Přiznat si pravdu o sobě může otřást naší identitou. Bojíme se vzdát obrazu, který jsme si o sobě vytvořili. Nechceme si přiznat, že nejsme tak dokonalí, jak jsme doufali. Proto přicházejí na scénu obranné mechanismy.
Tyto mechanismy nám opakovaně komplikují život.
Místo abychom prožívali autentické a skutečné emoce, stavíme si kolem sebe zdi.
Chrání nás před okamžitou bolestí, ale zároveň nás oddělují od skutečných prožitků.
Místo abychom čelili svým strachům a pocitům, utíkáme do bezpečných úkrytů naší mysli.
Tyto mechanismy nám v krátkodobém horizontu mohou pomáhat, ale dlouhodobě nás vedou k izolaci, neschopnosti zpracovat emoce a ztrátě autenticity.
Postupně rozebírají naši osobnost.
Rozpoznání a pochopení vlastních ochranných mechanismů je prvním krokem k tomu, aby ses mohl stát autentičtějším, emocionálně vyrovnanějším a šťastnějším.
Tento článek ti ukáže nejběžnější obranné mechanismy, jak fungují a jak je překonat, abys mohl žít autentický život.
Co jsou to obranné mechanismy?
Obranné mechanismy jsou nevědomé strategie, kterými se chráníme před bolestí, stresem a úzkostnými myšlenkami nebo pocity, ale také když je ohrožená naše sebeúcta.
Tyto nevědomé strategie nejsou ve své podstatě špatné, protože mohou lidem umožnit procházet bolestivými zážitky nebo produktivněji nasměrovat svou energii. Problémem se ale stávají, když se aplikují příliš často nebo příliš dlouho.
Podle výzkumu z roku 2020 bylo identifikováno přes 40 různých obranných mechanismů, zatímco další výzkumy pokračují v rozšiřování původní Freudovy teorie. Čti dále a dozvíš se o některých běžnějších.
Je naším přirozeným instinktem chtít se chránit, proto zde vstupují do hry naše obranné mechanismy.
Během dětství a hlavně vývojových let máme tendenci vytvářet si tyto individuální nevědomé strategie a mechanismy jako způsob, jak bojovat s bolestí a úzkostí.
Jakmile se narodíš, začneš si vytvářet určité strategie, které ti pomohou zvládnout období stresu a duševního trápení.
Tvé obranné mechanismy často působí jako nástroje k přežití.
Zvláště ve tvém mládí jsou důležité, protože ti pomáhají vypořádat se s psychickou i existenční bolestí.
Děti se je učí používat už od mala, protože ještě nemají plně rozvinuté dovednosti potřebné k efektivnímu zvládání stresu a emocí. Navíc ještě neumí dobře komunikovat a nastavovat si hranice.
Tyto mechanismy jim pomáhají zvládat emoce a stres, protože nemají jiné způsoby, jak se vyjádřit nebo ochránit.
Jakmile vyrosteš do dospělosti, je pravděpodobné, že ti tyto strategie začnou spíše ubližovat, než pomáhat.
Ve skutečnosti mohou obranné mechanismy z dlouhodobého hlediska způsobit více škody než užitku.
Jejich účelem je chránit se před bolestí spojenou s těmito pocity.
Bohužel tím se omezujeme cítit celé spektrum emocí a pocitů, včetně těch negativních a hlavně intenzivních, které jsou součástí našeho života.
Ukazují nám cestu, vedou nás k sebepoznání, ke změně a následnému růstu, ale my se před nimi nevědomě bráníme a přestáváme mít s nimi kontakt. Tím pádem ztrácíme kontakt sami se sebou.
Mimo to, pokud se chráníme před bolestí, stresem nebo úzkostí a dalšími nepříjemnými emocemi a myšlenkami, bráníme tím přijetí těchto emocí, následnému prožití a přirozenému uvolnění (zpracování).
Jinými slovy, tímto způsobem dochází k úniku, ignorování nebo potlačení emocí, pocitů a stresové energie.
Tento obranný postoj nám brání v hlubokém sebepoznání a v autentickém prožívání života.
Místo toho, abychom se plně ponořili do našich zkušeností a emocí, zůstáváme na povrchu, čímž si bráníme v osobním růstu a transformaci.
Obranné mechanismy jsou běžným společným znakem deprese a úzkosti. Lidé s těmito stavy často spoléhají na obranné mechanismy jako způsob, jak se „vyrovnat“ s pocity, traumatem, stresem nebo úzkostí.
Abychom mohli žít plně a vědomě, je důležité naučit se přijímat a prožívat všechny emoce, které k nám přicházejí, a najít odvahu čelit i těm nejbolestivějším pocitům.
Pouze tak můžeme dosáhnout skutečného vnitřního klidu a harmonie.
Některé níže uvedené strategie jsou horší než jiné, ale všechny ti více či méně znemožňují prožívat autentické emoce a plně se vyrovnávat s realitou.
Pochopením těchto důležitých faktorů můžeš „bojovat“ proti omezením, které tyto mechanismy vštěpují.
Typy a příklady obranných mechanismů:
Existuje celá řada různých obranných mechanismů a žádné dva nejsou stejné.
Každý z nás se vypořádává se svou vlastní bolestí a úzkostí svým vlastním jedinečným způsobem, a to včetně vytváření specifických strategií pro zvládání těchto pocitů.
Existují ale některé běžné ochranné mechanismy, které se sice mohou lišit od člověka k člověku, ale v zásadě se řídí stejným vzorcem.
Mezi tyto obranné mechanismy patří:
Vyhýbání se
Obranný mechanismus vyhýbání se je jedním z těch nejběžnějších.
Vyhýbání se je strategie, kterou lidé používají, aby se vyhnuli řešení problému.
Vyhýbáním se zavrhneš všechny nepříjemné nebo negativní myšlenky nebo pocity, aniž bys se jim snažil porozumět.
Můžeš se také vyhýbat lidem nebo místům, která ti jsou nepříjemná do té míry, že to narušuje tvůj osobní život.
Z dlouhodobého hlediska není vyhýbání se udržitelným řešením a zhoršuje stresovou situaci.
Pokud je to bezpečné a možné, může být užitečnější přímé řešení a řešení stresové situace.
Užívání drog nebo alkoholu k obejití řešení svých pocitů nebo náročné situace je také forma vyhýbání se.
Raději konzumuješ alkohol nebo drogy místo konfrontace s negativními emocemi?
Je jednodušší dát si sklenku vína nebo piva navíc, než mluvit s partnerem o tom, co tě trápí?
