Znásilnění: Jak se vyrovnat s následky a znovu najít pocit bezpečí

V tomto článku se podíváme na to, jak zvládnout znásilnění a jak se s ním vyrovnat krok za krokem.

Jako terapeut a kouč mám za sebou několik případů znásilnění a zde se s tebou podělím o své zkušenosti, návody a uvědomění.

Také se podíváme na to, jaké následky může takový sexuální útok zanechat na člověku a to nejen fyzicky, ale také psychicky a emocionálně. Podíváme se na to, jak to řešit a hlavně vyřešit. Uzdravení se z takové události není jednoduché, ale je to možné, proto zůstaň u tohoto článku až do konce.

Co je to znásilnění?

Znásilnění je závažný trestný čin, při kterém pachatel donutí jinou osobu k pohlavnímu styku nebo jiným sexuálním úkonům proti její vůli. Může jít o použití fyzického násilí, vyhrožování, manipulaci nebo zneužití bezbrannosti oběti.

Podle českého trestního zákoníku se za znásilnění považuje každé jednání, kdy pachatel donutí oběť k pohlavnímu styku nebo k obdobnému úkonu násilím, pohrůžkou násilí nebo zneužitím její bezbrannosti.

Tento článek nenahrazuje právní poradenství, jde o základní přehled pro lepší orientaci v tématu.

Sexuální napadení je širší pojem, který zahrnuje jakýkoliv sexuální kontakt nebo chování bez svobodného a vědomého souhlasu. Patří sem například:

• Pokus o znásilnění

• Nežádoucí sexuální doteky

• Nucení k orálnímu sexu nebo jiným sexuálním úkonům

• Proniknutí do těla oběti proti její vůli

Klíčovým rozdílem mezi souhlasným sexuálním aktem a znásilněním je souhlas. Znamená to, že oba partneři svobodně a vědomě přijímají to, co se děje, a mají možnost kdykoli říct ne nebo jednání ukončit. Pokud souhlas chybí, jde o sexuální násilí.

Můj pohled na znásilnění z praxe

Z mé zkušenosti práce s lidmi, kteří si prošli těžkými událostmi, vím, že znásilnění není jen fyzický čin. Je to obrovský zásah do psychiky, který v oběti často zanechá hluboké trauma. Ne vždy jsou vidět vnější zranění, ale uvnitř zůstává bolest, která může ovlivňovat vztahy, sebevědomí i celý životní příběh člověka.

Znásilnění je útok nejen na tělo, ale i na samotnou osobnost a důstojnost člověka. Proto má tak silný a ničivý dopad, protože bere oběti pocit bezpečí, svobody a důvěry ve svět i ve vlastní hodnotu.

Mnoho lidí si myslí, že k těmto činům dochází pouze ze strany cizích osob. Ve skutečnosti se ale z velké části dějí mezi lidmi, kterým oběť důvěřovala, například mezi partnery, přáteli či dokonce členy rodiny, a právě proto bývají následky ještě těžší.

Pokud se znásilnění odehraje v rámci vztahu, jde o extrémní projev toxického vztahu. V takové situaci se propojuje trauma ze sexuálního násilí s psychickou manipulací a narušením důvěry, což dělá následky pro oběť ještě složitější.

Je důležité připomenout, že obětí sexuálního násilí se mohou stát ženy, muži i děti, a že následky mohou být velmi dlouhodobé.

Přestože následky mohou být velmi těžké, s pomocí a podporou je možné postupně zpracovat prožité trauma a znovu nalézt cestu k životu, ve kterém má člověk pocit bezpečí a hodnoty.

Kde hledat pomoc a podporu

Pokud jsi se stal obětí znásilnění nebo jiného sexuálního násilí, nejsi na to sám. Existují odborníci a organizace, které ti mohou poskytnout pomoc, podporu i ochranu.

Okamžitá pomoc

• Policie ČR – volej 158 (nebo v zahraničí 112). Pokud jsi v bezprostředním ohrožení, volej ihned.

• Záchranná služba – volej 155, pokud potřebuješ lékařskou péči.

Specializované organizace v ČR

• Bílý kruh bezpečí – bezplatná linka 116 006 (nonstop) – pomoc obětem trestných činů, právní a psychologické poradenství.

• proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí – tel. 222 721 810, e-mail: poradna@profem.cz

• Rosa – centrum pro ženy oběti domácího násilí – tel. 602 246 102, e-mail: rosa@rosa-os.cz

• Linka důvěry – tel. 222 580 697 – nonstop telefonická krizová pomoc.

Online zdroje a podpora

• Bílý kruh bezpečí

• proFem – organizace na pomoc obětem

• Linka bezpečí – pro děti a dospívající (tel. 116 111, nonstop, zdarma).

Důležité: Pokud se ti něco takového stalo, není to tvoje vina. Nikdo nemá právo ti ublížit. Požádat o pomoc je odvážný krok a může být začátkem cesty, na které znovu získáš pocit bezpečí a podporu, kterou potřebuješ.

Psychické následky znásilnění

Znásilnění, sexuální napadení, zneužívání nebo obtěžování nejsou jen fyzickým útokem. Jsou to události, které zasahují hluboko do psychiky člověka a dokážou změnit jeho vnímání sebe sama, světa i vztahů s lidmi.

Zanechává stopy, které nejsou na první pohled vidět, ale dokáží ovlivnit celý život. Tyto následky se mohou projevovat různě, někdy hned a jindy až po delší době. Společným jmenovatelem je vždy trauma, které má mnoho vrstev a podob.

Následky zneužívání v dětství bývají ještě hlubší, protože zasahují do období, kdy se teprve formuje osobnost, schopnost důvěřovat a vytvářet zdravé vztahy. Jde o vývojové trauma, které se může proměnit v komplexní trauma s dlouhodobými dopady do dospělosti, od úzkostí a depresí až po problémy v intimních vztazích.

Trauma a jeho hloubka

Trauma po znásilnění nebo zneužití není jen vzpomínka na jednu událost. Je to otisk, který se ukládá do nervového systému, těla i psychiky.

Trauma vzniká tehdy, když je náš organismus vystaven události, kterou nedokáže zpracovat ani zvládnout. Nervový systém se zasekne v režimu ohrožení (boj, útěk nebo úplné zamrznutí) a ztrácí schopnost návratu do rovnováhy a bezpečí.

Proto oběť může dlouhodobě prožívat strach a paniku, bezmoc nebo odpojení od sebe sama. Trauma totiž není jen vzpomínka v hlavě. Je to stav, ve kterém tělo i mysl znovu a znovu prožívají to, co se stalo, i když je ta situace dávno pryč.

Úzkosti a panické ataky

Po znásilnění může být pro člověka velmi těžké znovu se cítit v bezpečí. Tělo i mysl často reagují zvýšenou úzkostí, jako by všude číhalo nebezpečí.

Spouštěčem může být cokoliv: náhlý zvuk, obyčejný dotek, pohled cizího člověka, nebo jen vzpomínka, která nečekaně vyplave na povrch.

Někdy úzkost zesílí natolik, že přeroste do panické ataky. Ta se projeví náhlým bušením srdce, třesem, pocitem dušení nebo ztráty kontroly, kdy má člověk pocit, že omdlí nebo zemře. Objevuje se silný pocit, že se děje něco životu ohrožujícího, i když okolí působí zdánlivě bezpečně.

Panická ataka sama o sobě není nebezpečná, ale může být extrémně vyčerpávající a děsivá.

Je důležité vědět, že jde o reakci nervového systému, který se snaží chránit před domnělým nebezpečím. Porozumění těmto reakcím může být prvním krokem k tomu, aby úzkost a strach postupně ztratily svou sílu.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD)

Jedním z častých následků znásilnění je posttraumatická stresová porucha (PTSD). Jde o přirozenou reakci organismu, který byl vystaven traumatu, extrémnímu stresu a pocitu ohrožení. Po takové události zůstává mozek i tělo často v trvalém stavu pohotovosti.

To se může projevovat vtíravými a živými vzpomínkami (flashbacky), nočními můrami, pocitem neustálého nebezpečí nebo problémy se uvolnit. Nervový systém zůstává zaseknutý v režimu boje, útěku či zamrznutí.

Člověk pak může být extrémně citlivý na zvuky, doteky nebo situace, které mu trauma připomínají, i když okolí žádné skutečné nebezpečí nevnímá.

