Jak trauma řídilo můj život a co mi nakonec pomohlo (Můj příběh)

Právě skrze osobní zkušenosti a jejich důsledky přestalo být trauma jen teorií a stalo se velmi konkrétní realitou. Na začátek mi dovol, abych se s tebou podělil o svůj příběh, než se dostanu k tomu, co skutečně nedělat, když tvůj život řídí trauma.

Ve své praxi se setkávám s lidmi, jejichž příběhy mají až znepokojivě podobný průběh, a kteří si nevědomky způsobili ještě větší bolest, když se snažili řešit trauma pomocí metod osobního rozvoje nebo psychologie, které na to nebyly vhodné. Místo úlevy si prohloubili zranění, disociovali se a někdy si dokonce přivodili nové trauma.

Dlouho jsem si nechtěl přiznat, že mám za sebou trauma, které výrazně ovlivnilo můj život. A ne jedno, ale hned několik.

Už na základní škole jsem byl psychicky i fyzicky šikanovaný, nejdřív spolužáky a později dokonce i učiteli. Jedna z nich byla blízká kamarádka bývalé manželky mého otce, se kterou se rozvedl. A já byl jen připomínkou něčeho, co se rozpadlo.

Současně jsem vyrůstal po boku mladšího bráchy, který byl nemocný a postižený. Všechen čas, péče, pozornost i pochopení mířily k němu. A já? Já se učil bojovat o lásku. O to, aby si mě někdo vůbec všiml.

Tam se mi začala formovat moje pokřivená citová vazba, která mi opakovala, že si musím lásku zasloužit. Že musím být hodný, snažit se a vydržet víc než ostatní, jinak mě nikdo nebude chtít.

Později se to všechno přelilo do vztahů jako:

• Nízké sebevědomí a neustálé ujišťování
• Žárlivost
• Závislost na druhých

A v pozadí pořád ten vnitřní hlad po pozornosti a lásce. Hlavně nebýt sám a necítit tu prázdnotu. Utíkal jsem do her, porna, alkoholu, diskoték, rychlý dopamin byl to jediné, co mi dávalo alespoň dočasnou úlevu, ale zároveň mě to uvěznilo v krysím závodě závislosti… jen abych nemusel být v tichu. Protože právě tam se vynořovalo všechno to, co jsem nedokázal pojmenovat, cítit a prožít.

Jednoho dne už to bylo moc. Přišly deprese. A taky pokus o sebevraždu. Ocitl jsem se na úplném dně svého života.

Hledal jsem rychlé řešení, ale tělo mě zastavilo

Tam to začalo. Moje probuzení, alespoň to jsem si tehdy a dlouho poté myslel. Terapie, meditace, mindfulness, přítomný okamžik, pozitivní myšlení, afirmace, vizualizace, dechové techniky… všechno začalo fungovat. Ale jen po určitou dobu, jak se později ukázalo.

A právě tady se můj příběh lámal. Myslel jsem si, že terapie je cesta ven. Chodil jsem od terapeuta k terapeutovi, analyzoval, mluvil, snažil se pochopit sebe, měnit myšlení, pracovat s vnitřním dítětem… Jenže kupodivu, přes počáteční úlevu, se všechno postupně zhoršovalo.

Nakonec jsem se stal terapeutem sám a až tehdy mi došlo, proč tolik lidí (včetně mě) roky přešlapuje na místě nebo se dokonce propadá hlouběji. Jde o to, že běžná terapie naráží na určité limity při řešení traumatu a problému s ním spojených.

Pokud chceš vědět, proč tomu tak je, co jsem zjistil po letech praxe, a proč mě terapie nakonec ještě víc odpojila od těla, pokračování mého příběhu najdeš v článku limity terapie při řešení traumatu.

Pojďme ale zpátky k příběhu, protože mi trvalo pár let, než jsem zjistil, že i tady jsem se naučil utíkat. Tentokrát mnohem více rafinovaně skrze duchovni cestu a osobní rozvoj. Tuto cestu volí mnoho lidí, stejně jako mnoho mých klientů. Ale než si stejně jako já uvědomí, že něco nehraje, bývá už příliš pozdě a škody jsou napáchané.

Chtěl jsem jen klid. Stejně jako všichni ostatní. Chtěl jsem, aby to všechno konečně přestalo, ten stres, úzkosti, tlak v hrudi, tíživé emoce, negativní myšlenky a ty nekonečné katastrofické scénáře ve formě overthinkingu, které mi běžely hlavou pokaždé, když jsem se na chvíli zastavil.

Chtěl jsem ticho. Mír v těle a klid v hlavě.