Obecně všechno, co je zaměřené na laciný dopamin (hry, porno, nakupování, televize, filmy, sociální sítě, seriály…), je forma útěku před svými pocity nebo problémy v životě.
Psychologie uznává vyhýbání se jako téměř univerzální jev, protože je lidskou přirozeností vyhýbat se nepříjemnému.
Když se ale problémům příliš dlouho vyhýbáme, jen se zhoršují.
Existuje mnoho vědomých i podvědomých způsobů, jak se problému vyhnout, včetně následujících příkladů mechanismu vyhýbání se.
-
Zaměstnanec je v práci nešťastný, a tak odkládá místo toho, aby začal s náročným projektem, který mu byl přidělen.
-
Pár má manželské problémy. Místo toho, aby řešili své problémy ve vztahu, každý z nich změní téma rozhovoru pokaždé, když se objeví.
-
Student prokrastinuje, protože má strach ze selhání u zkoušky, a tak se místo přípravy rozhodne strávit čas na sociálních sítích nebo sledováním televize.
-
Lidé, kteří trpí úzkostí, se vyhýbají veřejným místům nebo společenským událostem, aby nemuseli čelit svým úzkostným pocitům a obavám.
-
Člověk se zdravotními problémy ignoruje příznaky a nechodí k lékaři, protože se bojí špatné diagnózy.
-
Někdo, kdo má finanční problémy, neotevírá poštu ani neodpovídá na telefonáty od věřitelů, aby se nemusel vypořádat s finančními problémy.
Popírání (odmitání)
Popírání je jeden z nejznámějších obranných mechanismů. Jedná se o přímé odmítnutí přiznat, že se něco stalo nebo právě děje.
Funguje tak, že chrání ego před věcmi, se kterými se člověk nedokáže vyrovnat.
Často se používá v situacích, ve kterých se lidé nejsou schopní čelit realitě nebo přiznat si zjevnou pravdu.
Když se situace nebo skutečnost stane příliš nezvládnutelnou, můžeš se s ni vyrovnat tak, že ji odmítneš zažít.
Popíráním reality se v podstatě chráníš před tím, abys musel čelit nepříjemným následkům a bolestem, které přijetí doprovázejí a vypořádat se s nimi.
A i když to může zmírnit jakoukoli krátkodobou bolest, z dlouhodobého hlediska ti popírání může zabránit v provádění pozitivních změn ve svém životě a může mít potenciálně destruktivní důsledky.
Například podle studie lidé žijící se závislostí na drogách nebo alkoholu často popírají, že mají problém, zatímco oběti traumatických událostí mohou popírat, že k takové události vůbec došlo.
I když tě to může dočasně chránit před úzkostí nebo bolestí, popření také vyžaduje značnou investici energie. Z tohoto důvodu se používají jiné obranné prostředky, které pomáhají udržet tyto nepřijatelné pocity před vědomým uvědoměním.
V mnoha případech může existovat přesvědčivý důkaz, že je něco pravdivé, ale takový člověk bude nadále popírat jeho existenci nebo pravdu, protože je příliš nepříjemné čelit tomu.
Popírání znamená odmítnutí existence faktu nebo reality.
V jiných případech to může zahrnovat přiznání, že něco je pravda, ale minimalizaci jeho důležitosti.
Někdy lidé přijmou realitu a vážnost skutečnosti, ale popírají svou vlastní odpovědnost a místo toho obviňují jiné lidi nebo jiné vnější síly.
Disociace
Disociace znamená odpojení od sebe sama – od svého těla, vlastních myšlenek, pocitů, vzpomínek nebo pocitu identity.
Často se to stává v reakci na traumatickou situaci. Stejně jako všechny obranné mechanismy se formy disociace mohou pohybovat od mírných až po extrémní.
Jde o přirozenou reakci na trauma, zejména v případech kumulativního psychického traumatu nebo traumatu z dětství v raném věku.
V tomto kontextu působí disociace jako ochranný mechanismus. Je to způsob, jak se člověk distancuje od toho, co se děje (během traumatické události) nebo se stalo (po traumatické události).
V jistém smyslu to člověku pomáhá to přežít.
Existuje pět hlavních typů a příznaků disociace:
- Amnézie: Jedná se o ztrátu paměti na krátkou nebo dlouhou dobu. Může to znamenat, že si nepamatuješ celý incident nebo určité časové období.
- Depersonalizace: Při depersonalizaci se cítíš odloučený od sebe, jako bys nebyl skutečně přítomen ve svém těle nebo jako bys byl na autopilotovi.
- Derealizace: Tento stav zahrnuje pocit odloučení od svého okolí. Věci a lidé, kteří ti byli kdysi známí, se mohou zdát neskuteční nebo jako ve snu.
- Zmatek v identitě: Cítíš nejistotu nebo zmatení ohledně toho, kdo jsi. Můžeš mít potíže s definováním své vlastní identity.
- Změna identity: Tato forma zahrnuje výrazné změny v osobnosti a chování, kterých si všimnou ostatní. Můžeš mít pocit, že nemáš kontrolu nad svým chováním nebo že jednáš jako někdo jiný.
Příznaky disociace mohou zahrnovat mimotělní zkušenost, která se může stát během extrémního fyzického násilí, jako je znásilnění nebo napadení. Dalšími příznaky mohou být pocit, že jsi někdo jiný, emocionální nebo fyzická otupělost, odloučení a neschopnost cítit bolest.
Mírné formy disociace se projevují jako denní snění nebo „zónování“.
U člověka, který často používá disociaci jako obranný mechanismus, se může rozvinout disociativní porucha. Pokud máš disociativní poruchu, nebudeš mít žádnou kontrolu nad situacemi a scénáři, od kterých se disociuješ.
K disociaci často dochází nevědomě.
Disociace může být užitečným mechanismem v krátkodobém horizontu, kdy ti pomůže přežít extrémní stres nebo trauma.
Nicméně, pokud se stane běžným způsobem zvládání, způsobí to vážné problémy.
Člověk může mít problémy s integrací svých emocí a vzpomínek, což může způsobit chronické psychické problémy, jako jsou úzkostné poruchy, deprese nebo posttraumatická stresová porucha (PTSD).
Regrese
Když jsou lidé konfrontováni se stresujícími událostmi, někdy opouštějí strategie zvládání a vracejí se k chování z dřívějšího vývojového období.
Regrese je obranný mechanismus, navržený Annou Freud, kterým se ego vrací do dřívějšího stádia vývoje, obvykle v reakci na stresové situace.