Podle metaanalýzy publikované v roce 2021 mělo až 75 % obětí sexuálního napadení během prvního měsíce příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Po roce přetrvávaly symptomy u více než 40 % obětí, přičemž největší část přirozeného zotavení se odehrála v prvních třech měsících, pak se tempo zotavení výrazně zpomalilo.

Deprese a disociace

Po znásilnění se u mnoha lidí rozvine deprese. Nejde jen o smutek, ale o hluboký pocit prázdnoty, ztráty energie a smyslu. Člověk může mít dojem, že život ztratil barvy a radost je nedosažitelná. Deprese bývá v tomto kontextu většinou provázena pocity viny nebo studu, přestože vina nikdy neleží na oběti.

Deprese po takto těžkém traumatu má své kořeny v nervovém systému i psychice.

Když je člověk vystaven události, kterou jeho organismus nedokáže zpracovat, tělo přepne do režimu přežití. Hormony stresu zůstávají dlouhodobě zvýšené, mozek ztrácí schopnost uvolnění a nervový systém se nemůže vrátit do rovnováhy.

V takové chvíli přichází deprese jako obranná reakce těla. Je to způsob, jak zabránit úplnému kolapsu a vyčerpání organismu, protože dlouhodobě aktivovaná stresová reakce a s ní spojené hormony, jako je adrenalin a kortizol, tělo i mysl vyčerpávají a oslabují. Organismus zpomalí, stáhne energii a částečně odpojí člověka od emocí i stresu. Tím ho nutí „vypnout“, aby dokázal přežít nesnesitelnou zátěž.

To vede k postupnému vyčerpání, ztrátě motivace a pocitu, že už nic nemá smysl.

Další obrannou reakcí těla a psychiky, která může být spojená s depresí, je disociace. To znamená, že se mysl dočasně odpojí od prožívání těla nebo emocí. Někdo necítí vlastní tělo, jiný má pocit, jako by sledoval sám sebe zvenčí. V extrémním stresu je to obranný mechanismus, který pomáhá přežít. Pokud ale přetrvává dlouhodobě, může narušovat vztahy, soustředění i prožívání reality.

Psychosomatické projevy

Znásilnění nezanechává následky jen v psychice, ale i v těle. Téma psychosomatiky ukazuje, jak úzce jsou propojené emoce a tělo. Pokud naše psychika nese velké trauma, tělo to vyjadřuje skrze různé symptomy.

Časté jsou bolesti hlavy, zad, žaludeční problémy, poruchy spánku, problémy s trávením nebo celková únava. Někdy tělo reaguje i na podněty, které zdánlivě nesouvisejí, například napjatými nebo ztuhlými svaly ve chvíli, kdy se člověk cítí v ohrožení.

To všechno je důsledek toho, že tělo i mysl zůstávají v napětí a nedokážou se uvolnit.

Propojení do širšího obrazu

• Trauma vysvětluje, proč má znásilnění tak hluboký dopad – je to otřes nervového systému a celé osobnosti.

• Úzkost a panika ukazují, jak tělo znovu a znovu prožívá ohrožení, i když už není reálné.

• PTSD je pojmenování pro stav, kdy tělo, mysl i nervový systém zůstávají uvězněny v minulosti.

• Deprese pak představuje fázi obranného mechanismu, kdy se organismus vyčerpá neustálým stresem a přepne do stavu zpomalení a útlumu, aby dokázal přežít.

• Psychosomatika dává nahlédnout, jak se trauma promítá i do fyzických potíží.

Tyto následky jsou známkou toho, jak moc je lidský organismus citlivý a zároveň silný, protože i přes extrémní zátěž se snaží chránit a udržet člověka při životě.

Další psychické následky znásilnění

Znásilnění zanechává stopy nejen v podobě traumatu, úzkostí či deprese. Mnoho obětí se potýká i s dalšími těžkými pocity, které mohou dlouhodobě ovlivňovat jejich život.

K psychickým následkům patří také noční můry a problémy se spánkem. Spánek bývá přerušovaný, plný děsivých snů nebo pocitů ohrožení, což ještě více vyčerpává tělo i mysl.

