Neléčená úzkost ti nevtrhne do života jako bouře. Přichází potichu. Každý den trochu napětí, trochu sevření, trochu méně radosti.
Nejprve to může vypadat jako obyčejná nervozita nebo neklid, které snadno přejdeš mávnutím ruky. Jenže postupně se z drobných obav stane každodenní tíha, která tě pomalu vyčerpává.
Zvykneš si. Naučíš se ji přecházet, tlumit, skrývat. Používáš rychlé zkratky, copingové strategie, které ti na chvíli uleví.
A zatímco se snažíš fungovat, úzkost může postupně negativně ovlivňovat tvé zdraví, vztahy, práci i to, jak vnímáš sebe. A pak jednoho dne zjistíš, že už ani nevíš, kdy jsi se naposledy cítil v klidu.
V tomhle článku zjistíš, co se s tebou děje, když úzkost zůstává bez pozornosti a proč bys ji už neměl dál ignorovat.
Co znamená neléčená úzkost
Neléčená úzkost je stav, kdy tělo a mysl zůstávají dlouhodobě v napětí bez potřebné podpory nebo řešení. Místo aby časem odezněla, postupně se prohlubuje a přináší vyčerpání, nespavost, deprese, vyhoření i tělesné potíže.
Když úzkost zůstává bez pozornosti, tělo se už nedokáže plně uvolnit ani regulovat. Nervový systém zůstává zaseknutý v režimu přežití, tedy ve stavu boje nebo útěku, jako by hrozba stále existovala, i když už pominula.
Tělo mezitím zaplavují stresové hormony adrenalin a kortizol, které tě mají připravit na akci, ale když zůstávají aktivní příliš dlouho, postupně tě vyčerpávají. Časem ubývá energie, zhoršuje se spánek, koncentrace i nálada.
Dlouhodobé napětí může přispívat k oslabení imunity, narušovat vztahy, práci i schopnost zvládat každodenní činnosti. Neléčená úzkost se pak mění ve skrytý vzorec, který pomalu ovládá život.
Je důležité rozlišit:
-
Akutní úzkost – přirozená, přechodná reakce na konkrétní situaci (např. zkouška, pracovní pohovor).
-
Chronická úzkost – stav, kdy úzkost přetrvává nebo se vrací často, bez zjevného důvodu. Tělo i mysl se naučí žít ve stavu trvalého napětí.
Neléčená dlouhodobá úzkost není jen psychický problém, ale postupně může ovlivňovat celé tělo a kvalitu života.
Jak vypadá neléčená úzkost
Neléčená úzkost nemusí vypadat jako panika. Maskuje se tiše, nenápadně, ale vytrvale. Někdy jen připomíná zvýšený vnitřní strach z toho, co přijde, nebo neustálé obavy, že něco nezvládneš. Jindy působí jako běžná nervozita před úkolem, jindy jako hlubší neklid, který nejde setřást ani ve chvílích, kdy bys měl odpočívat.
Možná ani nevíš, že žiješ v chronické úzkosti. Jen jsi pořád unavený. Přetížený. Nespíš dobře. Nedokážeš vypnout.
U mnoha lidí se stavy úzkosti nejsilněji ozývají hned po probuzení. Ranní úzkosti bývají častým signálem, že tělo je dlouhodobě v napětí i bez zjevného důvodu.
Psychické signály
Možná to ani nevnímáš jako úzkost. Ale všimni si těchhle signálů, které často přehlížíme:
-
Neustálé napětí v těle: Bolest zad, sevřený hrudník, stažený žaludek.
-
Přemýšlení do nekonečna: „Co kdyby, co když, co se stane“ a nikdy nekončící obavy.
-
Pocit viny a selhání: I když děláš maximum, je to „málo“.
-
Přehnaná kontrola nebo naopak vyhýbání: Abys nemusel cítit nejistotu.
-
Únava bez zjevné příčiny: Tělo je vyčerpané neviditelným bojem.
- Ztráta koncentrace a podrážděnost: Nedokážeš se soustředit ani na jednoduché úkoly, hlava těká mezi myšlenkami a i drobnosti tě snadno vytočí.
-
Ztráta radosti, chuti do života: Nic tě nebaví, ale nevíš proč.
Tělesné projevy
Při dlouhodobých stavech úzkosti se zpravidla objevují i tělesné projevy, které člověk na první pohled nemusí spojit s psychikou. Typické je bušení srdce, dušnost, třes, závratě, pocení nebo napjaté svaly, někdy i dlouhodobá únava a poruchy spánku.