Regrese funguje jako únik, umožňující člověku psychicky se vrátit do období, kdy se cítil bezpečněji.
Když se trápíme nebo se bojíme, naše chování se často stává dětinnějším nebo primitivnějším.
Například dospělý může začít plakat nebo trucovat, když slyší špatné zprávy.
Další příklad je žena, která se po prvních problémech v manželství vrací k rodičům, nebo muž, který v novém zaměstnání náhle onemocní, aby se o něj mohla starat manželka.
Regrese způsobí, že se vrátíš na mladší úroveň vývoje a dřívější, méně náročné chování jako způsob, jak se chránit před konfrontací se skutečnou situací.
Představ si, že se pohádáš s partnerem a místo toho, aby jsi řešil konflikt, dupneš, zabouchneš dveře a necháš partnera chladným.
Regrese může vést k tomu, že budeš litovat svého dětského chování, protože se může stát sebedestruktivním.
Pokud nebudeš regresi kontrolovat, může to vést k vážnějším problémům.
Pokud budeš místo komunikace s partnerem neustále regresi používat, nikdy nedosáhneš zdravého vztahu.
Represe
Represe, neboli potlačení či vytěsnění, nastává, když nevědomě, ale někdy i vědomě, potlačujeme myšlenky nebo pocity, které mohou způsobit úzkost nebo bolest, a bráníme těmto emocím dostat se do naší vědomé mysli.
Příkladem represe může být zapomínání na traumatické události z dětství, což usnadňuje vyrovnávání se s každodenním životem.
Když něco vytěsníme, v podstatě to záměrně „schováme“ do nevědomí, abychom se tím nemuseli zabývat.
Představ si, že máš nějakou nepříjemnou vzpomínku, třeba na šikanu nebo jiné trauma z dětství, která ti způsobila hodně bolesti.
Místo toho, abys na tu vzpomínku pořád myslel a cítil se špatně, tvoje mysl ji jakoby „zamkne“ do pomyslné krabice a tu krabici schová hluboko v podvědomí.
Tím pádem na ni vědomě nemyslíš a můžeš se soustředit na jiné věci.
Nezapomeň, že potlačené vzpomínky a emoce se budou vracet v podobě úzkostí, depresí nebo jiných psychických problémů.
Někdy se potlačené věci projevují v nočních můrách nebo v nevysvětlitelných fyzických symptomech.
Projekce (externalizace)
Projekce je obranný mechanismus, kdy přenášíš své vlastní nepřijatelné myšlenky, pocity nebo impulzy na druhou osobu.
Místo toho, abys si tyto aspekty přiznal sám u sebe, připisuješ je ostatním.
Externalizace je podobný proces, kdy člověk přenáší své vnitřní konflikty nebo emoce na vnější objekty nebo lidi.
Projekce je způsob, jak se vyhnout nepříjemným pocitům.
Je to mechanismus, který používáme, když se cítíme nepohodlně, například mezi cizími lidmi.
Když se cítíš nejistý, můžeš mít pocit, že ostatní tě kritizují nebo soudí, i když ve skutečnosti nic takového nedělají. Promítáš své vlastní pocity na ně.
Představ si, že jsi na setkání s cizími lidmi a cítíš se úzkostně. Máš pocit, že na tebe všichni zírají kriticky, i když to není pravda.
Tvoje nejistota způsobuje, že vidíš ostatní negativně, protože nechceš čelit svým vlastním pocitům nebo nejistotě.
Většina z nás se ocitla v situaci, kdy své pocity, nedostatky nebo nepřijatelné impulsy promítáme na lidi kolem sebe.
Důvod, proč tak činíme, je ten, že rozpoznat tuto konkrétní vlastnost v nás samých by nám způsobilo bolest a utrpení.
Místo toho, abychom se dívali dovnitř, obviňujeme vnější události a lidi z toho, jak se cítíme.
Ale jen to zvyšuje stres a úzkost a brání nám vypořádat se s kořeny těchto skutečných emocí.
Obranný mechanismus projekce je jedním z těch škodlivějších, protože může vést ke zvýšené paranoie a úzkosti.
Navíc může projekce způsobit, že začneš nedůvěřovat lidem kolem sebe, což tě může udělat zahořklým, podezíravým, odtažitým nebo dokonce asociálním.
Kontrola (ovládání)
Kontrola je snad jedním z nejběžnějších obranných mechanismů.
Je způsob, jakým se lidé snaží zvládat své úzkosti a stres tím, že se snaží mít plnou kontrolu nad svým okolím, situacemi a někdy i nad druhými lidmi.
Tento mechanismus poskytuje jistý pocit bezpečí a stability, ale na druhé straně člověka neuvěřitelně vyčerpává, protože musí neustále vše kontrolovat, což způsobuje napětí ve vztazích a problémy, když není možné mít vše pod kontrolou.
Tímto způsobem se snaží vyhnout bolesti, utrpení a pocitům bezmoci, které by mohly vyvstat z nepředvídatelných situací nebo ztráty kontroly.
Místo aby byli přímo konfrontováni s tím, co skutečně cítí, zaměřují se na kontrolu vnějších okolností, které jim umožňují odvrátit pozornost od vlastních emocí a vnitřních konfliktů.
Typickým příkladem je člověk, který žárlí. Používá mechanismus kontroly, protože se bojí ztráty nebo zrady.
Tím, že se snaží mít situaci pod kontrolou, se cítí bezpečněji a snaží se zabránit tomu, aby ho někdo opustil nebo podvedl. Je to způsob, „jak zvládnout“ své nejistoty a strachy.
Přemístění (přesunutí)
Už jsi někdy měl stresující den v práci, pak ses vrátil domů a vybíjel svou frustraci na svých blízkých?
A co chvíle, kdy ses pohádal s partnerem, pak nasedl do auta a zjistil, že tvoje trpělivost s každým řidičem na silnici klesá?
Pokud je odpověď ano, zažíváš přemístění – jeden z typických příkladů obranných mechanismů.
S přemístěním přenášíš své emoce z osoby nebo situace, která je cílem tvé frustrace, na někoho nebo něco úplně jiného.
Podvědomě věříš, že konfrontovat zdroj svých pocitů může být příliš nebezpečné nebo riskantní, a tak se zaměříš na cíl nebo situaci, která je méně zastrašující nebo nebezpečná – například nešťastný řidič ve vedlejším pruhu nebo tvoje manželka či děti.
I když tě přemístění může ochránit před ztrátou zaměstnání nebo spálením mostu, nepomůže ti zvládnout emoce, které prožíváš, a navíc nakonec ublížíš někomu zcela nevinnému.
