě verbálně napadal, ponižoval nebo šikanoval, můžeš mít intenzivní úzkost, kdykoli někdo zpochybní tvé činy.

Jindy můžeš mít tendenci se podbízet ostatním, například se snažit všechny potěšit i na úkor sebe sama.

Dalším příkladem může být, když narazíš na muže, který má podobnou postavu a obličej jako člověk, který tě na škole agresivně pronásledoval. Můžeš se cítit emocionálně otupělý, disociovaný nebo zamrznutý.

Když jsme ve stresu a v režimu ohrožení, náš neokortex je dočasně méně aktivní nebo zcela vypnutý.

Když jsme v nebezpečí, náš limbický systém a plazí mozek převezmou kontrolu a reagují instinktivně, abychom jednali rychle a zůstali naživu.

I když je to dobré v případě rychlého úhybu před jedoucím autem, může to neuvěřitelně ztížit jasné myšlení, analýzu, plánování nebo učení se nových informací.

Vzhledem k tomu, jak každý z našich tří mozků zpracovává trauma, tyto zkušenosti jim neumožňují pracovat jednotně – koherentně.

Například náš neokortex nám může říct, že jsme v bezpečí, ale naše emoce a naše tělo nám řeknou, že nejsme.

Pokud je jedna část našeho mozku dominantnější, může přehlušit ostatní.

Výzkum zjistil, že vyprávění příběhu o traumatu je neúčinné pro úlevu od symptomů traumatu a někdy může být dokonce škodlivé (retraumatizující).

Vyprávění traumatických událostí může vyvolat intenzivní emocionální a fyzické reakce, které často vedou ke zvýšenému pocitu úzkosti, traumatickým vzpomínkám nebo disociaci.

Pro lidi, kteří prožili trauma, může být diskuse o jejich zážitcích opět traumatizující.

Když je reakce mozku primárně emocionální a ne kognitivní (jako v psychoterapii, CBT nebo u psychologa či terapeuta v terapii mluvením), může tato retraumatizace traumatickou reakci spíše zhoršit než ji zmírnit. Tedy jde o posílení traumatu a traumatických vzorců.

Vyprávění o traumatu může způsobit retraumatizaci z několika důvodů:

Retraumatizace nastává, když se lidé vracejí k traumatickým událostem a znovu prožívají své původní pocity a stres.

Vyprávění o traumatu může znovu otevřít staré rány.

Během terapie může být člověk nucen znovu projít své zážitky. Tyto vzpomínky jsou často tak živé, že cítí stejný strach, bezmoc a bolest, které jsou podobné původnímu traumatickému zážitku.

Silné emoce, jako strach, úzkost, bezmoc nebo vztek, se vrací, když člověk mluví o svém traumatu. Tyto emoce bývají stejně silné jako při původní události a mohou vést k retraumatizaci.

Mluvení o traumatu může vyvolat flashbacky nebo disociaci. Člověk se cítí, jako by znovu prožíval ty hrůzy, což zhoršuje jeho stav.

Fyzické příznaky, jako zrychlený tep, pocení, třes nebo bolest na hrudi, se mohou vrátit. Vyprávění o traumatu může tyto příznaky znovu spustit. To nakonec vede k dalšímu stresu a případné retraumatizaci.

Opakované vyprávění znamená, že člověk znovu a znovu prožívá svou traumatickou událost. To posiluje negativní myšlenkové a behaviorální vzorce, které prohlubují symptomy traumatu a plně retraumatizují člověka.

Pokaždé, když vyprávíš příběh, vytvoří se nová vzpomínka.

Výzkum ukázal, že pokaždé, když si vybavíš nebo vyprávíš příběh, vytvoří se nová vzpomínka, která může změnit původní vzpomínku.

Tento jev se podobá hře na tichou poštu, kde se zpráva při každém opakování mění.

Studie z Northwestern University ukázala, že když si účastníci vybavovali umístění objektů po několik dní, jejich vzpomínky se zkreslily.

Každé nové vybavení posílilo vzpomínku na umístění z předchozího vybavení, nikoliv na původní umístění.

To platí zvláště v kontextu kognitivní terapie a terapie mluvením.

Při těchto terapiích jsi často nucen opakovat událost, což, jak jsme si řekli výše, může být v některých případech retraumatizující, že?

Když jsi v terapii neustále vyzýván k opakování traumatických detailů a pamatování si příběhu, pokaždé, když to uděláš, tvůj mozek uloží novou vzpomínku na tuto traumatickou událost.

Namísto pouhého zpracování původního traumatu budeš nechtěně vytvářet vrstvy dalších vzpomínek spojených s bolestí a utrpením.

Tyto nové vzpomínky se mohou stát stejně silnými jako původní trauma, protože mozek nerozlišuje mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co je pouze vzpomínkou na to, co se stalo.

Mimo jiné, opravdu v terapii zpracováváš skutečnou vzpomínku na situaci, která se stala před mnoha lety nebo ve tvém dětství, nebo zpracováváš situaci, která je natolik zkreslená, že se v podstatě nestala?

Záleží vůbec na tom, jestli si pamatuješ, co se stalo nebo jak se to stalo?

Jasně, že ne.

Cílem naší práce není manipulovat s tvými vzpomínkami a měnit je.

Cílem naší práce je vytvořit pocit bezpečí a stability.

To znamená, že spíše než řešit přesné detaily vzpomínek, je důležité, jakým způsobem tyto vzpomínky ovlivňují tvůj současný život a jak na ně tvé tělo reaguje.

Pokud chceš skutečně porozumět tomu, jak trauma ovlivňuje tvé tělo a mysl, získat jednoduchý systém a naučit se dovednosti a strategie pro zvládání těchto reakcí, připoj se do našeho celostního kurzu Harmonie života nebo nás kontaktuj a domluvíme se na společném koučinku.

Konec teorie, pojďme to společně převést do praxe.

Naučíš se, jak vytvořit pocit bezpečí a stability ve svém každodenním životě, porozumět svým emocím a reakcím a najít způsoby, jak se lépe vyrovnávat s náročnými situacemi, stresem a úzkostí. Naučíš se správně regulovat svůj nervový systém a mnoho dalšího.