Některé oběti ztrácí důvěru k lidem a bojí se navazovat blízké vztahy. Intimita nebo samotný dotek se mohou stát spouštěčem strachu. To může vést až k vyhýbání se vztahům či k sexuální nechuti.

Psychické následky se často projevují i výkyvy emocí, od záchvatů hněvu a vzteku, impulzivity a podrážděnosti, přes smutek a nekontrolovatelný pláč až po silný pocit bezmoci. Tyto reakce mohou být chaotické a nepředvídatelné, ale jde o přirozenou snahu psychiky vyrovnat se s extrémním zásahem.

Častým rizikem je také únik do návykových látek, sebepoškozování, závislostí nebo poruch příjmu potravy. Tyto strategie sice krátkodobě ulevují od bolesti, ale dlouhodobě ji prohlubují a oslabují psychiku i tělo.

Ztráta důvěry, sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty

Jedním z nejbolestivějších následků znásilnění bývá to, že člověk ztratí důvěru nejen k ostatním, ale i k sobě. Svět, který dříve působil bezpečně, najednou připomíná neustálé ohrožení.

Oběť se může cítit sama, zahanbená, osamělá nebo ponížená a má pocit, že nikomu nemůže věřit.

Velmi časté jsou i pocity viny a sebekritiky. Člověk si vyčítá, co se stalo, přestože vina nikdy není na jeho straně. Může se objevit vnitřní hlas, který říká, že je „špinavý“ nebo že už nikdy nebude stejný. Tyto myšlenky bývají extrémně tíživé a mohou vést k hlubokému narušení sebevědomí i identity.

Následky se promítají i do vztahů. Intimita se může stát zdrojem strachu a stresu místo radosti a blízkosti. Někdo se vyhýbá vztahům úplně, jiný v nich nedokáže cítit bezpečí a důvěru. To, co bylo dříve přirozené, najednou vyvolává obavy a bolest.

Je důležité vědět, že tyto reakce jsou přirozené a představují obranné mechanismy psychiky po extrémně těžké zkušenosti.

I když to tak nemusí hned působit, s podporou a postupným zpracováním traumatu je možné znovu obnovit důvěru, sebevědomí i schopnost navazovat zdravé vztahy.

Fyzické následky znásilnění

Znásilnění nezanechává následky jen v psychice, ale i na těle. Může dojít k poraněním, modřinám nebo oděrkám, které vyžadují lékařskou péči. V některých případech může dojít i k vážnějším poraněním, a proto je vyhledání odborné pomoci zásadní.

Dalším rizikem je přenos pohlavně přenosných infekcí nebo nechtěné těhotenství. Tyto situace mohou přinášet další psychickou zátěž a vyžadují citlivý a odborný přístup.

Je důležité zdůraznit, že fyzické následky mohou být viditelné, ale stejně těžké jsou i ty skryté, které nejsou na první pohled patrné. Proto je vždy na místě kombinace lékařské péče a psychologické podpory, aby se oběť cítila v bezpečí a měla možnost začít proces uzdravování.

Jak znásilnění mění nervový systém

Znásilnění není jen o samotném činu. Je to událost, která otřese základy nervového systému. V okamžiku ohrožení se náš organismus řídí starými instinkty, tzv. reakcí boj, útěk nebo zamrznutí.

Tyto reakce nevznikají vědomě, ale automaticky a nelze ovládnout vůlí. Nervový systém se snaží zachránit život, a to způsobem, který vyhodnotí jako nejbezpečnější.

Nervový systém v traumatu

Když člověk prožívá extrémní ohrožení, mozek se okamžitě přepne do režimu přežití. Aktivuje se amygdala, centrum strachu, která spustí příval stresových hormonů. Tělo se připraví buď na útok (boj), útěk, nebo na úplné zamrznutí.

Zamrznutí je automatický a instinktivní obranný mechanismus. Nervový systém v ohrožení přepne do stavu, kdy tělo ztuhne a není schopné pohybu ani odporu. Tímto způsobem chrání organismus před ještě větší újmou, podobně jako když zvíře před predátorem strne a přestane se hýbat.

Mnoho obětí si ho vyčítá, a proto je zásadní vědět, že tento mechanismus je přirozený a automatický.