V silnějších stavech se může rozvinout i panická ataka, kterou si lidé někdy zaměňují za infarkt. Objevuje se tlak na hrudi, zrychlený tep, pocit, že ztratí kontrolu nebo se nemohou nadechnout.
Dlouhodobý vliv
Neléčená úzkost se někdy může projevovat skrze výkon (hyperaktivita, workoholismus) nebo stažení (izolace, apatie). Může vypadat jako běžný stres, ale ve skutečnosti už je tělo dlouhodobě přetížené.
Pokud se úzkost dlouhodobě ignoruje, může sílit a být spojena s hlubší dysregulací nervového systému či postupnou traumatizací. Rozkládá i to, jak vnímáš sebe a svou vlastní hodnotu.
Neřešená úzkost se může přetavit do deprese, emoční otupělosti nebo vyhoření, kdy člověk už necítí nic, jen jede na autopilota. Často se k tomu přidají i psychosomatické potíže, častější nemoci nebo únik do závislostí (alkohol, nadměrná práce, sociální sítě).
Možná si to ani neuvědomuješ, ale už teď tělo každý den volá o pomoc. A ty ses jen naučil ten hlas ignorovat. Představ si, jaké by to bylo, kdyby sis ráno nevstával s tíhou na hrudi, ale s lehkostí a pocitem, že zvládneš, co přijde. Jen klid, uvolnění a pocit bezpečí.
Léčená vs. neléčená úzkost
Rozdíl mezi tím, když úzkost řešíš a když ji necháš být, je obrovský.
Neléčená úzkost vede k postupnému prohlubování problémů a může přispívat k rozvoji úzkostných poruch, protože tělo se dál vyčerpává, nervový systém zůstává v napětí a psychika se propadá do deprese, emoční otupělosti nebo vyhoření.
Když se úzkost dlouhodobě ignoruje, může se postupně proměnit v chronické zdravotní potíže, poruchy spánku, oslabí vztahy a snadno otevře cestu k závislostem.
Bez léčby se úzkost stává se skrytým vzorcem, který ovládá tvůj život.
Léčená úzkost naopak otevírá cestu k regulaci nervového systému a návratu k sobě. Když úzkost přijmeš jako signál těla a naučíš se s ní pracovat, získáš zpět kapacitu zvládat stres, prožívat emoce a obnovit pocit bezpečí. Postupně se mění i tvé vztahy, práce, zdraví i to, jak se cítíš ve vlastním těle.
Dlouhodobé důsledky neléčené úzkosti
Když úzkost trvá týdny, měsíce nebo roky bez podpory a regulace, začne rozkládat nejen tělo a psychiku, ale i vztahy, zdraví, práci a finanční stabilitu.
Nervový systém je vyčerpaný, hormony stresu zůstávají zvýšené a tělo nemůže skutečně regenerovat.
Postupně dochází k somatizaci, tedy k tomu, že se chronický stres, napětí, úzkost a traumata začnou projevovat skrze tělesné symptomy.
Studie u 425 pacientů v primární péči ukázala mnohem vyšší výskyt somatických symptomů (např. bolesti, únava, žaludeční potíže) u lidí s úzkostnými diagnózami.
Fyzické a zdravotní dopady:
-
Poruchy spánku, nespavost nebo neklidné spaní
-
Trávicí problémy (průjem, zácpa, nevolnost, gastritida nebo syndrom dráždivého tračníku)
-
Chronické bolesti (hlavy, svaly, klouby, migrény)
-
Oslabená imunita, častější infekce, záněty, nemoci
-
Vysoký krevní tlak, tachykardie (zrychlený tep), bušení srdce nebo funkční arytmie bez srdeční vady (Pozor: u nových nebo zhoršujících se obtíží je vhodné vyloučit jiné příčiny u lékaře.)
Psychické dopady:
-
Vyčerpání, únava, apatie
-
Podrážděnost, impulzivita a také časté výbuchy vzteku nebo pláče
-
Panické ataky, deprese nebo depresivní epizody
-
Neschopnost se soustředit nebo rozhodnout
-
Disociace, emoční otupělost, mozková mlha, derealizace, depersonalizace (pocit, že jsi „mimo sebe“ nebo „za sklem“)
Dopad na vztahy, práci a finanční stabilitu:
-
Přecitlivělost, konflikty, uzavření se
- Zhoršená paměť, neschopnost se soustředit
-
Vyhoření, ztráta motivace, snížený výkon
-
Izolace nebo přehnaná závislost na druhých
Neléčená úzkost postupně oslabuje tvou schopnost zvládat i běžné věci. Možná to zvládáš. Možná se snažíš mít vše pod kontrolou.
