Co jsou úzkostné poruchy a jaké jsou jejich druhy?

Máš někdy pocit, že se ti ztrácí pevná půda pod nohama a úzkost tě přemáhá, i když k tomu není žádný zjevný důvod? Strach a obavy se objeví samy od sebe a tělo reaguje, jako by bylo v ohrožení. Srdce buší, dech se zrychluje a hlava nedokáže najít klid.

Úzkostná porucha začíná právě tam, kde už nejde o krátkodobý stres. V praxi často potkávám klienty, kteří popisují, že žijí ve stálém napětí a nedokážou se uvolnit. Každodenní povinnosti se pak stávají vyčerpávajícím maratonem a pocit bezpečí se úplně vytrácí.

Budu s tebou sdílet své zkušenosti ze své více než 10leté terapeutické i koučovací praxe. Vše, co zde najdeš, je zároveň podložené výzkumy a aktuálními poznatky.

V následujících odstavcích se podíváme na to, jaké druhy úzkostných poruch existují a jak se mohou projevovat v běžném životě.

Co jsou úzkostné poruchy?

Úzkost sama o sobě je přirozený obranný mechanismus, kdy tě mozek varuje před výzvou nebo hrozbou a tělo se krátkodobě připraví na akci.

V takových chvílích je úzkost normální a užitečná, protože ti pomůže zvládnout zkoušku, pracovní pohovor nebo náročné rozhodnutí. Když stres pomine, tělo se vrátí do rovnováhy.

Úzkostná porucha je naopak dlouhodobý a nadměrný stav úzkosti, který neodpovídá reálné situaci, často se opakovaně vrací a zasahuje do tvého fungování (vztahy, práce, škola, běžné denní věci).

Může se k ní přidávat i záchvat úzkosti nebo paniky, tedy rychlý nástup intenzivního strachu s výraznými tělesnými projevy.

Úzkostné poruchy se projevují kombinací psychických a tělesných příznaků, které zasahují do každodenního života.

Patří mezi ně bušení srdce, tlak na hrudi, napětí ve svalech, dušnost, neklid, vtíravé a katastrofické myšlenky, intenzivní strach nebo pocit ztráty kontroly. Podrobný přehled najdeš v článku příznaky úzkosti a úzkostných poruch.

Rozdíl mezi běžnou úzkostí a úzkostnou poruchou

• Trvání a intenzita

  • Běžná úzkost: je dočasná, vázaná na konkrétní situaci, ale po jejím odeznění postupně mizí.

  • Úzkostná porucha: úzkost, strach i obavy jsou příliš silné nebo dlouhé a objevují se i tehdy, když žádná skutečná hrozba nehrozí.

• Kontrola a dopad na život

  • Běžná úzkost: i když je nepříjemná, nezabraňuje ti žít běžný život.

  • Úzkostná porucha: úzkost nejde dobře ovládat, narušuje každodenní fungování a vede k vyhýbání se situacím, které úzkost spouštějí.

• Tělesné a psychické projevy

  • Běžná úzkost: mírné tělesné napětí, neklid, nervozita, které se po situaci uklidní.

  • Úzkostná porucha: časté a silné projevy (bušení srdce, dušnost, tlak na hrudi, závratě, vtíravé katastrofické myšlenky, intenzivní strach), někdy až panické ataky.

Důležitý pohled: Úzkost není v hlavě. Je to signál těla a nervového systému, že se necítí v bezpečí. Když tento signál trvá příliš dlouho a ovlivňuje tvůj život, mluvíme o úzkostné poruše a je čas hledat řešení.

Kdy už to typicky není jen běžná úzkost

• Úzkost přetrvává nebo se vrací často, i mimo zjevné stresory.

• Síla a frekvence příznaků jsou neúměrné situaci, která je spustila.

• Začínáš se vyhýbat lidem, místům či úkolům.

• Úzkost ti znesnadňuje práci, školu, vztahy nebo běžné povinnosti.

Jak to vypadá v praxi

V praxi často vidím klienty, kteří popisují, že „se nic neděje“, ale tělo jede v poplachu: buší srdce, dech se zrychlí, stáhne se hrudník, hlava spustí katastrofické scénáře a oni se začnou vyhýbat dalším situacím ze strachu, že se to zopakuje.

Často se přidají panické ataky a běžné fungování je čím dál náročnější. To už je typický obraz úzkostné poruchy, ne jen běžného stresu.

Jak vznikají úzkostné poruchy?