Právě tento mechanismus vysvětluje, proč mnoho lidí během znásilnění nedokáže křičet, bránit se nebo utéct. Tělo je v tu chvíli doslova ochromené, paralyzované a přepne do stavu, kdy nemá přístup k běžným reakcím. Není to selhání ani volba, ale čistě neurobiologická reakce, kterou nelze ovládat vůlí.

Dysregulovaný nervový systém

Po tak silném traumatu, jakým je znásilnění, se nervový systém zasekne v režimu přežití a nedokáže se vrátit do rovnováhy. To, co by za běžných okolností skončilo uvolněním a návratem do pocitu bezpečí, zůstává jako napětí a neustála pohotovost v těle i mysli.

Člověk má pak pocit, že ohrožení nikdy neskončilo. Nervový systém vysílá signály, jako by nebezpečí bylo stále přítomné, i když je situace dávno pryč. To se projevuje neustálým napětím, hypervigilancí (stavem zvýšené bdělosti), nebo naopak odpojením a emoční otupělosti, tedy ztrátou schopnosti cítit emoce.

Dysregulace nervového systému vysvětluje, proč následky sexuálního násilí nejsou jen psychické. Jde o hluboký otisk v těle, který ovlivňuje spánek, trávení, dýchání i schopnost uvolnit se. Úzkosti, panické ataky, nespavost nebo noční můry jsou jen důsledkem toho, že nervová soustava se ocitla v pasti traumatu.

Proto mnoho obětí popisuje, že i po letech od znásilnění jejich tělo reaguje tak, jako by se to stalo včera. To, co je spouštěčem (dotek, vůně, zvuk, prostředí), není nebezpečné samo o sobě, ale pro nervový systém představuje připomenutí hrozby, před kterou se nás snaží varovat a chránit.

Proč oběť nezareagovala tak, jak by čekala

Jedna z nejčastějších věcí, kterou si oběti vyčítají, je: „Proč jsem nic neudělala? Proč jsem neřekla ne, nebránila se, neutekla?“ Pravda je, že  naše instinktivní reakce nervového systému nemají s vůlí nic společného.

Ve skutečnosti ale tělo jednalo podle svých instinktů a zvolilo to, co v té chvíli považovalo za jedinou možnou cestu k přežití.

Vedle útěku a boje existují i další stresové reakce a strategie přežití, jako je zamrznutí a podřízení se (podlézání). Tělo a mozek vyhodnotí, že je bezpečnější neklást odpor a minimalizovat hrozbu tím, že se člověk přizpůsobí. Navenek to může vypadat jako souhlas, ale ve skutečnosti je to biologická reakce, která má chránit život.

To je zásadní vědět, protože právě tady se rodí pocity viny. Oběť má pocit, že měla reagovat jinak. Jenže nervový systém reaguje automaticky a nelze ho v tu chvíli přinutit k jiné volbě. Proto je důležité zdůraznit a připomínat, že vina nikdy není na straně oběti.

Reakce nervového systému v momentu znásilnění je mimo naši kontrolu a neříká nic o tom, jak silní nebo slabí jsme.

Jak ukazuje neurobiologický výzkum Rebeccy Campbell (Michigan State University), tyto reakce nejsou vědomou volbou, ale automatickou neurobiologickou odpovědí mozku na extrémní ohrožení. Proto oběť není schopná ‚rozhodnout se‘, že se bude bránit, i když by to zpětně očekávala. Při útoku se totiž vypínají centra racionálního uvažování a převládají instinktivní reakce, které mají jediný cíl zajistit přežití.

Jak pracovat s následky a traumatem

Zotavení po znásilnění a zneužívání je proces, který vyžaduje čas, trpělivost a především bezpečné prostředí. Trauma se nedá vymazat, ale je možné s ním postupně pracovat tak, aby ztratilo svou sílu a člověk znovu našel stabilitu a pocit bezpečí.

Bezpečné prostředí a podpora

Základem zotavení je mít kolem sebe bezpečné prostředí, místo kde nehrozí další ohrožení a kde může oběť cítit podporu.

