Trauma a chronický stres mohou zásadně měnit strukturu i fungování tvého mozku, a tím ovlivňovat způsob, jakým vnímáš a zpracováváš informace z okolí a reaguješ na stresové situace.
V tomto článku ti jednoduše vysvětlím, co se při tom děje v amygdale, hipokampu, prefrontální kůře a autonomním nervovém systému a jak se tyto změny mohou projevit v těle i každodenním životě.
Jak trauma ovlivňuje tvůj mozek i tělo?
Máloco zasáhne člověka tak hluboce jako trauma. Může ovlivnit způsob, jakým mozek rozpoznává nebezpečí, ukládá vzpomínky, reguluje emoce a řídí reakce těla.
Člověk pak může zůstávat ve střehu, silně reagovat na připomínky minulosti, hůře se soustředit nebo cítit napětí i ve chvíli, kdy je v bezpečí. U někoho se objevuje útlum, vyčerpání, otupělost nebo odpojení. Následky se mohou promítnout také do spánku, dýchání, trávení a schopnosti vrátit se po stresu do rovnováhy.
Souvislosti traumatického stresu se změnami amygdaly, hipokampu a prefrontální kůry shrnuje odborný přehled Jamese Bremnera.
1. Amygdala
Nejprve musíš vědět, co je to amygdala a proč má na reakce po traumatu tak velký vliv.
Amygdala je oblast mandlového tvaru uložená hluboko v mozku. Podílí se na rychlém rozpoznávání možného nebezpečí, učení strachu a propojování emocí se vzpomínkami. Pomáhá tak vytvářet asociace mezi tím, co člověk prožil, co při tom cítil a které podněty byly součástí nebezpečné situace. Spolupracuje přitom s hipokampem, prefrontální kůrou a dalšími částmi mozku.
Tyto role amygdaly při emočním učení, paměti a pozornosti popisuje odborný přehled Phelpsové a LeDouxe.
Můžeš si ji představit jako součást bezpečnostního alarmu. Jakmile mozek vyhodnotí nějaký podnět jako hrozbu, amygdala se podílí na spuštění poplachu a připraví tělo k obraně.
Po traumatické zkušenosti, zejména u lidí s PTSD, může být amygdala mnohem reaktivnější a citlivější. Rychleji zachytí podnět spojený s původním nebezpečím a spustí silnou stresovou reakci dříve, než člověk stačí vědomě posoudit, co se děje.
Zvýšenou aktivaci amygdaly při zpracování negativních emočních podnětů u lidí s PTSD doložila metaanalýza funkčních zobrazovacích studií.
Když se tento poplach spouští příliš snadno, člověk může mít nižší toleranci vůči stresu a hůře regulovat své emoce. I menší problém, náznak konfliktu nebo nečekaná změna pak mohou vyvolat mnohem větší úzkost, podráždění nebo strach, než by odpovídalo samotné situaci.
Jinými slovy, amygdala zůstává ve zvýšené pohotovosti. Neustále hlídá okolí, hledá možné nebezpečí a reaguje i na podněty, které původní hrozbu pouze připomínají.
Spouštěčem může být hlasitý zvuk, nějaký známý pach, někdo, kdo nečekaně vstoupí zezadu, určitý výraz, podobná atmosféra, tón hlasu nebo člověk, který se něčím podobá původnímu agresorovi. Ohňostroj pak může vyvolat reakci, jako by šlo o výbuch, a neznámý muž s vousy může připomenout někoho, kdo člověku v minulosti ublížil.
Člověk tak může reagovat na běžné a neškodné situace, jako by představovaly skutečnou hrozbu. Přichází úzkost, panika nebo přehnaná stresová reakce, přestože reálné nebezpečí už dávno pominulo.
A víš, co je na tom všem nejhorší? Podobně může reaktivitu amygdaly ovlivňovat také dlouhodobý chronický stres. Mozek si postupně zvyká věnovat větší pozornost možnému nebezpečí a tělo se snadněji a rychleji dostává do pohotovosti.
Funkční změny amygdaly spojené se stresem shrnuje odborný přehled výzkumů na lidech i zvířatech.
Člověk začne hrozby vnímat prakticky všude kolem sebe. Postupně si vytváří další asociace, podle kterých se okolní svět jeví jako nebezpečné místo, kde musí být neustále ve střehu a připravený reagovat.