Ale právě to tě pomalu vyčerpává. Každý den napětí, únava a nakonec odpojení od sebe.
Vím to, protože jsem si tím sám prošel. A nakonec si to vždycky vybere svou daň – na těle, zdraví, vztazích, na schopnosti zvládat výzvy i na tom nejdůležitějším: na vztahu k sobě a pocitu vlastní hodnoty.
Protože když už dlouho jen přežíváš, začneš věřit, že selháváš. Že to nezvládáš, že už není síla jít dál. Přestáváš vidět světlo na konci tunelu a pomalu upadáš do pesimismu, vnitřní kritiky a ztráty víry v sebe.
Podklady z výzkumu a mé vlastní praxe
Některé výzkumy ukazují, že neřešená úzkost významně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, depresí i rozvoje závislostí.
Studie ukazují, že úzkost je významným rizikovým faktorem pro vznik kardiovaskulárních chorob, nezávisle na depresi, závislostech nebo sedavém životním stylu.
Epidemiologické studie ukazují, že lidé s úzkostí jsou až 3–6krát častěji ohroženi závislostí na alkoholu nebo drogách.
Světová zdravotnická organizace uvádí, že úzkostné poruchy zvyšují riziko deprese i poruch užívání návykových látek.
Z vlastní praxe navíc vidím, že u lidí, kteří úzkost nechávají bez řešení, se už po několika měsících objevuje nárůst vyčerpání, častější nemoci, problémy se spánkem a postupná ztráta radosti ze života a deprese. Člověk funguje, ale jen na autopilota a cena, kterou za to platí, je čím dál vyšší.
Proč lidé úzkost neřeší
Často vídám lidi, kteří žijí v úzkosti tak dlouho, že už jim to připadá jako normální. Někdy si to ani neuvědomují. Jindy to vědí, ale nemají sílu, návod nebo prostor to řešit.
Vidím to ve své praxi stejně tak i u lidí kolem sebe, v jejich příbězích, tělech, vzorcích myšlení i chování. Úzkost se stane součástí dne a člověk si na ni prostě zvykne.
1. Úzkost je normalizovaná
„To má dneska každý.“ „To je jen stres.“ To můžeme slyšet všude. Úzkost se často bagatelizuje jako daň za moderní život. Jenže rozdíl mezi běžným stresem a chronickou úzkostí je zásadní.
Když je něco považované za normální, přestáváme být pozorní k tomu, co nám tím tělo vlastně říká. A místo řešení se jen lépe přizpůsobujeme problému.
2. Strach ze selhání a nálepky
Přiznat si, že něco nezvládám? Že potřebuji pomoc? Mnozí se bojí, že to bude vypadat jako slabost. Společnost stále neumí s duševním zdravím zacházet citlivě.
A tak si raději nasadí masku. Fungují, i když v nich všechno kolabuje. Naučí se tvářit silně, zatímco uvnitř roste stud, že selhávají jen proto, že cítí něco, co ostatní nechtějí vidět.
Možná to znáš. Úsměv na povrchu, chaos, tlak a napětí uvnitř. Ale co kdyby to šlo jinak? Co kdybys už nemusel dělat, že jsi v pohodě, protože bys opravdu byl?
3. Špatný vztah k nepříjemným emocím a jejich odmítání
Mnoho lidí má naučeno, že stres, úzkost, strach, napětí nebo nervozita jsou špatně. Že by je neměli cítit. A tak místo aby jim naslouchali, prožili je, uvolnili, zpracovali a dokončili, snaží se je rychle potlačit, obejít nebo vytěsnit.
Jenže emoce, které nejsou přijaté, prožité, uvolněné a zpracované, nezmizí. Zůstávají v těle a vrací se znovu, někdy jako neklid, jindy jako symptomy, bolest, zmatek nebo vyčerpávající úzkost.
Vztah k emocím formuje i to, jestli se vůbec odvážíme úzkost řešit. A když s těmito pocity nemáš žádnou bezpečnou zkušenost, když tě v minulosti nikdo nenaučil, že je můžeš cítit a přesto být v pořádku, vzniká další vrstva strachu, tedy strach z úzkosti samotné.
A pokud se s těmito stavy necítíš v bezpečí, je přirozené, že se je snažíš potlačit, obejít, rozptýlit se nebo před nimi utéct.