Velkou roli hraje odborník, terapeut, psycholog nebo krizová linka. Tito odborníci dokážou poskytnout bezpečný prostor a pomoci s emocemi, myšlenkami i chováním, které jsou po traumatu velmi ovlivněné.

Z vlastní zkušenosti vnímám, že samotná práce s myslí často nestačí. Proto do své praxe zapojuji i přístup, který propojuje tělo a nervový systém s traumaty a emocemi.

Protože pracuji s bezpečným prostorem a reakcemi nervového systému, mohu nabídnout cesty, jak trauma postupně zpracovat, a tato kombinace pomáhá lidem vracet nervový systém do rovnováhy a znovu si vytvořit pocit bezpečí.

Stejně důležitá je ale i opora blízkých. Laskavý, trpělivý a nesoudící přístup rodiny nebo přátel může být klíčový. Někdy stačí jen vědomí, že na to člověk není sám.

Práce s emocemi

Po takto těžké zkušenosti se objevuje celá škála emocí, od hněvu a vzteku přes smutek až po pocity viny a bezmoci. Emoce jsou přirozenou reakcí nervového systému a je důležité je nezlehčovat ani nepotlačovat.

Práce s emocemi znamená učit se je rozpoznat, pojmenovat a hledat zdravé způsoby, jak je vyjádřit. Vědomý kontakt s emocemi je krok k jejich regulaci. Když emoce ignorujeme, mají tendenci se vracet ještě silněji.

Když jim nasloucháme, odhalují hlubší vrstvy traumatu a ukazují cestu, jak se postupně vracet k sobě.

Emoce jsou tak nejen bolestivou připomínkou samotného traumatu, ale i kompasem. Pomáhají ukázat, kde je v těle i psychice uložená nezpracovaná zkušenost a kde je potřeba podpora a bezpečí.

Meditace, relaxace a dechová cvičení

Techniky zaměřené na zklidnění těla a mysli mohou v určitých chvílích přinést úlevu od napětí. Meditace a mindfulness, vědomá relaxace nebo jednoduchá dechová cvičení pomáhají zpomalit a dát nervovému systému signál, že může na chvíli spočinout mimo režim neustálé pohotovosti.

Je ale důležité zdůraznit, že tyto techniky samy o sobě neřeší samotné trauma. Slouží hlavně ke krátkodobé stabilizaci a zvládání příznaků, jako je úzkost, napětí nebo nespavost.

Pokud se používají izolovaně a dlouhodobě bez hlubší práce s tělem, nervovým systémem, emocemi a traumaty, mohou vést spíše k potlačování stresové energie než k jejímu skutečnému uvolnění. To pak brání dokončení přirozených reakcí nervového systému a může přispívat k jeho další dysregulaci.

Proto je klíčové chápat meditaci, relaxaci nebo dechová cvičení jako doplněk, jako podpůrný prostředek, který usnadňuje práci s emocemi a nervovým systémem. Skutečné uzdravení přichází teprve tehdy, když jsou propojené s dlouhodobým procesem práce s traumatem, regulací nervového systému a celkovým návratem k pocitu bezpečí.

Postupná regulace nervového systému

Po znásilnění nebo zneužívání zůstává v těle obrovské množství potlačené stresové energie. V okamžiku ohrožení se spustí instinktivní reakce nervového systému a tělo se připraví na boj, útěk nebo zamrznutí. Pokud ale tyto reakce nemohou proběhnout přirozeně až do konce, energie se v těle potlačí a nervový systém se nedokáže vrátit do rovnováhy.

To je důvod, proč trauma není jen vzpomínka v hlavě, ale doslova tělesný otisk. Nervový systém si pamatuje nedokončenou stresovou reakci a udržuje organismus v napětí, jako by nebezpečí stále trvalo.

Tento stav dysregulace se pak může projevovat přehnanou ostražitostí, nespavostí, úzkostmi, třesem nebo naopak odpojením a otupělostí. Je to přirozený důsledek toho, že tělo zůstává uvězněné v nedokončeném procesu přežití.

Právě proto je práce s nervovým systémem, vnitřním pocitem bezpečí, stresovými reakcemi a cykly, stresovou energii, emocemi a samotným traumatem tak zásadní.