Příčiny úzkostných poruch jsou různorodé a většinou se navzájem prolínají. Velkou roli hraje dlouhodobý stres, prožitá traumata, potlačené emoce, ale také biologické a genetické faktory.

Významně přispívá i životní styl, například vyčerpání, špatná strava, nedostatek spánku a pohybu, oslabená regulace nervového systému nebo prostředí, ve kterém se člověk dlouhodobě necítí v bezpečí.

V samostatném článku příčiny úzkosti se podrobně věnuji všem psychologickým i fyziologickým příčinám, které mohou k rozvoji úzkostných poruch vést.

Druhy úzkostných poruch

Mezi nejčastější typy úzkostných poruch patří:

• Generalizovaná úzkostná porucha
• Obsedantně kompulzivní porucha
• Panická porucha
• Posttraumatická stresová porucha
• Agorafobie
• Sociální fobie
• Další specifické fobie
• Separační úzkost
• Selektivní mutismus
• Smíšená úzkostně-depresivní porucha

Každá má své typické projevy, ale spojuje je nadměrná úzkost a stresová zátěž a nervový systém v režimu přežití.

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)

Generalizovaná úzkostná porucha je chronický stav s typickou nadměrnou a dlouhotrvající úzkostí. Na rozdíl od jiných úzkostných poruch není tato úzkost vázaná na konkrétní situaci, předmět nebo spouštěč.

Člověk s GAD má neustálý pocit obav, napětí a nejistoty, které se vztahují na různé oblasti každodenního života – zdraví, práci, vztahy, finance, budoucnost.

Typické je, že člověk nedokáže jasně identifikovat příčinu své úzkosti. Pocity se objevují i tehdy, když k nim není žádný reálný důvod, a úzkost se rychle přesouvá z jedné oblasti na druhou.

Tělo i mysl tak zůstávají v permanentním režimu pohotovosti, což vede k dlouhodobému vyčerpání.

Generalizovaná úzkostná porucha je jednou z nejčastějších úzkostných poruch.

Obsedantní kompulzivní porucha (OCD)

Obsedantně kompulzivní porucha se vyznačuje začarovaným kruhem úzkosti a nutkavého chování.

Úzkost vyvolává vtíravé a nechtěné myšlenky (obsese), které vedou k nutkavému chování (kompulze). To sice krátkodobě přinese úlevu, ale dlouhodobě úzkost udržuje a ještě více posiluje.

Obsese jsou vtíravé, nechtěné a často děsivé myšlenky, obrazy nebo nutkání, které se neustále vracejí. Typicky jde o strach z infekce a špíny, obavy z neštěstí, pochybnosti o sobě, nebo násilné či tabuizované představy. Člověk si uvědomuje, že tyto myšlenky jsou přehnané nebo nelogické, ale nedokáže je zastavit.

Kompulze jsou opakující se činnosti, chování nebo rituály, které mají úzkost snížit nebo odvrátit domnělé nebezpečí. Patří sem nadměrné mytí rukou, kontrolování dveří, počítání, seřazování předmětů nebo opakování slov a modliteb. Úleva je ale jen dočasná, protože se obsese se brzy vrátí a cyklus se znovu rozjede.

Charakteristické pro OCD je, že i když si člověk uvědomuje nesmyslnost svých myšlenek nebo chování, nedokáže je ovládnout. Právě tento vnitřní boj přináší silné napětí, stud, pocit selhání a dlouhodobé vyčerpání.

Panická porucha

Panická porucha je stav, pro který jsou typické opakující se záchvaty intenzivní úzkosti, strachu, děsu a ohrožení, často bez zjevného důvodu. Záchvat se obvykle objeví náhle, rychle eskaluje a během několika minut vrcholí. I když sám o sobě není životu nebezpečný, tělo i mysl reagují tak, jako by šlo o skutečné ohrožení života.

Panika zasahuje celé tělo – dýchání se zrychluje, srdce buší, objevuje se třes, závratě, nevolnost nebo pocit dušení. Mozek v tu chvíli přepíná do stresové reakce a člověk má pocit, že ztrácí kontrolu, omdlí nebo dokonce zemře. Tyto prožitky jsou natolik silné, že se snadno propojí se strachem z dalšího záchvatu.

To vytváří začarovaný kruh: úzkost z paniky se sama stává spouštěčem další panické ataky. Člověk se začne vyhýbat místům, situacím nebo činnostem, kde by mohla panika nastat, což omezuje jeho svobodu a postupně narušuje každodenní fungování.