Navíc pokud věříš, že cítit se špatně znamená, že jsi špatně ty sám, těžko se vydáváš na cestu změny. Místo toho se začneš těmto pocitům vyhýbat a tím i skutečné změně.
4. Fungují krátkodobé strategie
A právě to je ten problém. Když se člověk cítí špatně a podaří se mu to na chvíli zvládnout, má pocit, že funguje, že má vše pod kontrolou, že se něco skutečně vyřešilo. Jenže místo toho, aby se úzkosti podíval do očí, potlačí ji. Místo hlubší regulace a řešení přijde jen zklidnění nebo rozptýlení.
Ale tělo nezapomíná, napětí zůstává a časem začne volat hlasitěji.
Vím to, protože jsem to dělal taky. A dělá to většina mých klientů, když přijdou poprvé. Sáhnou po tom, co je dostupné a rychlé – dechové techniky, meditace, mindfulness, relaxace, přítomný okamžik, přesměrovaní pozornosti na něco příjemné nebo pozitivní. Funguje to. Na chvíli.
Ale právě to je ten problém.
Když se podaří nepříjemné pocity zklidnit, máme pocit, že je to vyřešené. Jenže úzkost nebyla uvolněná, jen potlačená. Tělo zůstává v napětí. A to, co se nereguluje doopravdy, se časem ozve silněji. Postupně může docházet k dysregulaci nervového systému a k traumatizaci.
Tyhle strategie nejsou špatné, pokud s nimi umíme vědomě zacházet a víme, kdy a jak je použít. Ale samy o sobě nevedou k opravdové regulaci. Jen tlumí signály, které volají po hlubší změně.
Takže káva, výkon, procházka. instaklam, meditace, dech, mindfulness, alkohol, filmy a všechno, co na chvíli přehluší nepříjemno, ale nic neřeší, pomůžou přežít určitý moment nebo den, ale ne vyřešit vnitřní chaos.
Proč samotné léky nestačí
Antidepresiva a další léky na úzkost mohou v určitých chvílích pomoct, hlavně krátkodobě, když je tělo i mysl rozhozená natolik, že je těžké vůbec fungovat.
V takových chvílích může být stabilizace důležitá a někdy i nezbytná. Ale pokud člověk zůstává jen u toho, úleva je většinou dočasná, protože neřeší hlubší příčiny.
Úzkost se pak obvykle úplně nevyřeší, spíš se stáhne do pozadí a časem se může projevit jinak.
Léky mohou pomoci stabilizovat tělo a nervový systém v akutní fázi. Dlouhodobější posun však přichází až s vnitřní prací, s regulací, pochopením emocí a se schopností zvládat stres i napětí.
Dlouhodobé užívání může mít i své limity, včetně možného vlivu na střevní mikrobiom, který je důležitý pro duševní i fyzické zdraví.
Výzkumy, například studie zveřejněná v Scientific Reports v roce 2020, ukazují, že některá běžně užívaná antidepresiva mohou ovlivňovat střevní mikrobiom. V laboratorních podmínkách se potvrdilo, že mají antimikrobiální účinek a potlačují i bakterie, které jsou součástí zdravé střevní rovnováhy. Tím mohou nepřímo ovlivnit procesy, které se podílejí na regulaci nálady, imunity i celkového duševního zdraví.
Pokud nejsou léky doplněné vnitřní prací se sebou, jako je regulace nervového systému, práce s emocemi, stresem, budování vnitřního pocitu bezpečí a větší mentální odolnosti, dokončení stresových reakcí a zpracování traumatu, přinášejí spíš úlevu od příznaků než skutečnou změnu.
Neříkám, že léky jsou špatně. Říkám jen, že nejsou cíl. A čím dřív se vydáš k sobě, tím menší bude závislost na tom, co tě má jen udržet nad vodou.
5. Lidé nevědí, co jiného dělat
Vidím to v příbězích lidí, se kterými pracuju i ve svém okolí. Nejde o to, že by nechtěli změnu. Jen prostě nevědí, kde začít. Co udělat jinak. Jak z toho ven, a proto se trápí.
Všude slyšíme rady jako „dej sebe na první místo“, „zpomal“, „naslouchej svému tělu“.
Jenže nikdo už neřekne, co to konkrétně znamená, když tě v reálu brzdí vlastní tělo. Když se ti stáhne hrdlo, hlava je v mlze běží nekonečný proud myšlenek a katastrofických scénářů, srdce buší jako o život a ty jen těžko zvládáš vstát z postele, natož něco měnit.
