Neléčená úzkost? Jak poznat varovné signály a co s tím dělat

Často vídám lidi, kteří žijí v úzkosti tak dlouho, že už jim to připadá jako normální. Někdy si to ani neuvědomují. Jindy to vědí, ale nemají sílu, návod nebo prostor to řešit.

Vidím to ve své praxi stejně tak i u lidí kolem sebe, v jejich příbězích, tělech, vzorcích myšlení i chování. Úzkost se stane součástí dne a člověk si na ni prostě zvykne.

1. Úzkost je normalizovaná

„To má dneska každý.“ „To je jen stres.“ To můžeme slyšet všude. Úzkost se často bagatelizuje jako daň za moderní život. Jenže rozdíl mezi běžným stresem a chronickou úzkostí je zásadní.

Když je něco považované za normální, přestáváme být pozorní k tomu, co nám tím tělo vlastně říká. A místo řešení se jen lépe přizpůsobujeme problému.

2. Strach ze selhání a nálepky

Přiznat si, že něco nezvládám? Že potřebuji pomoc? Mnozí se bojí, že to bude vypadat jako slabost. Společnost stále neumí s duševním zdravím zacházet citlivě.

A tak si raději nasadí masku. Fungují, i když v nich všechno kolabuje. Naučí se tvářit silně, zatímco uvnitř roste stud, že selhávají jen proto, že cítí něco, co ostatní nechtějí vidět.

Možná to znáš. Úsměv na povrchu, chaos, tlak a napětí uvnitř. Ale co kdyby to šlo jinak? Co kdybys už nemusel dělat, že jsi v pohodě, protože bys opravdu byl?

3. Špatný vztah k nepříjemným emocím a jejich odmítání

Mnoho lidí má naučeno, že stres, úzkost, strach, napětí nebo nervozita jsou špatně. Že by je neměli cítit. A tak místo aby jim naslouchali, prožili je, uvolnili, zpracovali a dokončili, snaží se je rychle potlačit, obejít nebo vytěsnit.

Jenže emoce, které nejsou přijaté, prožité, uvolněné a zpracované, nezmizí. Zůstávají v těle a vrací se znovu, někdy jako neklid, jindy jako  symptomy, bolest, zmatek nebo vyčerpávající úzkost.

Vztah k emocím formuje i to, jestli se vůbec odvážíme úzkost řešit. A když s těmito pocity nemáš žádnou bezpečnou zkušenost, když tě v minulosti nikdo nenaučil, že je můžeš cítit a přesto být v pořádku, vzniká další vrstva strachu, tedy strach z úzkosti samotné.

A pokud se s těmito stavy necítíš v bezpečí, je přirozené, že se je snažíš potlačit, obejít, rozptýlit se nebo před nimi utéct.

Navíc pokud věříš, že cítit se špatně znamená, že jsi špatně ty sám, těžko se vydáváš na cestu změny. Místo toho se začneš těmto pocitům vyhýbat a tím i uzdravení.

4. Fungují krátkodobé strategie

A právě to je ten problém. Když se člověk cítí špatně a podaří se mu to na chvíli zvládnout, má pocit, že funguje, že má vše pod kontrolou, že se něco skutečně vyřešilo. Jenže místo toho, aby se úzkosti podíval do očí, potlačí ji. Místo hlubší regulace a řešení přijde jen zklidnění nebo rozptýlení.

Ale tělo nezapomíná, napětí zůstává a časem začne volat hlasitěji.

Vím to, protože jsem to dělal taky. A dělá to většina mých klientů, když přijdou poprvé. Sáhnou po tom, co je dostupné a rychlé – dechové techniky, meditace, mindfulness, relaxace, přítomný okamžik, přesměrovaní pozornosti na něco příjemné nebo pozitivní. Funguje to. Na chvíli.

Ale právě to je ten problém.

Když se podaří nepříjemné pocity zklidnit, máme pocit, že je to vyřešené. Jenže úzkost nebyla uvolněná, jen potlačená. Tělo zůstává v napětí. A to, co se nereguluje doopravdy, se časem ozve silněji. Postupně dochází k dysregulaci nervového systému a postupně trumatizaci.

Tyhle strategie nejsou špatné, pokud s nimi umíme vědomě zacházet a víme, kdy a jak je použít. Ale samy o sobě nevedou k uzdravení. Jen tlumí signály, které volají po hlubší změně.

Takže káva, výkon, procházka. instaklam, meditace, dech, mindfulness, alkohol, filmy a všechno, co na chvíli přehluší nepříjemno, ale nic neřeší, pomůžou přežít určitý moment nebo den, ale ne vyřešit vnitřní chaos.

Proč samotné léky nestačí

Antidepresiva a další léky na úzkost mohou v určitých chvílích pomoct, hlavně krátkodobě, když je tělo i mysl rozhozená natolik, že je těžké vůbec fungovat.

V tu chvíli může být stabilizace důležitá a někdy i nezbytná. Ale pokud člověk zůstává jen u toho, úleva bývá dočasná a často neřeší hlubší příčiny.

Úzkost se obvykle úplně nevyřeší, spíš se stáhne do pozadí a může se projevit jinak.

Léky mohou pomoci stabilizovat tělo a nervový systém v akutní fázi. Ale léčba znamená něco jiného – návrat k sobě, k regulaci, ke schopnosti zvládat stres, emoce i vnitřní napětí.

Dlouhodobé užívání může mít i vedlejší účinky, včetně vlivu na střevní mikrobiom, který je zásadní pro duševní i tělesné zdraví.