A víš co? Klid opravdu přišel. Ale ne ten, ve který jsem doufal. Ne ten skutečný.

Místo toho přišlo něco jiného. Můj nervový systém udělal to, co umí nejlíp, přežit.

Přepnul mě pomalu, nenápadně a bez varování do zamrznutí.

Postupně jsem byl více a více odpojený. Nejdřív od emocí. Pak od pocitů i reakcí těla.

Potom i od bolesti, od vnitřní motivace, od chuti cokoli dělat, tvořit, žít.

A nakonec… jsem necítil vůbec nic. Jen prázdno. Ticho. Vypnuto.

Tělo mě chtělo chránit

Ten klid, co jsem si tolik přál, se ukázal být jen dalším útěkem. Nešlo o skutečnou změnu. Šlo o přežití.

A protože jsem neměl potřebné dovednosti, strategie a bezpečný prostor to všechno opravdu cítit, prožít, uvolnit, dokončit a zpracovat, tělo všechno tiše pohřbilo, aby mohlo přežít.

Nebylo bezpečné všechno to cítit. Nebyla kapacita to plně prožít. Tělo mě odpojilo, abych nemusel znovu cítit a prožívat tu vnitřní bolest a nastoupil obranný mechanismus. A největší ironii bylo, že já se tomu ještě poměrně dlouho říkal růst.

Místo toho, abych cítil, jsem se odpojil. Emoce jsem elegantně obcházel, racionalizoval, ale neprožíval jsem je.

A právě v tom bodě mi došlo, že pokud chci opravdu žít a ne jen přežívat, musím přestat utíkat. Všechny ty cesty mě jen udržovaly ve spirále přežití. Bylo potřeba se vrátit zpátky. K sobě. K bolesti. K tělu.

A právě tehdy jsem to celé obrátil vzhůru nohama. Přestal jsem hledat další náplasti a začal jsem si ten život stavět od nuly. Takovej, kterej je fakt můj a kterej opravdu žiju.

Vznik našeho systému

Spolu s mojí partnerkou Lenkou jsme začali tvořit a dávat dohromady systém, kterej nic neobchází, ale jde přímo skrz tu bolest. Návrat k tělu, ke kořenům, a hlavně k tomu, co je pro nás přirozené.

Žádné každodenní rutiny, návyky a rituály, co ti žerou čas a tváří se, že bez nich nemáš šanci fungovat. Spíš něco, co člověk postupně a přirozeně integruje do života, protože mu to dává smysl a stane se to přirozenou součástí jeho života.

Život přece není o tom, že musíš pořád používat nějaké metody a techniky, odškrtávat cvičení a rituály, jen abys vůbec zvládl fungovat. To nás upřímně vždycky děsně štvalo. Pro nás tohle nikdy nebyl život, ale povinnost, kterou jsme si museli odbýt, a nakonec jsme vždycky vyhořeli a vysrali se na to.

A tak jsme to nejdřív tvořili jen pro sebe, jako cestu ven ze zamrznutí. Cestu zpátky do života. Abychom znovu dokázali cítit, tvořit… a budovat spolu naše vlastní malé impérium.

Postupně se tenhle systém stal součástí naší praxe. Integrovali jsme ho do online kurzů, programů i konzultací, terapií a koučinku s klienty.

A díky vlastním zkušenostem, nejnovějším vědeckým poznatkům z oblasti neurovědy i psychologie a zpětné vazbě od klientů, kteří s námi spolupracovali, jsme ho krok za krokem vyvíjeli až do jeho současné podoby.

Pokud chceš vědět, jak konkrétně začít krok po kroku, podle svého tempa, které je udržitelné a bezpečné pro tvůj nervový systém, pak se podívej na náš online program, nebo můžeš využit individuální konzutlace, kde se společně podíváme na tvoji situaci do hloubky a nastavíme jasný, jednoduchý a funkční postup přímo pro tebe.

Musel jsem se vrátit do bolesti, abych našel sebe

Tato cesta ale rozhodně nebyla pohodlná. Jakmile jsem přestal utíkat a začal se vracet zpět k sobě a pracovat intenzivně s naším systémem, začaly se vynořovat staré bolesti, křivdy, emoce, pocity a traumata, od kterých mě tělo kdysi odpojilo právě tím, že mě přepnulo do zamrznutí.

Byl to ochranný mechanismus, kdy tělo vyhodnotilo, že tehdy nebylo bezpečné tolik cítit. A tak mě odpojilo. Od emocí, vjemů, od sebe sama. Protože mě chtělo chránit před přehlcením a vyčerpáním organismu vlivem pokračujícího stresu a stresových hormonů adrenalinu a kortizolu, které tehdy moje tělo už nedokázalo dál zvládat.