Panická porucha se může objevit po traumatu nebo dlouhodobém stresu, ale i bez jasného spouštěče. Vždy je však spojena s tím, že nervový systém reaguje, jako by hrozilo bezprostřední nebezpečí, i když ve skutečnosti žádné neexistuje.

Podstatou panické poruchy je nepřiměřená stresová reakce, která se spouští nezávisle na realitě. Proto působí tak děsivě a vysilujícím způsobem ovlivňuje život člověka.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD)

Posttraumatická stresová porucha vzniká po prožití nebo svědectví extrémně ohrožující traumatické události, která zásadně zasáhne nervový systém. Může jít o násilí, znásilnění, zneužívaní, nehodu, katastrofu, válku nebo jakýkoli zážitek, který překročí hranici toho, co je člověk schopen zvládnout.

Problémem PTSD není samotné trauma, ale to, že tělo a mysl zůstávají uvězněné v minulosti. Nervový systém se nedokáže vrátit do pocitu bezpečí a neustále reaguje, jako by hrozba stále trvala. Mozek i tělo tak fungují v režimu přežití a člověk se cítí napjatý, ohrožený a nemůže plně odpočívat ani tehdy, když je objektivně v bezpečí.

PTSD postupně proměňuje způsob, jakým člověk vnímá sebe i svět kolem sebe. Důvěra se mění v nedůvěru, otevřenost v uzavření a radost v otupělost nebo apatii. Minulost se vtírá do přítomnosti v podobě vzpomínek, obrazů a pocitů, které přicházejí nečekaně a ovládají každodenní život.

Následkem toho se zužuje prostor, kde se člověk cítí relativně jistě. Začíná se vyhýbat lidem, místům a situacím, které mu připomínají trauma, což vede k izolaci a prohlubuje pocit bezmoci.

PTSD je tedy ve své podstatě stav zaseknutého nervového systému, který nedokáže uzavřít stresovou reakci a vrátit se k rovnováze. Právě proto se trauma neustále vrací a zasahuje do všech oblastí života – vztahů, práce, zdraví i samotného vnímání vlastní identity.

Specifické fobie

Specifické fobie jsou úzkostné poruchy spojené s intenzivním a iracionálním strachem z konkrétního předmětu nebo situace. Na rozdíl od jiných forem úzkosti mají jasně vymezený spouštěč, například zvířata, určité prostředí, výšky, létání, krev nebo i běžné předměty každodenního života.

Člověk si často uvědomuje, že jeho strach je přehnaný nebo nelogický, ale nedokáže své pocity ovládnout. Reakce nervového systému je tak silná, že vede k vyhýbání se spouštěči, což může postupně omezovat svobodu a kvalitu života.

Specifické fobie se mohou zdát banální, ale pokud zasahují do běžného fungování, stávají se výrazným zdrojem utrpení a patří mezi nejčastější úzkostné poruchy.

Agorafobie

Agorafobie je jednou z nejrozšířenějších fobií a jejím jádrem je strach a vyhýbání se místům nebo situacím, ze kterých by bylo obtížné uniknout, nebo kde by nebyla dostupná pomoc.

Nejde jen o strach z otevřených prostor, jak se někdy mylně říká, ale o mnohem širší problém spojený s pocitem, že člověk zůstane v pasti.

Projevuje se to různými způsoby, od obav vyjít z domova, přes používání výtahů nebo veřejné dopravy, až po pobyt v davu nebo na místech, kde se člověk necítí bezpečně. Agorafobie tak postupně zužuje prostor, kde se postižený cítí relativně jistě a může vést až k úplné izolaci v domácím prostředí.

Strach nebývá vázán na konkrétní nebezpečí, ale na představu ztráty kontroly a nedostupné pomoci. Nervový systém reaguje, jako by se blížila hrozba a tělo spustí úzkostnou nebo panickou reakci.

Člověk se tak začne vyhýbat místům a situacím, které by tuto reakci mohly vyvolat, čímž se problém ještě prohlubuje.

Agorafobie není jen strach z určitého prostoru, ale porucha bezpečí a důvěry, která ovlivňuje schopnost fungovat ve světě i každodenním životě.

Sociální fobie (sociální úzkostná porucha)

Sociální fobie je typ úzkostné poruchy spojený se strachy a úzkostí v sociálních situacích. Člověk má výrazný problém mluvit s lidmi, setkávat se s novými lidmi, vystupovat na veřejnosti nebo se účastnit společenských setkání.

