Představ si, že existuje neviditelná síla, která řídí všechny tvé vztahy. Teorie citové vazby (attachment) a styly připoutání ovlivňují každou interakci s lidmi kolem tebe, ať už si to uvědomuješ, nebo ne. Může být zdrojem tvých největších radostí, ale i opakujících se zklamání.
Možná ses někdy ptal, proč se ti ve vztazích dějí stále stejné věci, proč se chováš tak, jak se chováš, proč přitahuješ určité typy partnerů nebo proč je pro tebe těžké navázat hluboké a stabilní spojení.
Odpověď leží v citové vazbě, která se formuje už v dětství a ovlivňuje, jak prožíváš lásku, blízkost a důvěru.
V tomto článku se dozvíš, jak tvůj styl připoutání ovlivňuje tvé vztahy a co můžeš udělat pro to, aby byly pevnější, zdravější a naplněnější.
Obsah článku:
- Co je teorie citové vazby – (attachment) styly připoutání?
- Proč se učit o teorii citové vazby a stylech připoutání?
- Za vším stojí trauma
- 1. Bezpečné (zdravé) připoutání
- 2. Nejisté vyhýbavé připoutání
- 3. Nejisté ambivalentní (úzkostlivé) připoutání
- 4. Nejisté dezorganizované (neuspořádané) připoutání
Co je teorie citové vazby – (attachment) styly připoutání?
Náš styl připoutání (attachment) je jako vztahová šablona, která je zakořeněna v našem mozku, těle a nervovém systému v raném dětství.
Ovlivňuje nevědomě to, jak vnímáme ostatní, jak na ně reagujeme a jak s nimi komunikujeme ve všech budoucích vztazích.
Mnohé z našich návyků, nezdravých vzorců chování a nesprávného naladění jsou zakořeněny v nevyřešených raných adaptacích připoutání, které nadále ovlivňují naše vztahy v dospělosti.
Na základě svých osobních zkušeností a více než 10 let praxe jako terapeut a kouč jsem pracoval se stovkami klientů.
Opakovaně vidím stejné vzorce, které jednoznačně potvrzují, že styly připoutání zásadně ovlivňují dynamiku vztahů v dospělosti – ať už v intimních partnerstvích, pracovních vztazích nebo rodičovství.
Jak citová vazba ovlivňuje naše vztahy?
Naše styly připoutání ovlivňují:
- Způsob, jakým si vytváříme vztahy
- Jak komunikujeme s ostatními
- Jak vyjadřujeme a zpracováváme emoce
- Jak reagujeme na různé situace a potřeby
Bohužel, styly připoutání mohou také generovat řadu nezdravých návyků a chování, které brání naší schopnosti cítit se v bezpečí a ve spojení.
Historie a vývoj teorie citové vazby
Teorii citové vazby a připoutání vyvinul terapeut John Bowlby. Později k vývoji a konečné verzi stylů připoutání přispěli další významní odborníci.
Poskytuje strukturu pro to, jak se citové vazby a systém připoutání vyvíjí, projevuje, spojuje a odpojuje v našich vztazích.
Jak se vyvíjí citová vazba v dětství?
Děti se rodí s vrozenou potřebou vytvořit si pevné vazby k ostatním lidem, aby si zajistily své přežití.
Během lidské evoluce měly děti, které zůstávaly blízko svým rodičům nebo pečovatelům, větší šanci na přežití do dospělosti a následné rozmnožování.
Když jsou rodiče dostupní a reagují na potřeby a podněty dítěte, dítě se naučí, že rodič je spolehlivý.
To dítěti umožňuje vyvinout si pocit bezpečí, který je základem pro bezpečné prozkoumávání světa.
Pokud vyrůstáme s vnímavými, prosociálními a konzistentními rodiči, vyvíjíme si zdravé a bezpečné připoutání.
Pokud nebyly uspokojeny naše potřeby nebo jsme zažili zanedbávání, mohlo to vést k rozvoji traumatu.
Podobně mohou působit i porodní trauma, nemoc nebo špatné socioekonomické podmínky.
V důsledku toho se u nás vyvine trauma nebo adaptace připoutání.
Tyto zkušenosti pak formují méně zdravé vzorce, emoce a chování, které nám pomáhají přežít a vyrovnat se s náročnými situacemi.