To se stává ještě větším problémem, když běžně používáš obranné mechanismy, jako je přemístění, se svou drahou polovičkou. Tím sabotuješ vzájemnou důvěru, respekt a blízkost, což nakonec zničí vaše spojení.
Je lepší postavit se problému čelem s osobou, se kterou jsi ve skutečnosti frustrovaný.
Identifikace
Identifikace je přisvojení si vlastností druhé osoby.
Člověk může přebírat vlastnosti, postoje, chování nebo hodnoty jiných osob, obvykle těch, které považuje za silné nebo úspěšné.
Tento proces může být vědomý nebo nevědomý a slouží k posílení vlastního fejkového sebevědomí a k ochraně před pocity méněcennosti nebo nejistoty.
Může sloužit k odstranění strachu z osoby, která má větší moc.
Například dítě se mimo domov může chovat jako jeho agresivní otec.
Identifikaci můžeme pozorovat i u lidí, kteří přišli o někoho blízkého.
Osvojením si vlastností osoby, která odešla, se nevědomě snaží obnovit její přítomnost v sobě samém.
Identifikace se může zdát rovněž jako zdravý mechanismus, ale vede ke ztrátě autenticity, protože identifikovat se s jinými osobami způsobuje potlačení vlastní identity a autentických vlastností.
Dalším problémem jsou nerealistická očekávání. Člověk může začít mít nerealistická očekávání od sebe sama, která ho může frustrovat a snižovat mu sebevědomí, pokud se mu nepodaří dosáhnout stejného úspěchu jako lidé, se kterými se identifikuje.
Naopak mezi výhody tohoto obraného mechanismu, pokud je správně využit, může být posílení sebevědomí nebo adaptace a učení.
Tento mechanismus umožňuje lidem překonávat pocity méněcennosti a nejistoty tím, že přebírají vlastnosti, chování nebo hodnoty jiných osob.
I když může mít pozitivní účinky na sebevědomí a adaptaci, měl by sis uvědomit, že toto sebevědomí není skutečné a stabilní. Skutečné sebevědomí vychází z vnitřní hodnoty, přesvědčení a autenticity, nikoli z vnějších vlivů.
Pasivní agrese
Pasivně-agresivní chování může být stejně matoucí jako frustrující. Tento typ chování se jeví jako nevinný, náhodný nebo neutrální, ale typicky nese nepřímé vyjádření negativních emocí.
Pasivně-agresivní lidé často maskují své skutečné pocity pomocí jemných činů nebo slov, takže je těžké problém přímo rozpoznat a vyřešit.
Pasivní agrese je obranný mechanismus, který umožňuje vyjádřit negativní pocity nepřímým způsobem.
Místo otevřených a upřímných rozhovorů o pocitu křivdy při pasivní agresi můžeme používat narážky, mlčení, popírání a další jemné a nenápadné taktiky, abychom sdělili svou nespokojenost.
Některé příčiny pasivně-agresivního chování mohou být nevyřešený skrytý hněv, touha po kontrole nebo strach z konfrontace.
Mezi typické příklady pasivní agrese patří:
- Zdržování a odkládání: Člověk, který je naštvaný na svého nadřízeného, může záměrně zdržovat dokončení úkolů nebo ho odkládat, čímž vytváří problémy v práci.
- Sarkasmus: Člověk může použít sarkasmus nebo ironii, aby vyjádřil svůj nesouhlas nebo hněv, aniž by přímo konfrontoval druhou osobu. Například: „Samozřejmě, že jsi vždycky tak perfektní.“
- Zapomínání: Někteří lidé mohou záměrně zapomenout na úkoly nebo povinnosti, které nechtějí vykonat, čímž se vyhnou přímé konfrontaci.
- Tichá domácnost: Když někdo ignoruje svého partnera nebo s ním nekomunikuje, místo aby otevřeně vyjádřil své pocity nebo nespokojenost.
- Neochota: Člověk může projevovat neochotu nebo pasivní odpor tím, že neplní požadavky nebo úkoly naplno, čímž demonstruje svůj skrytý odpor.
- Sabotáž: Může se jednat o drobné činy sabotáže, jako například rozbití něčeho náhodně, když je člověk naštvaný, nebo záměrné chybování při práci, aby pokazil výsledky.
Reaktivní výtvor (reakční formace)
S obranným mechanismem zvaným reaktivní výtvor se chováš opačně, než jak se ve skutečnosti cítíš nebo myslíš.
Jinými slovy, člověk potlačuje své nepřijatelné nebo negativní pocity a impulzy tím, že je přeměňuje na jejich opak.
Tento mechanismus jde dál než pouhé popírání a zahrnuje přehnané a výrazné chování.
Představ si muže, který velmi hlasitě a veřejně odsuzuje homosexualitu. Ve skutečnosti může mít sám homosexuální pocity, které jsou pro něj nepřijatelné.
Aby se s těmito pocity vyrovnal, začne se chovat opačně – výrazně kritizuje a pohrdá homosexualitou.
Tímto způsobem se snaží zbavit se svého vnitřního tlaku, místo aby se přímo zabýval svým skutečným problémem.
Tento mechanismus mu pomáhá maskovat své skutečné pocity tím, že je přemění na jejich opak a chová se velmi výrazně, aby si udržel svůj sebeobraz a přijaté společenské chování.
Racionalizace
Racionalizace je obranný mechanismus, který vysvětluje nebo ospravedlňuje nepřijatelné chování nebo pocity racionálním či logickým způsobem a vyhýbá se skutečným důvodům chování.
To, co je ve skutečnosti iracionální, prezentuje sobě i ostatním jako racionální.
Pokud člověk jednal impulzivně a později toho lituje, často si pro své chování vymyslí dobré důvody.
Ačkoli je racionalizace běžným mechanismem obrany ega, ve většině případů ti to ve skutečnosti nepomůže přenést vinu nebo ospravedlnit své chování.
Místo toho tě tvé okolí bude považovat za dětinského, hloupého nebo egoistického, protože nejsi schopen přiznat si vlastní chyby.
Když se lidé snaží vysvětlit úspěch nebo neúspěch, používající tento obranný mechanismus mají tendenci připisovat úspěch svým vlastním vlastnostem a dovednostem, zatímco neúspěchy jsou obviňovány jinými lidmi nebo vnějšími silami.
Intelektualizace
Intelektualizace obvykle zahrnuje distancování se od našich emocí tím, že se soustředíme na logické aspekty situace.