Není to jen plachost. Sociální fobie zahrnuje široké spektrum pocitů, od trémy a strachu z intimity až po silnou úzkost z možného ponížení, hodnocení nebo odmítnutí. Nervový systém reaguje tak, jako by byla sociální situace ohrožující, což spouští fyzické i psychické projevy napětí.

Dlouhodobě tato porucha způsobuje, že se lidé vyhýbají veřejným situacím a lidskému kontaktu. To může vést k izolaci, narušení vztahů i k zásadním problémům ve škole, práci a každodenním životě.

Sociální fobie je tedy strach z negativního hodnocení a odmítnutí, který se stává natolik intenzivním, že omezuje schopnost fungovat v běžném světě.

Separační úzkostná porucha

Separační úzkostná porucha je stav, kdy člověk zažívá nadměrnou a dlouhodobou úzkost při odloučení od osoby, místa nebo prostředí, které pro něj představuje jistotu a bezpečí.

Běžná separační úzkost je normální součástí vývoje u dětí, například při prvních dnech ve školce nebo škole. Poruchou se však stává tehdy, když je úzkost nepřiměřeně silná, přetrvává delší dobu a výrazně omezuje každodenní fungování.

Odloučení může vést až k panickým reakcím, problémům se spánkem, odmítání chodit do školy nebo do práce a silnému strachu z toho, že se milované osobě něco stane. Typické je i vyhýbání se situacím, které by mohly vést k odloučení, což může postupně zasahovat do vztahů i celého životního stylu.

Klíčovým znakem je tedy nepřiměřená intenzita a délka trvání úzkosti z odloučení, která přesahuje běžnou míru a mění se v poruchu zasahující do každodenního života.

Selektivní mutismus

Selektivní mutismus je forma úzkosti, která se objevuje především u dětí. Typické je, že dítě dokáže mluvit doma nebo s blízkými lidmi, ale v určitých prostředích, jako je škola nebo cizí kolektiv, mluvit nedokáže, přestože má jinak plně rozvinuté komunikační schopnosti.

Nejde o poruchu řeči ani o nedostatek schopností, ale o stav, kdy úzkost zablokuje možnost projevit se navenek. Okolí pak často mylně vnímá dítě jako nesmělé, uzavřené nebo mlčenlivé, i když v bezpečném prostředí může být komunikativní a živé.

Selektivní mutismus bývá považován za specifickou formu sociální úzkosti. Pokud přetrvává delší dobu, může ovlivnit školní výkon, vztahy s vrstevníky a celkový psychický vývoj dítěte.

Klíčovým znakem selektivního mutismu je tedy neschopnost mluvit v určitých situacích kvůli silné úzkosti, nikoliv neschopnost mluvit obecně.

Smíšená úzkostně-depresivní porucha

Smíšená úzkostně-depresivní porucha je hraniční kategorie, která se pohybuje na pomezí mezi úzkostnými a depresivními poruchami, kde se současně objevují příznaky úzkosti i deprese. Nejde o klasickou čistou úzkostnou poruchu ani o čistou depresi, ale o stav, kde se oba problémy prolínají, vzájemně podporují a zhoršují.

Typickým rysem je, že člověk současně prožívá silné úzkostné i depresivní symptomy. Na jedné straně přetrvávají obavy, napětí, nervozita, vnitřní neklid či neustálý pocit ohrožení. Na straně druhé se objevuje vyčerpání a únava, beznaděj, pocity viny, ztráta motivace, radosti a energie.

Člověk tak často zažívá začarovaný kruh:

• Úzkost ho drží ve stálé pohotovosti a vyčerpává nervový systém.

• Deprese přidává pocit selhání, apatie a nedůvěry, že se situace může změnit.

Vzniká tak bludný kruh, který člověka vysiluje.

Jak úzkostné poruchy ovlivňují tvůj život

Z vlastní praxe vím, že lidé často dlouhé měsíce nebo roky své úzkosti neřeší. Doufají, že to přejde samo, nebo že to zvládnou potlačit. Realita ale bývá jiná. Úzkost se postupně začne promítat do všech oblastí života a ovlivňuje daleko víc než jen psychiku.

Pokud se úzkostné poruchy dlouhodobě neřeší, zhoršují kvalitu života a berou energii, čas i schopnost fungovat. Tělo i mysl zůstávají vyčerpané a problém se s časem jen prohlubuje.