Dlouhodobá pohotovost se může projevit zvýšenou bdělostí, podrážděností, horším spánkem, prudšími emočními reakcemi, úzkostí a problémy ve vztazích. Člověk začne okolní svět vnímat jako méně bezpečný a stále častěji očekává, že se něco stane.
2. Hipokampus
Další část mozku, kterou mohou trauma a dlouhodobý stres ovlivnit, je hipokampus.
Hipokampus má zásadní roli při ukládání a vybavování vzpomínek. Pomáhá jim přiřadit souvislosti, tedy kde, kdy a za jakých okolností se něco stalo. Spolupracuje také s amygdalou při propojování vzpomínek s emocemi a pocitem nebezpečí.
Výzkumy u lidí s PTSD ukazují, že jejich hipokampus může mít v průměru menší objem než u lidí, kteří trauma prožili, ale PTSD se u nich nerozvinula. Dlouhodobý stres může zároveň ovlivňovat jeho plasticitu, nervová spojení a fungování.
Hipokampus pomáhá mozku zasadit vzpomínku do minulosti a odlišit ji od toho, co se děje teď. Když je zpracování těchto souvislostí narušené, připomínka původní události může působit jako současné nebezpečí.
Toto narušení může způsobit, že tělo i mysl zůstávají v reaktivním stresovém režimu, protože mozek nedokáže jasně rozpoznat, že hrozba už patří do minulosti.
To je také jedna část mechanismu flashbacku. Vzpomínka se vrátí jako živý obraz, zvuk, emoce nebo fyzická reakce a člověk může mít pocit, že se událost odehrává znovu právě teď.
Lidé po traumatu mohou mít chybějící nebo roztříštěné vzpomínky. Jiné bolestivé vzpomínky se naopak vracejí nechtěně a v době, kdy je člověk vůbec neočekává.
Když se taková vzpomínka nebo jiný spouštěč objeví, znovu se aktivuje amygdala a další části mozku spojené s rozpoznáváním nebezpečí. Mozek může vzpomínku vyhodnotit jako novou hrozbu a znovu spustit reakci boje, útěku nebo zamrznutí.
Tělo se dostane do pohotovosti, uvolní stresové hormony a přijdou fyzické projevy strachu a stresu. Celý cyklus se tak může pořád dokola opakovat a vytvářet začarovaný kruh.
Změny ve fungování hipokampu mohou přispívat také k problémům s ukládáním a vybavováním vzpomínek. Člověk si může hůře vybavovat události, rozhovory nebo informace a mít pocit, že mu paměť nefunguje jako dřív.
Jednoduše řečeno, hipokampus a amygdala spolu neustále spolupracují. Hipokampus doplňuje vzpomínky a souvislosti, zatímco amygdala hlídá možné nebezpečí. Když mozek spojí současný podnět se starou hrozbou, bezpečnostní alarm se znovu spustí.
I když si člověk některé části traumatické události vědomě nevybaví, reakci může vyvolat známý zvuk, pach, výraz, fyzický pocit nebo jiný podnět spojený s původní zkušeností.
Výzkum dvojčat zároveň naznačuje, že na změny hipokampu může mít výrazný vliv prostředí a traumatická zátěž, nejen genetické dispozice.
3. Prefrontální kůra (cortex)
Další část mozku, kterou mohou trauma a dlouhodobý stres ovlivnit, je prefrontální kůra.
Prefrontální kůra se podílí na regulaci emocí a strachu, udržení pozornosti, plánování, rozhodování, posuzování následků a ovládání impulzů. Pomáhá ti zastavit automatickou reakci a vědomě posoudit, co se kolem tebe děje.
U lidí s PTSD nacházejí zobrazovací studie změny aktivity a v některých částech prefrontální kůry také menší objem. Týká se to především oblastí zapojených do regulace emocí a stresové reakce, jak ukazuje metaanalýza zobrazovacích studií.
Když amygdala spustí poplach, prefrontální kůra pomáhá vyhodnotit, zda nebezpečí stále trvá a regulovat intenzitu reakce. Po traumatu může být její vliv na tuto reakci slabší, zvlášť když nějaký podnět vyvolá silný strach nebo stres.