Intelektualizace nám umožňuje vyhnout se tváří v tvář bolestivým emocím.
Intelektualizace pomáhá chránit se před emocionální bolestí tím, že se zaměřuje na fakta a logiku, protože je to méně stresující.
Například někdo, kdo právě ztratil milovanou osobu, se může soustředit na plánování pohřbu a vyřizování právních záležitostí spíše než na prožívání svého zármutku.
A ještě jeden příklad z mé praxe.
Nedávno můj klient prožil ošklivý rozchod a místo toho, aby si dovolil prožít smutek a bolest, uvolnil a zpracoval emoce, pocity a trauma, snažil se všechno pochopit hlavou a logikou.
Analyzoval důvody rozchodu a hledal racionální vysvětlení, chtěl všechno pochopit a následně si uvědomit, co udělal špatně, aby se to znovu neopakovalo v dalším vztahu a mohl se posunout dál.
Nakonec se ale vyhnul prožití a zpracování svých emocí a traumatu, což mu bránilo v opravdovém uzdravení a zničilo mu to další vztah.
Sublimace
Sublimace je obranný mechanismus, který nám umožňuje vyvolat nepřijatelné impulsy převedením tohoto chování do přijatelnější formy.
Jedná se o přesunutí, které vyústí do prospěšné, produktivní činnosti.
Například člověk, který zažívá extrémní vztek, může začít chodit na kickbox jako prostředek k ventilaci svých pocitů, jako je vztek, frustrace a další.
Na první pohled se to zdá jako zdravý nebo spíše zralý obranný mechanismus, ale má také své skryté negativa, které mohou způsobit velké problémy.
Sám vím, o čem mluvím, protože právě toto byl ještě nedávno můj případ a dodnes se s tím v menší míře potýkám.
Přesměrováním emocí na zdravější a produktivnější činnost nám sublimace brání prozkoumat skutečné emoce a podívat se pod ně, což platí zejména u sekundárních emocí.
Tento obranný mechanismus nám sice pomáhá vyhnout se destruktivním projevům negativních pocitů, ale zároveň nás odvádí od skutečného pochopení a zpracování našich hlubších emocí a traumat.
Dlouhá léta jsem svůj vztek, hněv a agresi nasměřoval do podnikání a budování svého ideálního života.
Tím jsem odváděl pozornost od toho, co bylo pod těmito emocemi.
Hledal jsem úspěch a růst jako prostředek k uvolnění energie, která mě spalovala zevnitř.
Každý úspěch byl vítězstvím, ale zároveň únikem od bolesti, kterou jsem nechtěl vidět.
Bylo to jako stavět pevnost kolem sebe, zatímco uvnitř bouřil hurikán.
Sublimace mi poskytla způsob, jak se vyhnout destrukci a zároveň být produktivní.
Ale nakonec jsem zjistil, že pouze přesunutím emocí jsem nikdy neřešil jejich skutečnou podstatu.
Potřeboval jsem se podívat pod povrch, zjistit, co tyto emoce vyvolává a začít je skutečně zpracovávat.
Pochopení mých hlubších pocitů a traumat bylo klíčem k nalezení většího klidu a rovnováhy.
Agování
Agování je obranný mechanismus, při kterém člověk vyjadřuje své nepřijaté nebo nepříjemné myšlenky, pocity nebo impulsy prostřednictvím nezdravého až toxického chování, místo aby je vyjádřil slovy nebo je zpracoval jiným způsobem.
Tento mechanismus je často impulzivní a může zahrnovat destruktivní nebo rizikové chování.
Příklady takového chování:
- Dítě rozbíjí hračky: Dítě, které je frustrované nebo naštvané, může začít házet hračkami nebo je rozbíjet.
- Agresivní řízení: Dospělý, který je rozčílený nebo vystresovaný, může jezdit agresivně nebo nebezpečně po cestě.
- Křičení a nadávky: Někdo, kdo je naštvaný na svého partnera, místo aby o problému mluvil, bude křičet a nadávat.
- Destruktivní chování: Někteří lidé mohou zničit majetek, například bouchnout dveřmi, rozbít sklo nebo nábytek, když jsou naštvaní.
- Vyvolání fyzického konfliktu: Člověk, který se cítí frustrovaný nebo bezmocný, může začít fyzický konflikt s jinou osobou, aby si ulevil od svých emocí.
Humor
Humor jako obranný mechanismus slouží k zakrytí nejistoty a zranitelnosti.
Někdo, kdo se často schovává za vtipy, může maskovat své obavy a nedostatky.
Směje se, aby odvedl pozornost od svých nejistot a vyhnul se hlubším, nepříjemným emocím.
Vtipy mohou být jeho způsobem, jak se cítit silnější a sebevědomější, i když uvnitř bojuje s pochybnostmi.
Tento humor může být pro okolí zábavný, ale pro samotného člověka je to štít, který ho chrání před odhalením skutečných pocitů.
Použití humoru, komedie nebo vtipu k rozptýlení nebo zmírnění napětí v obtížné nebo nepříjemné situaci.
Například někdo, kdo nedávno přišel o práci, může vtipkovat o své nezaměstnanosti, aby se vyrovnal se svými pocity trapnosti nebo selhání.
Konfirmační zkreslení
Vyhledávání a upřednostňování informací, které podporují tvé vlastní už existující přesvědčení a zároveň odmítání nebo minimalizace důležitosti protichůdných důkazů.
Jako obranný mechanismus to člověku umožňuje zachovat si svůj světonázor nebo systém přesvědčení a vyhýbat se nepříjemným pravdám.
Představ si člověka, který věří, že pozitivní afirmace a myšlení jsou klíčem k úspěchu ve všech oblastech života.
Tento člověk bude vyhledávat příběhy a knihy, které podporují tuto víru, a ignorovat jiné zkušenosti a vědecké studie, které ukazují, že samotné pozitivní myšlení nestačí bez konkrétních akcí a plánování.
Pokud se jeho situace nezlepší, bude si myslet, že potřebuje jen více pozitivně myslet, místo toho, aby hledal konkrétní kroky k řešení svých problémů.
Kompenzace
Jde o vyrovnání nebo nahrazení své slabosti, nedostatku nebo neúspěchů v jedné oblasti tím, že se snažíš vyniknout v jiné oblasti.
Tento mechanismus pomáhá udržet si pozitivní sebepojetí a sebevědomí tím, že se zaměřuješ na své silné stránky a úspěchy, čímž maskuješ nebo vyvažuješ pocity nedostatečnosti.