Znamená to učit se s touto nahromaděnou stresovou energií a nedokončenými reakcemi a  cykly postupně pracovat a vytvářet nové zkušenosti spojené s pocitem klidu a bezpečí.

Vše je nutné provádět v souladu s tělem a v bezpečném prostředí, dávkovat postupně a citlivě a vědět, jaké kroky a kdy jsou vhodné. Jinak hrozí riziko retraumatizace, proto s klienty vždy dbáme na to, aby celý proces zotavení probíhal bezpečně, krok za krokem a v tempu, které jejich nervový systém zvládne.

Nestačí jen mluvit o emocích nebo myšlenkách, pokud tělo dál nese stopu nevybité stresové energie a nedokončených reakci. Teprve když se nervový systém postupně učí, že už nehrozí nebezpečí, může dojít k uvolnění a k návratu k pocitu bezpečí.

Regulace nervového systému jde ruku v ruce s emocemi. Hněv, smutek nebo bezmoc jsou signály těla, že je v něm pořád energie z ohrožení. Když se naučíme je vnímat, pojmenovat a zdravě uvolnit, nervový systém postupně získává zpět schopnost vrátit se do rovnováhy.

Součástí této práce je také schopnost nastavovat si zdravé hranice ve vztazích, umět říct ne a pracovat s instinktivními (nevědomými) reakcemi, jako je zamrznutí nebo podlézání. Právě tyto vzorce totiž většinou brání přirozenému projevu síly, ochrany a bezpečí. Klíčem je proto postupné přenastavení nervového systému a instinktivních reakcí těla tak, aby znovu podporovaly pocit bezpečí a svobody.

Jak se vyrovnat se znásilněním

Vyrovnat se se znásilněním nebo zneužíváním v dětství není o zapomenutí na to, co se stalo, ani o tom, že by bolest zmizela ze dne na den. Je to dlouhodobý proces, kdy se tělo i mysl učí znovu najít rovnováhu po extrémním zásahu.

Každý člověk má jinou cestu a jiné tempo, a právě proto je důležité nedávat si nereálné cíle ani tlak, že už bych měl být v pořádku.

Klíčem je postupné znovunabytí pocitu bezpečí, nejdříve ve vlastním těle a mysli, a teprve poté i ve vztazích a okolním světě. To, co trauma narušilo, tedy důvěru, hranice a pocit vlastní hodnoty, se dá znovu krok po kroku obnovovat.

Neznamená to, že se člověk vrátí do stejného bodu jako před tím, co se stalo. Spíš se učí nově žít se zkušeností, která sice byla ničivá, ale nemusí natrvalo definovat jeho identitu ani hodnotu.

Jedním z častých následků bývá i nízké sebevědomí, tedy pocit, že nejsem dost dobrý, že si nic nezasloužím, nebo že jsem zklamal. Právě práce se sebehodnotou a její postupné posilování je klíčovým krokem k tomu, aby se člověk znovu dokázal postavit na vlastní nohy.

Jak znovu najít důvěru a pocit vlastní hodnoty

Jedním z nejtěžších následků znásilnění je ztráta důvěry, nejen k druhým lidem, ale často i k sobě. Člověk se může cítit zlomený, bezcenný nebo špinavý, i když vina nikdy neleží na jeho straně.

Právě obnova důvěry a vlastní hodnoty je proto klíčovým krokem na cestě k zotavení.

Sebepřijetí a sebeláska

Po traumatu je snadné uvěřit vnitřnímu hlasu, který říká, že nejsme dost dobří, že jsme selhali nebo že jsme navždy poškození. To je ale jen odraz bolesti a strachu. Skutečné zotavení začíná u sebepřijetí a u vědomí, že i přes to, co se stalo, mám hodnotu, která mi nikdy nemůže být vzata.

Sebeláska není o tom, říkat si, že je všechno v pořádku, ale je to proces, kdy se postupně učíme chovat k sobě stejně laskavě, jako bychom se chovali k někomu, koho máme rádi. Znamená to nastavovat si zdravé hranice, umět říct ne a zůstat věrný sám sobě i svým hodnotám navzdory tomu, co se stalo a co mě ovlivnilo.