Úzkost není jen psychologická záležitost. Ovlivňuje celé tělo – hormony, nervový systém, spánek, imunitu i celkovou vitalitu. Proto je důležité vnímat ji komplexně a pracovat nejen s myslí, ale i s tělem, životním stylem a prostředím, které tě obklopuje.

Co může způsobit dlouhodobá úzkostná porucha:

• Narušení vztahů – rodinných, partnerských, přátelských i pracovních

• Snížení sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty

• Problémy v práci nebo studiu, zhoršení výkonu, soustředění a výsledků

• Dopad na finance a schopnost se o sebe postarat

• Problémy v komunikaci, sociální izolace a vyhýbání se lidem

• Oslabení psychické i fyzické pohody, které může otevřít cestu k dalším zdravotním problémům

Velký výzkumný přehled v Current Psychiatry Reports z roku 2021 ukázal, že míra symptomů úzkosti úzce souvisí s nižší kvalitou života. Čím horší a intenzivnější úzkost, tím horší subjektivní hodnocení života, méně energie, horší vztahy a horší fungování.

Možná je právě teď čas se zamyslet, jakou roli hraje úzkost ve tvém životě a zda ti nebrání žít svobodněji, plněji a spokojeněji.

Kdy je čas vyhledat pomoc?

Mnoho lidí se mě ptá na zásadní otázku: „Jak poznám, že moje úzkost už není běžná a je čas s tím něco dělat?“ Jedno univerzální pravidlo neexistuje, protože každý úzkost prožívá jinak.

Jsou ale jasné signály, které ukazují, že už nejde jen o přirozenou reakci na stres, ale o stav, se kterým je vhodné začít aktivně pracovat nebo vyhledat odbornou pomoc a ideálně obojí propojit.

Patří mezi ně situace, kdy:

• Úzkost narušuje tvoje fungování v práci, ve škole, ve vztazích nebo v rodině.

• Tvé obavy a pocity strachu jsou příliš silné, dlouhodobé nebo se často vracejí bez zjevného důvodu.

• Máš pocit, že nedokážeš ovládat své reakce ani myšlenky a úzkost tě převálcuje.

• Kvůli úzkosti se začneš vyhýbat situacím, lidem nebo místům, která pro tebe dřív byla normální.

• Tělo je neustále v napětí – bušení srdce, sevřený hrudník, dušnost nebo závratě tě provází i tehdy, když žádné skutečné nebezpečí nehrozí.

• Příznaky úzkosti se objevují pravidelně a někdy přerůstají až do záchvatů paniky.

• Běžné povinnosti i radosti dne se mění ve vyčerpávající maraton a je těžké žít život naplno.

Pokud se v těchto bodech poznáváš, je to jasný signál, že už nejde jen o běžnou úzkost. V takovém případě stojí za to začít krok po kroku hledat cesty, jak nervový systém znovu dostat do rovnováhy pomocí práce s tělem, vytvářením pocitu bezpečí, regulací emocí a napětí a také postupnými změnami životního stylu, které ti vrátí stabilitu i energii.

Jak s úzkostnými poruchami pracovat

Možná máš pocit, že jsi už zkoušel kdeco, jako například dechová cvičení, meditaci a mindfulness, různé techniky na uklidnění a přesto se úzkost pořád vrací. To jen ukazuje, že krátkodobá úleva a dlouhodobá regulace jsou dvě různé věci, které je dobré od sebe odlišovat.

Krátkodobá úleva

V akutních chvílích pomáhá zklidnit tělo i mysl. Nejčastěji se využívají techniky jako vědomé dýchání a dechová cvičení nebo meditace a mindfulness zaměřené na uklidnění, například ukotvení se ve všech pěti smyslech.

Tyto metody dokážou snížit napětí, zpomalit dech, uvolnit tělo a zastavit spirálu vtíravých a katastrofických myšlenek.

Více k tomu najdeš v samostatných článcích:

• Dechová cvičení proti úzkosti a stresu

• Meditace proti stresu a úzkosti

Je ale důležité vědět, že tyto techniky slouží hlavně k okamžité úlevě.

Pokud se používají dlouhodobě bez práce s hlubšími příčinami, mohou být spíše kontraproduktivní a přispívat k dysregulaci nervového systému, protože nervový systém se sice krátce zklidní, ale nahromaděná stresová energie a emoce zůstávají v těle a stresová reakce se nedokončí.

Hlubší příčiny tím pádem zůstávají nevyřešené.

Proto je zásadní chápat rozdíl mezi pouhým zklidněním a zvládáním příznaků a skutečnou regulací nervového systému.