Systém připoutání je instinktivně naučené chování, které ovlivňuje nebo spíše diktuje, jak se spojujeme s ostatními.
Vývoj a proměna stylů připoutání
Styly připoutanosti nejsou vždy pevně dané.
V průběhu času si většina z nás vyvinula vícenásobné nebo vrstvené styly připoutanosti. V závislosti na situaci, vztahu, prostředí a našem vlastním stylu připoutání můžeme v různých situacích a okolnostech reagovat odlišně.
Naše práce v této oblasti staví na základech Johna Bowlbyho, který v 60. letech definoval systém chování podle připoutanosti během svého výzkumu strádání, které děti zažívají, když jsou odloučeny od svých rodičů.
Práce Mary Ainsworthové vytvořila systém, kde definovala tři hlavní styly připoutání, které známe dnes:
- Bezpečný
- Nejistý vyhýbavý
- Nejistý ambivalentní
Mary Main a Judith Solomon později přidaly čtvrtou kategorii:
- Nejistý dezorganizovaný
Dále v naší práci využíváme zkušenosti ze svých vlastních vztahů, kde jsme já i Lenka museli pracovat se svými nezdravými styly připoutání.
Tyto poznatky kombinujeme se zkušenostmi z práce s našimi klienty.
Vše propojujeme s praxí v oblasti traumatu a učíme klienty, jak zpracovat trauma a vytvořit bezpečný prostor, který je klíčový při práci se styly připoutání.
Současné výzkumy ukazují, že tyto rané zkušenosti a traumata z dětství vytvářejí vztahovou šablonu toho, jak interagujeme ve vztazích v dospělosti a ovlivňují naše chování, očekávání a vnímání, často nevědomě.
Mnoho našich „spouštěčů“ nebo reakcí má kořeny v této vztahové šabloně.
Proč se učit o teorii citové vazby a stylech připoutání?
Proč je teorie citové vazby a systém připoutání tak zásadní v našich vztazích, dospělých životech a pro naše štěstí?
Bohužel jsme neměli žádnou kontrolu nad tím, zda budou naše potřeby naplněny nebo ne.
Jednoduše jsme pouze reagovali nebo se instinktivně přizpůsobili přicházejícím situacím a zkušenostem, ať už byly jakékoliv.
To znamená, že náš vyvinutý styl připoutání se stal „vztahovou šablonou“ toho, jak vnímáme ostatní a svět kolem nás, jak se k nim připojujeme a jak se k nim vztahujeme, což často nevědomě ovlivňuje naše vztahy v dospělosti.
To podbarvuje mnoho našich současných interakcí, často nevědomě.
Náš systém připoutání je zakořeněn v instinktivní, evoluční touze spojit se s našimi rodiči, protože to zvyšuje naše šance na přežití.
Proč je to důležité? Protože to znamená, že jsme už biologicky připraveni pro bezpečné připojení.
Náš vrozený systém připoutání je vysoce přizpůsobivý, což znamená, že se všichni můžeme naučit nové dovednosti a nástroje, které nám pomohou vrátit se do našeho dominantního stavu bezpečné připoutanosti, což nám umožní zažít autentické spojení, bezpečí a radost v našich životech i vztazích.
Pokud jsme si vyvinuli nezdravé – nejisté styly připoutání, může být těžké cítit se bezpečně, důvěřovat ostatním a věřit, že můžeme naplnit naše fyzické a emocionální potřeby.
I přesto, že jsme neměli možnost ovlivnit, zda byly naše potřeby naplněny, dobrou zprávou je, že všichni máme přirozenou schopnost vytvářet bezpečné vazby.
Jsme biologicky naprogramováni k tomu, abychom se připoutali k rodičům a později k blízkým lidem, partnerům a přátelům.
To znamená, že nejenže jsme schopni vytvořit zdravé vztahy, ale jsme k tomu přímo uzpůsobeni!
Existují jednoduché dovednosti a techniky, které se můžeme naučit, abychom si vytvořili a upevnili bezpečné vazby.
Za vším stojí trauma
Možná tě překvapí, že připoutanost a trauma spolu úzce souvisí. Jakmile však lépe porozumíš systému připoutanosti, začne to dávat dokonalý smysl.