Návrat k vnitřní síle

Znásilnění může člověka odpojit od sebe sama, od těla, od emocí i od pocitu, že má ve svém životě nějakou kontrolu. Postupný návrat k vnitřní síle znamená znovu se učit slyšet svůj hlas, respektovat své hranice a dovolit si projevit, co opravdu cítím.

Vnitřní síla není o tom být pořád silný. Je to schopnost zůstat věrný sobě, i když to bolí. Je to připomenutí, že to, co se stalo, mě sice ovlivnilo, ale nedefinuje mě to jako člověka.

Praktické cesty, jak posilovat sebevědomí

Obnova důvěry a hodnoty je proces, který vyžaduje čas a trpělivost. Existují ale malé kroky, které mohou tento proces podpořit:

• Psaní deníku – zapisování pocitů a myšlenek pomáhá k sebereflexi a dává jasnější pohled na to, co se ve mně odehrává.

• Mindfulness a přítomný okamžik – zaměření na to, co cítím tady a teď, mi pomáhá ukotvit se v realitě a neztrácet se v minulých vzpomínkách.

• Podpora blízkých – vědomí, že nejsem sám, že mě někdo vyslechne bez souzení, může být obrovskou oporou. Laskavý vztah s druhými lidmi zároveň připomíná, že i já sám si zasloužím respekt a péči.

Potřebuješ podporu a bezpečný prostor?

Práce se sexuálním traumatem je náročná a nikdo by na to neměl zůstávat sám.
Pokud máš pocit, že potřebuješ podporu, můžeš se obrátit na odborníky, krizové linky nebo i na mě.

Jako terapeut, kouč a mentor se dlouhodobě věnuji práci s emocemi, tělem a nervovým systémem. Vnímám, že samotná práce s myslí často nestačí, proto kombinuji přístup, který propojuje tělo i psychiku.

Pokud cítíš, že by ti pomohla cesta, která jde hlouběji než jen zvládání příznaků, můžeš se podívat na mé články nebo se mnou vstoupit do spolupráce formou individuální konzultace. Najdeme způsob, jak postupně vracet nervový systém i život do rovnováhy.

Nejčastější otázky o znásilnění

Jaký je rozdíl mezi znásilněním a sexuálním napadením?

Znásilnění je trestný čin definovaný zákonem, kdy pachatel donutí oběť k pohlavnímu styku nebo jinému sexuálnímu úkonu proti její vůli. Sexuální napadení je širší pojem a zahrnuje jakýkoliv sexuální kontakt bez svobodného souhlasu, od nežádoucích doteků až po pokus o znásilnění.

Proč se oběť při znásilnění nebránila?

Mnoho obětí si vyčítá, že nekřičely nebo neutekly. Ve skutečnosti jde o přirozenou reakci nervového systému tzv. zamrznutí. Tělo se v extrémním ohrožení paralyzuje, aby chránilo život. Není to selhání ani volba, ale automatická neurobiologická reakce.

Jaké jsou nejčastější psychické následky znásilnění?

Patří sem trauma, úzkosti, panické ataky, deprese, disociace, poruchy spánku nebo posttraumatická stresová porucha (PTSD). Často se přidává i ztráta důvěry, pocity viny, studu či problémy ve vztazích a intimitě.

Jak znásilnění ovlivňuje tělo?

Kromě psychických následků se mohou objevit i fyzické – poranění, infekce nebo nechtěné těhotenství. S časem se obvykle také rozvíjejí psychosomatické projevy, například bolesti hlavy, žaludku, problémy se spánkem nebo celková únava.

Dá se trauma ze znásilnění úplně překonat?

Trauma se nedá jednoduše vymazat. Je to zkušenost, která se stala a tělo i nervový systém si ji pamatují. To ale neznamená, že oběť musí zůstat uvězněná v minulosti. S podporou odborníků, bezpečného prostředí a postupnou prací s emocemi i nervovým systémem je možné najít úlevu, stabilitu a znovu pocit vlastní hodnoty.

Kde hledat okamžitou pomoc, pokud jsem byla znásilněna?

V ČR můžeš volat Policii ČR na číslo 158 (v zahraničí 112) nebo Záchrannou službu na 155. Existují i specializované organizace jako Bílý kruh bezpečí (116 006, nonstop), proFem nebo Rosa, které nabízejí psychologickou a právní podporu.