Například člověk, který se cítí nejistý jako muž a má problém se svou mužností, se může snažit vyniknout ve sportu nebo se chovat, jako by byl extrémně sebevědomý, aby skryl svou nejistotu.
Takový člověk si může koupit luxusní a drahé auto, aby si zvýšil sebevědomí a ukázal ostatním, že je úspěšný a silný.
Může také trávit hodně času cvičením a budováním svalů, nosit luxusní oblečení nebo drahé hodinky, aby se cítil atraktivnější a sebevědomější.
Tímto způsobem se snaží kompenzovat své pocity nedostatečnosti tím, že se zaměřuje na vnější znaky úspěchu, síly a atraktivity.
Introjekce
Introjekce je obranný mechanismus, při kterém člověk internalizuje (vstřebává) postoje, hodnoty, normy nebo chování jiných lidí a začleňuje je do svého vlastního já.
Tento proces může být pozitivní nebo negativní v závislosti na tom, jaké hodnoty nebo postoje jsou internalizovány.
Introjekce brání zpracování emocí, stresu a úzkosti tím, že přebíráš názory a postoje druhých místo vlastních.
Místo abys čelil svým emocím, přebíráš cizí názory a potlačuješ své vlastní pocity.
Tím, že se snažíš vyhovět přijatým hodnotám a očekáváním, můžeš ignorovat nebo potlačovat své vlastní emoce, což ti brání jejich skutečnému zpracování.
Když přebíráš cizí postoje, ztrácíš kontakt se svou vlastní autenticitou. Tím vzniká vnitřní konflikt a pocit, že žiješ život někoho jiného.
Introjekce způsobuje, že ztrácíš kontakt se svým pravým já, protože se snažíš žít podle cizích hodnot a očekávání.
Když nejsi v souladu se svými vlastními hodnotami a pocity, budeš se cítit nejistý a neschopný, což vede k nízkému sebevědomí.
Pokud nejsi autentický, budeš mít problémy řešit své problémy efektivně, protože nejednáš v souladu se svými skutečnými potřebami a pocity.
Typickým příkladem jsou rodiče, kteří neustále říkají dítěti, že musí být perfektní, aby bylo milováno. Dítě toto poselství přijme jako své vlastní přesvědčení a v dospělosti se snaží být perfekcionistou ve všem, co dělá.
Dalším příkladem je šéf, který neustále zdůrazňuje, že úspěch znamená obětovat osobní život a pracovat dlouhé hodiny. Zaměstnanec tento postoj převezme a ignoruje své vlastní potřeby a zdraví, aby vyhověl očekáváním svého šéfa.
Společnost neustále propaguje určitý ideál krásy. Člověk přijme tento ideál a začne věřit, že musí vypadat určitým způsobem, aby byl akceptován, ale ve skutečnosti to může způsobit poruchy příjmu potravy nebo nízké sebevědomí.
Posledním příkladem jsou média, která neustále prezentují úspěch jako dosažení materiálního bohatství a slávy. Člověk tento postoj převezme a věří, že musí dosáhnout bohatství a slávy, aby byl šťastný a úspěšný, což může vést k chronickému stresu a vyhoření.
Rozdělení (štěpení nebo černobílé myšlení)
Rozštěpení je obranný mechanismus, při kterém člověk vnímá lidi, události nebo věci jako zcela dobré nebo zcela špatné, bez jakýchkoli nuancí nebo středních cest.
Tento typ myšlení je charakterizován extrémním polarizováním, kdy člověk přechází z jednoho extrému do druhého, často bez zjevného důvodu.
Třídění všeho do jednoho ze dvou kbelíků neponechává žádný prostor pro nuance.
Tento přístup se může navenek zdát jednodušší, protože nikdy nemusíš příliš přemýšlet o tom, jak se vůči někomu nebo něčemu cítíš nebo zda by to mělo mít místo ve tvém životě.
Je toho však hodně, o co můžeš přijít, pokud necháš jedinou negativní vlastnost nebo zkušenost jako důvod, že něco zcela zařadíš do kategorie „špatné“.
Například, když hledáš partnera, může být těžké najít někoho, kdo ti vyhovuje, pokud máš černobílé myšlení.
Můžeš odmítat všechny potenciální partnery z rande jen proto, že mají drobné chyby, které jsou u lidí normální, a nakonec si nikoho nenajdeš.
Lidé, kteří se silně spoléhají na tento mechanismus, často myslí velmi perfekcionisticky a mají vysoké nároky.
Černobílé myšlení znamená, že je vše buď černé nebo bílé, bez odstínů šedi.
Například člověk může vidět svého šéfa jako naprosto dokonalého a po jedné kritice ho začne vnímat jako úplně špatného.
Tento mechanismus je typickým rysem hraniční poruchy osobnosti (BPD), ale lze jej pozorovat také u jiných poruch osobnosti, jako je narcistická porucha osobnosti.
Sexualizace
Sexuální aktivita a fantazie se mohou používat k různým účelům, jako je zvládání stresu, úzkosti, zvýšení sebevědomí, vyrovnání se se studem nebo odvrácení pozornosti od pocitů prázdnoty.
Je to rovněž obranný mechanismus, protože sexualizace umožňuje lidem uniknout nepříjemným emocím, stresu nebo traumatickým zážitkům tím, že je přetvoří na něco sexuálního.
Tímto způsobem se lidé vyhýbají přímé konfrontaci s bolestnými pocity a místo toho je transformují do formy, která může být vnímána jako příjemná nebo vzrušující.
Lidé také někdy promění hrůzu, trauma nebo bolest v sexuální vzrušení. Ženy často sexualizují závislost, zatímco muži sexualizují agresi. Problémy často vznikají, když jsme jako děti proměnili děsivé nebo ohromující zážitky v něco sexuálního.
Člověk, který byl v dětství ponižován nebo zažíval bolest, může tyto pocity v dospělosti převést do situací, kde jsou tyto negativní emoce spojeny se sexuálním vzrušením.
Například někdo, kdo byl v dětství často kritizován a ponižován, může v dospělosti vyhledávat sexuální praktiky, které zahrnují ponižování nebo submisivitu, protože to poskytuje určitý druh kontroly a vzrušení z něčeho, co bylo původně traumatizující.
Tento mechanismus pomáhá člověku vyrovnat se s minulými traumaty tím, že je přetváří do něčeho, co může vnímat jako příjemné nebo vzrušující, což mu umožňuje uniknout přímé konfrontaci s bolestnými vzpomínkami.