Abys vše ještě lépe pochopil, přečti si náš článek o tom, jak trauma mění tvé vnímání světa a vztah k sobě i druhým.
Dozvíš se, jak minulá zranění formují tvou osobnost, ovlivňují dynamiku tvých vztahů a proč se některé situace ve vztazích opakují.
Jedna z mých oblíbených definic traumatu je „odpojení“.
Ale tomu se budeme více do hloubky věnovat později v tomto článku, kde půjdeme ještě hlouběji do králičí nory, abys vše správně pochopil a naučil se s tím pracovat.
Takže trauma lze definovat jako „odpojení“.
Nezdravé a nejisté styly připoutání vedou k traumatu, protože narušují naši schopnost vytvářet a udržovat spojení, zejména v těžkých situacích nebo při stresu.
Trauma způsobuje přetížení a dysregulaci nervového systému, což ztěžuje schopnost udržet emocionální rovnováhu.
Emocionální koherence a regulace nervového systému jsou dovednosti, které nám umožňují zůstat přítomní a propojení i v těžkých okamžicích.
Je to schopnost zvládat a řídit své emoce, abychom mohli efektivně reagovat na různé situace a udržet si vnitřní rovnováhu. Zahrnuje to schopnost zdravě zpracovávat nepříznivé události a reagovat na ně bez potlačování emocí, čímž je zajištěno koherentní fungování a psychická stabilita.
Tato dovednost se dá naučit – cvičením, tréninkem a správným vedením (systém se strategií krok za krokem). O tom bude řeč později.
Jak trauma ovlivňuje mozek a chování?
Lidé s bezpečným stylem připoutání se tuto dovednost naučili v dětství prostřednictvím interakcí se svými rodiči a mají ji v mozku zakódovanou jako přirozenou reakci na stres nebo trauma.
Naopak děti s nejistým stylem připoutání zažívají přetížení a nedostatek bezpečí, což vede k vysoké pohotovosti – zvýšené bdělosti a napětí (hyperarousal) nebo vypnutí (hypoarousal) v mozku a nervovém systému.
Abys vše lépe pochopil, doporučuji si přečíst článek, jak trauma mění mozek a tělo, kde se tomuto tématu věnujeme více do hloubky.
Když takoví lidé později v životě zažijí trauma nebo stres, jejich mozek obvykle reaguje těmito vzorci, což ztěžuje emocionální regulaci. Místo toho, aby hledali podporu nebo řešení, aktivuje se jejich systém reakce na hrozby a reagují „bojem, útěkem, nebo zamrznutím“.
Dobrou zprávou je, že bezpečné připoutání a emocionální regulaci se lze naučit a rozvinout. Postupem času si naše těla a mozky začnou přirozeně vybírat adaptivnější vzorce a chování.
Nyní se podívejme podrobněji na čtyři hlavní styly připoutání.
1. Bezpečné (zdravé) připoutání
Bezpečná připoutanost je zakořeněna ve schopnosti uvědomovat si potřeby a účinně na ně reagovat. Je to způsob, jakým se dokážeme „naladit“ na druhé a snažíme se pochopit jejich myšlenky a pocity.
Bezpečně připoutaní lidé obecně vyrůstali se spoustou lásky a důsledné podpory od citlivých rodičů.
Lidé s bezpečnou vazbou mají základní důvěru v ostatní, umí dobře vyjádřit své potřeby a efektivně zvládají konflikty a neúspěchy. Jsou odolní a umí se přizpůsobit různým situacím.
Tito lidé dokážou upřímně a otevřeně komunikovat o svých pocitech, potřebách a obavách, což přispívá k budování silných a zdravých vztahů.
Přijímají plnou zodpovědnost za svůj život, své problémy a nenaplněné potřeby. Jsou zaměřeni na hledání řešení namísto hledání viníka.
Vzorce rodičů:
Rodiče jsou naladěni na potřeby dítěte a reagují, když dítě chce teplo, spojení a fyzický kontakt.
Děti jsou přesvědčeny, že rodič na jejich pláč zareaguje, takže se v jejich přítomnosti cítí bezpečně a milovány.