Člověk se pak může cítit vystrašený a být ve střehu i dlouhé roky po traumatické události. Stačí připomínka původního nebezpečí a automatická reakce převezme kontrolu dřív, než stačí vědomě posoudit, co se děje.
Při silné aktivaci může mít problémy jasně přemýšlet, vyjádřit své myšlenky a emoce, rozhodnout se nebo zvážit následky svého jednání. Může reagovat impulzivně, ztratit kontrolu nad emocemi nebo uvíznout v negativních myšlenkách a obavách.
Pozornost se stále vrací k možnému nebezpečí. Člověk si vytváří negativní scénáře, očekává další problém a hůře se soustředí na jiné informace nebo možnosti řešení. Svět pak může vnímat jako nebezpečné místo a mít problémy důvěřovat druhým i sobě.
Změny ve fungování prefrontální kůry se mohou projevit také problémy s koncentrací, plánováním, rozhodováním, řešením problémů a ovládáním impulzů. I běžné každodenní úkoly pak mohou člověka snadno zahltit.
Tyto schopnosti patří mezi výkonné funkce. Jejich zhoršení u lidí s PTSD potvrzuje také metaanalýza výkonných funkcí.
Jednoduše řečeno, amygdala spouští poplach a prefrontální kůra pomáhá situaci posoudit a reakci regulovat. Po traumatu může být poplach silnější a schopnost prefrontální kůry tlumit jeho intenzitu slabší. Proto je v silném stresu těžší myslet jasně, najít správná slova, ovládat impulzy a rozhodovat se podle toho, co se děje tady a teď.
4. Nervový systém a tělo
Trauma a chronický stres mohou změnit způsob, jakým autonomní nervový systém reaguje na nebezpečí a následně vrací tělo do klidového stavu. Tento systém automaticky ovlivňuje srdeční tep, dýchání, trávení, pocení, svalové napětí a další tělesné procesy.
Po krátkodobé zátěži stresová reakce běžně odezní a organismus se vrátí do rovnováhy. Po traumatické zkušenosti nebo při chronickém stresu se ale může nervový systém stát citlivější a reaktivnější. Aktivace se spustí rychleji, dosáhne větší intenzity a její odeznění trvá déle.
Tělo pak může reagovat na zvuk, pach, dotek, výraz, tón hlasu nebo jinou připomínku původní události podobně jako na samotné nebezpečí. Zůstává ve zvýšené pohotovosti, přestože hrozba už pominula. To se může projevit napětím, zrychleným tepem a dýcháním, podrážděností, úzkostí, lekavostí, horším spánkem nebo hypervigilancí, tedy nadměrnou ostražitostí.
U jiných lidí nebo u stejné osoby v jinou dobu může nervový systém přejít do útlumu. Přichází zamrznutí, nízká energie, omezená schopnost jednat, odpojení od těla a okolí, disociace nebo emoční otupělost.
Zvýšená pohotovost a útlum se mohou střídat. Člověk je chvíli napjatý, úzkostný a připravený reagovat, později vyčerpaný, prázdný nebo odpojený. Nervový systém tak hůře přizpůsobuje svou reakci tomu, co se děje v přítomnosti.
Tyto změny podrobněji vysvětluji v článku o dysregulaci nervového systému.
Jak se mohou mozek a nervový systém po traumatu zotavovat
Mozek se během života pořád mění podle zkušeností, které získáváš, toho, čemu se věnuješ, co děláš a co nového se učíš. Této schopnosti se říká neuroplasticita. Nervová spojení a způsob fungování jednotlivých oblastí mozku se pravidelně přizpůsobuje novým zkušenostem.
Při práci s následky traumatu se může postupně měnit způsob, jakým mozek rozpoznává nebezpečí, ukládá vzpomínky a reguluje stresovou reakci. Některé spouštěče mohou časem přestat vyvolávat stresovou reakci úplně. U jiných se strach, napětí, úzkost nebo panika ještě objeví, ale mají menší sílu, trvají kratší dobu a tělo se po nich rychleji uklidní.
Cílem je, aby mozek přesněji rozlišoval minulou hrozbu od toho, co se děje tady a teď, a aby tělo reagovalo podle současné situace. Změnu podporuje opakovaná zkušenost, že dokážeš zvládnout přiměřený stres a nepohodlí, udělat potřebný krok a po skončení situace se znovu uklidnit. Součástí může být práce se spouštěči, emocemi, fyzickými reakcemi, vzpomínkami, osobními hranicemi a naučenými způsoby chování.