Tělo totiž nedokáže dlouhodobě fungovat ve stresovém režimu. Spotřebovává obrovské množství energie, oslabuje imunitu a vyčerpává nervový systém. A když už není kam utéct ani s čím bojovat, spustí tělo obranný mechanismus zamrznutí jako poslední možnou cestu, jak přežít. Všechno ztlumí nebo vypne.

Jenže to, co mi kdysi pomohlo přežít (terapie, meditace, mindfulness, dechová cvičení, afirmace, pozitivní myšlení…), mi už dál bránilo žít. A já jsem musel jít zpátky k těm potlačeným emocím, zadrženým a nedokončeným reakcím a cyklům, neprožitým bolestem a traumatům.

Projít tím znovu. Cítit. Uvolnit. Dovolit tělu dokončit a zpracovat to, co tehdy nemohlo. A naučit se krok za krokem samovolně a správně regulovat svůj nervový systém, aby se konečně přestal cyklit v režimu přežití.

Postupně jsem se začal znovu vracet do těla. A i když to bylo bolestivé, právě tam jsem našel kusy sebe, které jsem kdysi ztratil. Konečně přišla svoboda. Mohl jsem zase být sám sebou, autentický a vědomý.

Ale tentokrát doopravdy žít ve skutečné přítomnosti, a ne v té falešné iluzi vytvářené umělými technikami, které mi jen tlumily příznaky a odváděly mě od toho, co skutečně cítím uvnitř. Je to opravdová, syrová přítomnost, která vychází z těla, ne z naučených konceptů.

Poprvé po letech jsem zase cítil chuť tvořit, budovat a naplno žít

Můj život začal mít zase barvy, začal dávat smysl. Objevila se silná vnitřní chuť a motivace tvořit, budovat a růst.

Neříkám, že jsem dnes zpět tam, kde jsem byl, než to všechno začalo, to určitě ne. Ale začal jsem si víc užívat i ty nejmenší radosti každodenního života, i když moje větší citlivost na určité podněty po traumatech i po jejich zpracování mi zůstala a pravděpodobně zůstane už do konce života.

Učím se s ní žít a přijímat ji jako součást sebe, která mě už neomezuje, ale připomíná mi, kým jsem se stal.

Vztah i intimita byla oblast, kde jsem se nejvíce posunul a která se opět prohloubila. Práce mě začala znovu bavit a naplňovat a já jsem se konečně vrátil i ke svým koníčkům a životnímu stylu, který mi dává smysl.

Věci, které jsem dřív jen registroval, jsem teď doopravdy cítil. Nebyl jsem už jen divákem vlastního života. Byl jsem zase jeho součástí.

Ano, jsem víc v kontaktu sám se sebou a to znamená, že prožívám víc stresu, nepříjemných emocí a jsem víc v kontaktu i s tím nepohodlím. Ale to přece k životu patří.

Na druhou stranu jsem se naučil od toho neutíkat, nepotlačovat to, zvládnout to, nepřehltit se a využít to pro své sebepoznání a následný růst. A o tom je skutečný život.

A tohle je ten skutečný návrat.

Neříkám, že je všechno vyřešené. Ale už nebojuju sám proti sobě. Už se nesnažím zklidnit, když moje tělo křičí o pozornost.

Místo toho mu naslouchám. Nechávám se jím vést. Dávám mu čas a prostor pro bezpečí.

A proto o traumatu nejen píšu, ale vlastně jsem mu zasvětil celý svůj život a práci. Dotýká se mě každý den, formovalo mě a pořád mi připomíná, odkud pocházím, čím jsem si prošel a kde jsem dnes.

Věnuju se mu, učím o něm, vytvářím programy a kurzy, pracuju s lidmi, kteří prožívají něco podobného. Protože vím, jaké to je, a díky té zkušenosti můžu být dnes tam, kde jsem. A pomáhat druhým projít tím samým.

Protože vím, co trauma dokáže a taky vím, že jeho příběh můžeme změnit, aby nás už neřídilo, ale dalo nám prostor začít žít podle sebe. Tvoje minulost nemusí definovat tvoje dnešní já ani nastavovat limity, které tě nevědomě sabotují.

Co kdyby dnes tvůj příběh začal jinak, ne útěkem, ale návratem? K tělu, emocím, prožitkům, autenticitě, svobodě… k tomu, co jsi dlouho musel držet pod pokličkou?