Devalvace
Devalvace jako obranný mechanismus znamená, že snižuješ hodnotu něčeho nebo někoho, aby ses s tím nemusel vypořádat nebo abys ochránil své vlastní sebevědomí.
Tímto způsobem se vyhýbáš nepříjemným emocím a udržuješ si pocit kontroly.
Představ si, že jsi měl blízkého přítele, který tě zklamal nebo se k tobě zachoval špatně. Místo toho, aby ses vyrovnal s bolestí a zklamáním, začneš o tomto příteli mluvit negativně a snižovat jeho hodnotu v tvých očích.
Říkáš si, že vlastně nikdy nebyl dobrým přítelem a že ti na něm nikdy tolik nezáleželo. Tímto způsobem si ulevíš od bolesti a zklamání tím, že si namlouváš, že tato osoba pro tebe není důležitá.
Představ si, že ses nedávno rozešel s partnerkou, která ti byla velmi blízká. Místo toho, aby ses vyrovnal s bolestí a smutkem, začneš o ní mluvit negativně.
Říkáš sobě i ostatním, že vlastně nebyla tak skvělá, měla spoustu chyb a že jsi s ní nebyl nikdy opravdu šťastný. Tímto způsobem snižuješ její hodnotu ve svých očích, abys ochránil své vlastní sebevědomí a vyhnul se bolestivým pocitům spojeným s rozchodem.
Altruismus
Altruismus jako obranný mechanismus je způsob, jakým člověk zvládá vlastní stres, úzkost nebo nepříjemné pocity tím, že se zaměřuje na pomoc druhým.
Tento mechanismus může na první pohled vypadat zdravě a působit pozitivně, protože přináší prospěch jak člověku samotnému, tak i okolí.
Nicméně, pokud je používán pravidelně nebo přehnaně jako únik před vlastními problémy, způsobuje ignorování vlastních potřeb a pocitů.
Představ si, že se cítíš nešťastný a stresovaný ve svém osobním životě.
Místo toho, abys se zabýval vlastními problémy a hledal jejich řešení, neustále se zapojuješ do charitativních akcí, pomáháš přátelům a rodině a věnuješ veškerý svůj čas a energii péči o ostatní.
Pomáhání druhým ti přináší dočasný pocit uspokojení a umožňuje ti uniknout od vlastních negativních emocí.
I když je altruismus obecně vnímán jako pozitivní chování, stává se nezdravým, pokud používáš pomoc druhým jako způsob, jak se vyhnout konfrontaci se svými vlastními problémy a pocity.
V dlouhodobém horizontu takové chování vede k vyhoření, zanedbávání vlastních potřeb a pocitům vyčerpání a frustrace.
Zdravý altruismus by měl zahrnovat rovnováhu mezi péčí o druhé a péčí o sebe.
Pomoc druhým je důležitá a hodnotná, ale neměla by být na úkor tvého duševního a fyzického zdraví.
Jak se říká, „nejdříve pomoz sobě, a pak až ostatním.“
Idealizace
Idealizace je obranný mechanismus, stejně jako pozitivní myšlení, při kterém člověk přehnaně pozitivně vnímá osobu, situaci nebo objekt a ignoruje jeho negativní aspekty.
Tento proces pomáhá člověku vyhnout se nepříjemným emocím nebo úzkosti spojeným s realitou.
Typickým příkladem je pozitivní myšlení.
Takový člověk pevně věří, že pozitivní myšlení je klíčem ke štěstí a úspěchu, a proto se vyhýbá jakýmkoli negativním myšlenkám nebo emocím.
Když prožívá obtížné období, používá afirmace, vděčnost, zákon přitažlivosti, manifestaci a neustále si opakuje, že musí zůstat pozitivní a vše bude v pořádku.
Tím nedokáže přijmout negativní aspekty situace, problémů a emocí, což může vést k jejich potlačení.
Tento postoj mu brání v sebepoznání, skutečném růstu, překonávání výzev a dosažení cílů, protože ignorování problémů neumožňuje jejich skutečné řešení.
Navíc nevidí nebo spíše nechce vidět červené vlajky, které způsobují další problémy.
Zrušení (oprava)
Zrušení, někdy také nazývané oprava, je obranný mechanismus, kdy se člověk snaží napravit nebo vyvážit nepřijatelné myšlenky, pocity nebo chování tím, že udělá něco opačného.
Tímto způsobem se snaží „vymazat“ nebo napravit to, co se stalo, aniž by si to vědomě uvědomoval.
Představ si, že se jeden večer pohádáš se svou partnerkou a řekneš ji něco ošklivého.
Následující den ji přineseš květiny, aniž bys vědomě přemýšlel o tom, že se snažíš napravit včerejší hádku.
Tímto způsobem se podvědomě snažíš vymazat nebo vyvážit negativní chování z předchozího dne.
Obecně, když někomu ublížíš, můžeš mu nabídnout, že pro něj uděláš něco hezkého, abys zmírnil svou úzkost nebo pocit viny.
Lidé používají zrušení, aby se zbavili pocitu viny nebo lítosti nad svými chybami. Je to způsob, jakým se snaží napravit své chování a cítit se lépe.
Pokud používáš tento mechanismus příliš často nebo nevědomě, způsobí to problémy.
Například lidé s určitými formami obsedantně kompulzivní poruchy (OCD) mohou mít nutkání stále něco napravovat, což jim ztěžuje život.
Mohou mít vysokou míru lítosti nad minulými chybami a neustále se snažit je napravit různými způsoby.
Somatitace
Somatizace je proces, kdy se naše emoce projevují jako fyzické symptomy. To znamená, že místo abychom vyjádřili, co cítíme, naše tělo začne ukazovat známky stresu nebo úzkosti.
Tento problém často začíná už v dětství. Pokud dítě nemá možnost vyjádřit své pocity slovy, například proto, že jeho rodiče nevěnují pozornost jeho emocím, naučí se tyto pocity „skladovat“ ve svém těle.
Když dítě nemůže nebo neumí říct, že je smutné, naštvané nebo vystrašené, jeho tělo začne reagovat – může mít bolesti břicha, hlavy nebo jiné fyzické symptomy.
Pokud se to nezmění, může to pokračovat i v dospělosti. Dospělí, kteří nebyli naučeni vyjádřit své emoce, budou zažívat fyzické příznaky, když jsou ve stresu nebo se cítí úzkostně.
Mohou mít časté bolesti, únavu nebo jiné zdravotní problémy, které lékaři nedokáží snadno diagnostikovat, protože mají psychosomatický původ.