Při silných flashbacích, disociaci, panice nebo výrazném omezení běžného života je na místě odborná pomoc odpovídající závažnosti potíží.
Pokud se chceš naučit pracovat se svými reakcemi, emocemi a nervovým systémem v praxi každodenního života, můžeš využít náš online kurz. Jestli chceš rozebrat své reakce na konkrétní situace ze svého života a pracovat na nich přímo se mnou, můžeš využít individuální spolupráci.
Poznámka: Tento článek má pouze informativní a vzdělávací charakter. Nenahrazuje odbornou péči, lékařskou diagnostiku ani osobní konzultaci. Odbornou podporu nabízím v rámci své praxe Cesta Relaxace.
Vrať tělu klid a bezpečí
Kurz ti pomůže regulovat nervový systém, posilovat vnitřní pocit bezpečí a pracovat s emocemi, stresem, úzkostí, dlouhodobým napětím i reakcemi spojenými s traumatickými zkušenostmi.
Postupně si tak budeš budovat větší kapacitu a odolnost vůči vyčerpání.
Ke kurzu získáš celoživotní přístup včetně všech budoucích aktualizací.
Jiří Čapovec
Celostní terapeut, certifikovaný kouč, mentor a lektor
Jiří Čapovec má více než 10 let praxe s klienty a věnuje se individuální i párové terapii. Ve své práci propojuje tělo, nervový systém a emoce s vlivem vztahů, životního stylu a prostředí. Zaměřuje se na stres, úzkost, práci s emocemi, sebevědomí, sebepoznání a vztahová témata, zejména komunikaci a osobní hranice. Svůj obsah opírá o dlouhodobou práci s klienty, vlastní zkušenost a odborné zdroje z psychologie, psychosomatiky a neurověd. Je spoluzakladatelem Cesty Relaxace.
Famózní článek Jirko. Jako úplný lajk tomu konečně rozumím. Velmi dobře je to jednoduše vysvětleno. Těším se na vaše živé akce. Přeji všechno dobré a jen tak dál.
Ahoj Jaromíre, moc děkuji za tvou zpětnou vazbu a podporu. Také se těším, že se uvidíme na nějaké akci. Přeji hodně štěstí a úspěchů na tvé cestě s pozdravem Jirka 🙂
Děkuji za skvělé čtení. Hodně věcí mi docvaklo, načež jsem pochopila svou situaci.
Ahoj Mileno, moc děkujeme za tvou zpětnou vazbu. Jsme rádi, že ti článek pomohl lépe pochopit svou situaci. Pokud bys měla další otázky nebo potřebovala podporu, jsme tu pro tebe. Přejeme ti hodně síly a klidu na tvé cestě.
S pozdravem,
Jirka a Lenka 🙂
Děkuji za velmi přínosný článek.
Ahoj Mirko, moc děkujeme za tvou zpětnou vazbu a jsme rádi, že se ti článek líbil a měl pro tebe přínos. Pokud máš nějaké další otázky nebo bys chtěla sdílet své myšlenky, neváhej se ozvat. Těšíme se na tvoji další odezvu a přejeme ti hodně úspěchů na tvé cestě.
S pozdravem,
Jirka a Lenka 🙂
Jak dlouho po traumatické události mohou být tyto změny v mozku a nervovém systému přítomné? A mimochodem, děkuji za článek, je boží. Těším se na další články o traumatu.
Ahoj Aleši, takové změny se mohou projevit okamžitě, ale klidně i několik let po traumatické události. Je to velice individuální a závisí to na mnoha faktorech, jako je citlivost člověka, zda jde o silné akutní trauma nebo postupné chronické trauma, a mnoho dalšího. Proto je důležité naslouchat svému tělu a mysli, protože pokud ucítíš, že něco není v pořádku, může to být signál, že je potřeba s tím pracovat. Moc děkuji za tvou zpětnou vazbu a podporu. Kdybys potřeboval pomoci nebo nasměrovat, neváhej se na mě obrátit a já ti s radostí pomůžu. Přeji hodně štěstí a úspěchů na tvé cestě. S pozdravem, Jirka 🙂