Zklidnění ti pomůže přežít náročný okamžik, ale neřeší, proč se úzkost znovu vrací. Regulace naopak míří hlouběji a učí tě měnit vzorce, ve kterých tvůj nervový systém funguje, a tím dlouhodobě snižuje intenzitu úzkosti.

Dlouhodobá práce s úzkostí

Skutečná změna přichází tehdy, když začneš regulovat nervový systém a postupně měnit způsob, jakým reaguješ na stres a obavy. Dlouhodobý přístup zahrnuje:

• Bezpečné vystavování se obavám v postupných krocích

• Regulaci nervového systému a také stresu, napětí a emocí skrze tělo i mysl

• Budování vnitřního pocitu bezpečí

• Práci s traumaty a nevyjádřenými emocemi

• Postupné rozšiřování komfortní zóny a zvyšování odolnosti

• Změny životního stylu – spánek, pohyb, strava, prostředí, které podporuje rovnováhu

Právě tento přístup pomáhá přerušit začarovaný kruh úzkosti a vrátit tělu i mysli rovnováhu.

Pokud tě zajímá, jak se postupně dostat od zklidnění a zvládání příznaků až k regulaci a trvalejší stabilitě, podrobně se tomu věnuji v článku, jak se zbavit úzkosti.

Díky propojení krátkodobých technik a dlouhodobé práce můžeš postupně znovu získat větší odolnost, důvěru v sebe a svobodnější život.

Možnosti další podpory

Někdy je těžké zvládnout úzkost jen vlastními silami. Pokud máš pocit, že tě to dlouhodobě vyčerpává, může ti ulevit osobnější podpora. Můžeš využít náš online program nebo společnou individuální konzultaci.

Společně se zaměříme na to, abys rozvinul potřebné dovednosti, získal praktické nástroje a hlavně strategie, jak regulovat nervový systém, pracovat s emocemi a budovat větší odolnost i vnitřní stabilitu. Díky tomu je pak dokážeš přirozeně začlenit do svého každodenního života.

Časté dotazy k úzkostným poruchám

Co jsou úzkostné poruchy?

Úzkostné poruchy jsou dlouhodobé a opakující se stavy nadměrného strachu nebo obav, které neodpovídají reálné situaci. Na rozdíl od běžné úzkosti zasahují do každodenního fungování – narušují spánek, práci, vztahy i psychickou pohodu.

Co znamená, když se úzkost objevuje bez zjevného důvodu?

Úzkost bez zjevného spouštěče znamená, že tělo reaguje na vnitřní nebo podvědomé faktory, jako jsou potlačené emoce a potřeby, stres, nevědomé strachy nebo nervový systém v režimu přežití. I když nic vnějšího nehrozí, mozek a tělo čekají na nebezpečí a vytvářejí napětí. To není neobvyklé a je součástí mnoha úzkostných poruch.

Jak poznám rozdíl mezi běžnou úzkostí a úzkostnou poruchou?

Běžná úzkost je krátkodobá a souvisí s konkrétní situací, po jejím odeznění sama mizí. Úzkostná porucha je naopak intenzivní, dlouhodobá a objevuje se i bez zjevného důvodu. Často vede k vyhýbání se lidem či situacím a brání člověku žít běžný život.

Jaké fyzické příznaky mohou doprovázet úzkostné poruchy?

Fyzické projevy mohou být bušení srdce, zrychlený dech, pocení, třes, tlak v hrudníku, závratě, nevolnost nebo problémy se spánkem. Tyto symptomy někdy připomínají fyzické onemocnění, ale pokud jsou spojeny i s psychickými příznaky (strach, obavy), jedná se většinou o úzkost.

Jak úzkostné poruchy ovlivňují život?

Pokud se dlouhodobě neřeší, mohou oslabovat sebevědomí, zhoršovat výkon v práci nebo škole, narušovat vztahy i finance. Úzkost také vyčerpává nervový systém a tělo, což zvyšuje riziko dalších zdravotních problémů a celkově snižuje kvalitu života.

Co můžu dělat, když mám podezření na úzkostnou poruchu?

Pokud máš pocit, že úzkost dlouhodobě zasahuje do tvého života, je dobré s ní aktivně pracovat. Krátkodobě mohou pomoci techniky zklidnění, jako dechová cvičení nebo mindfulness. Pro dlouhodobější stabilitu je ale klíčová regulace nervového systému, práce s emocemi, budování vnitřního pocitu bezpečí, zvyšování odolnosti a postupné změny životního stylu.