Často schází bezpečný prostor. Člověk je obklopen lidmi, kteří tomu nerozumí nebo nevěří, že to, co prožíváš, je vážné. Chybí důvěra, že můžeš být vyslyšen a pochopen bez hodnocení nebo odsuzování. Že můžeš cítit úzkost a zároveň být v pořádku.
A taky chybí návod. Ne jako univerzální řešení, ale jako mapa. Něco, co by ukázalo první krok. Východisko. Jiný způsob, než jen přežívání nebo krátkodobé řešení. Něco hmatatelného a skutečně uchopitelného.
Jenže když jsi roky zvyklý utíkat před tělem, emocemi nebo tlakem, cesta zpět k sobě vypadá spíš jako mlha. Nevíš, kde začít.
A právě tady vzniká ten bludný kruh. Člověk neví, co s tím. A tak pokračuje v tom, co zná – ve fungování, potlačování, zvládání, přizpůsobování.
Ale neléčená úzkost není osobní selhání. Ani volba. Je to důsledek. Důsledek dlouhodobého tlaku, nepřítomnosti podpory, neznalosti vlastního těla a chybějících nástrojů, dovednosti a strategii.
Změna začíná až ve chvíli, kdy přestaneme mlčet a dovolíme si přiznat pravdu. O tom, co doopravdy cítíme. O tom, co potřebujeme. A o tom, že skutečná proměna začíná právě tam, kde konečně přestaneme předstírat, že to zvládáme sami.
Pokud v tom poznáváš kus sebe a nevíš, kde začít, nemusíš na to být sám.
Možná už dlouho víš, že to takhle nechceš dál. A teď si jen potřebuješ dovolit udělat první krok.
Vytvořil jsem online program zaměřený na práci se stresem, úzkostí, traumatem, tělem a nervovým systémem. Provede tě krok za krokem cestou k většímu klidu a regulaci. Bez tlaku. Bez výkonu.
A pokud cítíš, že by ti víc pomohla hlubší podpora a osobní vedení, můžeš využít i individuální koučink nebo mentoring.
Jiří Čapovec
Celostní terapeut, kouč a mentor
Jiří Čapovec je celostní terapeut, kouč a mentor, který se zabývá oblastí celostní medicíny a funkční medicíny, kde propojuje důležité aspekty a obory jako je osobní rozvoj, psychosomatika, epigenetika, psychologie a rozvoj lidského vědomí, neurovědy a práce s podvědomím. Kromě působení v oblasti duševního zdraví, se také zaměřuje na psychologii mezilidských vztahů (individuální i párová terapie). Je spoluzakladatel značky cesta relaxace spolu s jeho partnerkou, koučkou a terapeutkou Lenkou Heczkovou.
Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že dlouhodobě neléčená chronická úzkost má tendenci přecházet do závažnějších fyzických onemocnění. U mě se po čase objevily potíže se srdcem a trávením, které lékaři spojovali hlavně se stresem a úzkostí. Zkoušel jsem různé přístupy, včetně léků, ale ty mi osobně příliš nepomohly, a tak jsem začal hledat jiné cesty, jak se stresem pracovat. Proto doporučuji všem, aby si hlídali stres, pečovali o své psychické zdraví a řešili ho včas, dokud to ještě jde, než bude pozdě. Jinak parádní článek, moc chválím.
Ahoj Mirku, děkujeme za sdílení tvých zkušeností a za tvá slova, která snad pomohou i dalším našim čtenářům nepodceňovat své duševní zdraví a pohodu. Tvůj příběh je silným připomenutím toho, jak důležité je věnovat pozornost svému psychickému zdraví a neodkládat či se nebát hledat správnou pomoc.
Pokud bys někdy potřeboval další podporu nebo měl zájem o další informace a zdroje, neváhej se na nás obrátit. Jsme tu, abychom podpořili tvou cestu k lepšímu zdraví, hlavně skrze psychiku a komplexní přístup a tím i fyzickému zdraví. Přesto doporučujeme najít si také někoho, kdo se zabývá celostním přístupem v oblasti srdečních problémů a komplexním fyzickým zdravím.
Přejeme ti vše nejlepší na tvé cestě k uzdravení a děkujeme, že jsi se s námi podělil o svůj příběh. Tvá slova jsou inspirací pro nás všechny, abychom si více vážili našeho zdraví a aktivně pracovali na jeho zlepšení nebo udržení.
S přáním hezkého dne,
Jirka a Lenka 🙂