Výzkum z roku 2020 publikovaný ve Scientific Reports ukazuje, že antidepresiva mohou negativně ovlivňovat střevní mikrobiom. Výsledky ukázaly, že běžně předepisovaná antidepresiva mají silný antimikrobiální účinek na důležité komenzální bakterie ve střevech. Tato antibiotická aktivita antidepresiv může narušit rovnováhu střevní mikrobioty, která hraje zásadní roli v regulaci nálady, imunity i celkového zdraví.

Pokud nejsou léky doplněné vnitřní prací se sebou – regulací nervového systému, prací s emocemi, vytvořením zdravého vztahu k pocitům, dokončením stresových reakcí, uvolněním napětí a stresové energie a zpracováním traumatu, nevedou k uzdravení. Spíše k dočasnému zvládání příznaků než k hlubším změnám.

Neříkám, že léky jsou špatně. Říkám jen, že nejsou cíl. A čím dřív se vydáš k sobě, tím menší bude závislost na tom, co tě má jen udržet nad vodou.

5. Lidé nevědí, co jiného dělat

Vidím to v příbězích lidí, se kterými pracuju i ve svém okolí. Nejde o to, že by nechtěli změnu. Jen prostě nevědí, kde začít. Co udělat jinak. Jak z toho ven, a proto se trápí.

Všude slyšíme rady jako „dej sebe na první místo“, „zpomal“, „naslouchej svému tělu“.

Jenže nikdo už neřekne, co to konkrétně znamená, když tě v reálu brzdí vlastní tělo. Když se ti stáhne hrdlo, hlava je v mlze běží nekonečný proud myšlenek a katastrofických scénářů, srdce buší jako o život a ty jen těžko zvládáš vstát z postele, natož něco měnit.

Často schází bezpečný prostor. Člověk je obklopen lidmi, kteří tomu nerozumí nebo nevěří, že to, co prožíváš, je vážné. Chybí důvěra, že můžeš být vyslyšen a pochopen bez hodnocení nebo odsuzování. Že můžeš cítit úzkost a zároveň být v pořádku.

A taky chybí návod. Ne jako univerzální řešení, ale jako mapa. Něco, co by ukázalo první krok. Východisko. Jiný způsob, než jen přežívání nebo krátkodobé řešení. Něco hmatatelného a skutečně uchopitelného.

Jenže když jsi roky zvyklý utíkat před tělem, emocemi nebo tlakem, cesta zpět k sobě vypadá spíš jako mlha. Nevíš, kde začít.

A právě tady vzniká ten bludný kruh. Člověk neví, co s tím. A tak pokračuje v tom, co zná – ve fungování, potlačování, zvládání, přizpůsobování.

Ale neléčená úzkost není osobní selhání. Ani volba. Je to důsledek. Důsledek dlouhodobého tlaku, nepřítomnosti podpory, neznalosti vlastního těla a chybějících nástrojů, dovednosti a strategii.

Změna začíná až ve chvíli, kdy přestaneme mlčet a dovolíme si přiznat pravdu. O tom, co doopravdy cítíme. O tom, co potřebujeme. A o tom, že cesta k uzdravení začíná právě tam, kde konečně přestaneme předstírat, že to zvládáme sami.

Pokud v tom poznáváš kus sebe a nevíš, kde začít, nemusíš na to být sám.

Možná už dlouho víš, že to takhle nechceš dál. A teď si jen potřebuješ dovolit udělat první krok.

Vytvořil jsem online program zaměřený na práci se stresem, úzkostí, traumatem, tělem a nervovým systémem. Provede tě krok za krokem cestou k většímu klidu a regulaci. Bez tlaku. Bez výkonu.

A pokud cítíš, že by ti víc pomohla hlubší podpora a osobní vedení, můžeš využít i individuální koučink nebo mentoring.

Možná tě zajímá, co se změní, když s úzkostí začneš skutečně pracovat a postupně ji zvládat.

Dáš tím svému tělu to, co doopravdy potřebuje – pocit bezpečí, prostor pro uvolnění a zpracování, nástroje, jak dokončit to, co v něm zůstalo zaseknuté. A tím se změní všechno.

Naučíme tě potřebné dovednosti a získáš strategii krok za krokem, kterou můžeš aplikovat do každodenního života.

Jakmile začneš pracovat s příčinou, ne jen tlumit příznaky, začne se měnit víc, než si teď dokážeš představit:

• Úzkost už nebude pozadím každého dne. Tělo tě přestane držet v napětí, protože se naučí, že už není třeba být pořád ve střehu.

• Tvůj dech se zpomalí. Hrudník se přestane svírat. Tělo konečně vydechne.

• Začneš se soustředit, ne přežívat. Mozek se odpojí od katastrofických scénářů, mysl se zklidní, zpomalí a znovu se spojí s přítomností.
• Tělo se ti odvděčí lepším spánkem, trávením, náladou. Protože už nebude spouštět poplachy tam, kde je klid.

• Budeš vědět, co dělat, když přijde další vlna. Místo strachu z toho, co zase přijde, v tobě poroste důvěra, že to zvládneš.

• Přestaneš to celé tahat sám. Získáš prostor, kde můžeš všechno pustit. Bez hodnocení. Bez tlaku.

• Začne se přirozeně zvyšovat tvoje sebedůvěra i sebejistota, že dokážeš zvládat náročné situace a výzvy, protože rozvíjíš dovednosti, které ti s tím pomáhají.
• Postupně se začne rozšiřovat tvoje komfortní zóna a s ní i tvoje mentální odolnost.
• Začneš znovu usínat bez bušení srdce. Ráno vstaneš bez sevřeného žaludku a s pocitem, že to zvládneš.

A právě tam se tvoje tělo začne učit, že už je bezpečno.