Tento mechanismus je také spojen s něčím, co se nazývá alexithymie. To je neschopnost najít správná slova pro své emoce. Lidé s alexithymií často nevědí, jak popsat, co cítí a jejich emoce se tak projeví fyzicky.
Trivializace (bagatelizace)
Trivializace neboli bagatelizace je obranný mechanismus, který zahrnuje minimalizování nebo zlehčování významu či závažnosti situace, problému nebo emocí.
Tento mechanismus slouží k tomu, aby člověk mohl snížit stres nebo nepříjemné pocity spojené s konkrétní situací.
Žena, která byla znásilněna, může trivializovat svůj zážitek tak, že minimalizuje jeho význam nebo závažnost. Místo aby přiznala, jak hluboce ji tato zkušenost zasáhla a postavila se tomu čelem, může říkat věty jako:
„To nebylo tak hrozné, prostě se to stalo, musím jít dál.“
„Jsou lidé, kteří zažili horší věci než já.“
„Musím být silná a nedělat z toho velký problém.“
Tím brání sama sobě v plném zpracování traumatu, což může způsobit dlouhodobé psychické problémy, jako jsou úzkost, deprese nebo posttraumatická stresová porucha (PTSD).
Afiliace (navazování sociálních vazeb nebo hledání sociální podpory)
Hledání útěchy a podpory od ostatních, když čelíš problému nebo náročné situaci.
Například člověk, který prochází těžkým rozchodem, může trávit více času s přáteli nebo členy rodiny, aby se vyrovnal se svými pocity smutku a osamělosti.
Na první pohled se může zdát, že tento obranný mechanismus je zdravý, ale často tomu tak není.
Jedním z hlavních problémů tohoto obranného mechanismu sociálního rozptylování je neschopnost být sám a čelit tomu, co skutečně cítíme, abychom se skutečně vypořádali se svými emocemi a pocity.
Tato neschopnost může způsobit chronické vyhýbání se a nedostatečné zpracování emocí, což má negativní dopady na naše duševní zdraví.
Člověk může začít být příliš závislý na podpoře druhých a nedokáže zvládat náročné situace sám.
Pokud se člověk stále spoléhá na druhé, může mít problém s rozvojem vlastních schopností zvládat stres a emoce.
Aby toho nebylo málo, hledání podpory u nesprávných lidí může vést k manipulaci nebo zneužití důvěry.
Fantazie
Ústup do imaginárního světa, abys unikl problémům a výzvám „tvrdé“ reality.
Tento mechanismus umožňuje člověku uniknout z nepříjemných nebo stresujících situací tím, že si představuje lepší, ideálnější svět, kde jsou jeho přání a potřeby naplněny.
Například člověk, který se cítí nenaplněný ve své kariéře, může strávit hodiny sněním o dokonalé práci, kde je velmi úspěšný a respektovaný.
Předvídání
Předvídání jako obranný mechanismus spočívá v tom, že si dopředu představuješ možné problémy nebo nepříjemné situace, aby ses na ně mohl připravit a vyhnout se tak stresu nebo úzkosti.
Tímto způsobem se snažíš předcházet nepříjemným emocím a lépe zvládat nastávající výzvy.
Představ si, že máš důležitou prezentaci v práci nebo ve škole.
Možná máš strach, že něco pokazíš nebo že nebudeš znát odpovědi na otázky, které ti položí spolužáci nebo učitel.
Abys snížil svou úzkost, začneš si představovat různé možné scénáře, které by mohly nastat.
Přemýšlíš o otázkách, které by mohly být položeny, a připravíš si na ně odpovědi.
Také si představíš, jak budeš reagovat, když uděláš chybu, a jak se z toho rychle dostaneš.
Tím, že předvídáš a připravuješ se na různé situace, cítíš se klidnější a jistější.
Tento mechanismus ti pomáhá zvládnout stres a úzkost spojené s prezentací, protože máš plán a víš, co můžeš očekávat.
Jde ve své podstatě o zdravý mechanismus, ale přesto může mít v některých případech své negativní důsledky.
Jak obranné mechanismy ovlivňují a sabotují tvůj život
Dokonce i zdravé používání obranných mechanismů ega a jiných typů ti může zabránit v dosažení tvých cílů a snů.
Proč?
Protože všechny jsou o tom, že se nestavíš čelem k tomu, co skutečně cítíš a co se skutečně děje.
Místo toho, aby ses postavil výzvám a nepříjemným pravdám, utíkáš do bezpečí svých vlastních výmluv a iluzí.
Chceš-li žít autentický, zdravý a šťastný život, musíš být k sobě upřímný a převzít odpovědnost za své vlastní emoce.
Odvaha čelit svým vnitřním démonům a přiznat si slabosti je prvním krokem k pravé svobodě.
Teprve tehdy můžeš začít skutečně růst a naplnit své sny.
Jak překonat obranné mechanismy?
Pokračuj ve čtení s naším exkluzivním prémiovým členstvím
Dočti si tento článek a zjisti, jak překonat tyto obranné mechanismy, které nevědomě ovlivňují tvůj život a sabotují tvé štěstí. Zároveň získej přístup k dalším prémiovým článkům a obsahu, kde najdeš také navazující obsah k tomuto tématu.
Přístup ke všem našim webinářům, dále koučovací videa, vedené meditace, nástroje, relaxační a meditační hudba, nahrávky a nástroje na pře-nastavení mysli a mnoho dalšího.
Členství také funguje jako mobilní aplikace.
Online kurz zaměřený na všechny aspekty traumatu
Celostní online kurz zaměřený na trauma a duševní zdraví tě vede krok za krokem. Získej kontrolu nad myslí a emocemi, vybuduj si nový život. Nauč se pracovat se stresem a úzkostí, vyřeš příčiny traumat a potlačené emoce. Získej zdravé vztahy a pocit jistoty. Vše s celoživotními aktualizacemi a přístupem.
Jiří Čapovec
Celostní terapeut, kouč a mentor
Jiří Čapovec je celostní terapeut, kouč a mentor, který se zabývá oblastí celostní medicíny a funkční medicíny, kde propojuje důležité aspekty a obory jako je osobní rozvoj, psychosomatika, epigenetika, psychologie a rozvoj lidského vědomí, neurovědy a práce s podvědomím. Kromě působení v oblasti duševního zdraví, se také zaměřuje na psychologii mezilidských vztahů (individuální i párová terapie). Je spoluzakladatel značky cesta relaxace spolu s jeho partnerkou, koučkou a terapeutkou Lenkou Heczkovou.
0 komentářů