Rodiče nechají dítě prozkoumávat svět a zároveň se stávají „bezpečným přístavem“, ke kterému se dítě může vrátit, když potřebuje znovu získat pocit bezpečí.
Bezpečná vazba u dospělých:
Bezpečná vazba v dospělosti se označuje jako zdravá autonomie. Dospělí se mohou spojit se svými partnery, přáteli a spolupracovníky.
Jinými slovy jsou schopni efektivně komunikovat a navazovat vztahy s ostatními.
Nemají problém požádat o pomoc, když ji potřebují, a stejně tak jsou ochotni a schopni pomoci druhým.
Dokáží regulovat své emoce sami (samoregulace) a také v přítomnosti a spolupráci s druhými (koregulační schopnosti), což znamená, že umí udržovat emoční rovnováhu jak sami, tak ve vztazích s ostatními.
Chrání sebe, ostatní a své vztahy, což znamená, že pečují o své vlastní blaho, chrání ostatní a dbají na zdraví a stabilitu svých vztahů.
Nejčastěji dospělí s bezpečnou připoutaností řeší konflikty poměrně snadno, aniž by si věci brali osobně a zdrželi se obviňování nebo ponižování či kritizování svého partnera.
Jsou si jistí ve vztazích a v případě potřeby jsou schopni dávat a přijímat od svých partnerů náklonnost, lásku a útěchu.
Bezpečná vazba a trauma:
Ve stresových podmínkách, traumatu nebo náročných situacích, bezpečně připoutaní lidé obecně vykazují větší odolnost a jsou schopni udržet bezpečí pro sebe i ostatní.
Mají praxi s dovednostmi seberegulace a koregulace a jsou schopni tyto nástroje používat, když čelí stresu nebo úzkosti.
Jak vypadá bezpečné připoutání u dospělých?
- Důvěra, ochrana, bezpečnost a spojení: Mají tendenci důvěřovat svým partnerům, cítí se s nimi v bezpečí a mají hluboké emocionální spojení.
- Vyhledávání a přijímání řešení: Tito lidé se nebojí vyhledat a iniciovat řešení ve vztahu, pokud nastane problém. Jsou schopni přijmout omluvu a aktivně pracovat na řešení konfliktů.
- Silná sebeúcta a respekt k ostatním: Mají zdravé sebevědomí a sebelásku, což jim umožňuje respektovat nejen své vlastní potřeby, ale i potřeby svého partnera.
- Respektování vlastních potřeb i potřeb partnera: Umí nalézt rovnováhu mezi svými potřebami a potřebami svého partnera, což vede k vzájemnému respektu a harmonii ve vztahu.
- Empatie a soucit: Dokáží projevovat empatii a soucit nejen k ostatním, ale i k sobě. Jsou schopni naslouchat i porozumět emocím druhých a adekvátně na ně reagovat.
- Hluboký vztah a intimita: Mají hluboký vztah s intimitou a sdílením svých pocitů. Nebojí se otevřeně komunikovat o svých emocích a potřebách, což posiluje jejich vztah.
- Nebojí se závazků: Tito lidé dokáží jednoduše a bezpečně dělat závazky, nebojí se závazků jako je manželství, rodina nebo společné projekty. Jsou schopni vytvořit dlouhodobé a stabilní vztahy.
- Přijímání a poskytování podpory: Jsou schopni nejen přijímat podporu, ale i ji aktivně poskytovat svým partnerům. Vědí, jak být oporou v těžkých časech a jak nabídnout pomoc.
- Zdravá komunikace: Umí efektivně komunikovat a řešit konflikty. Vědí, jak vyjádřit své potřeby a pocity bez vyvolávání konfliktů.
- Adaptabilita a flexibilita: Jsou schopni se přizpůsobit změnám a novým situacím ve vztahu, což pomáhá udržovat vztah zdravý a silný i v těžkých časech.
2. Nejisté vyhýbavé připoutání
Vyhýbání se kontaktu a emocionálním vazbám či intimitě pro lidi s tímto stylem připoutání znamená pocit bezpečí.
Jinými slovy, jde o obranný mechanismus, kterým se snaží preventivně vyhnout bolesti tím, že se drží zpět.
Tento přístup jim umožňuje minimalizovat riziko zranění a udržet si pocit kontroly nad svými emocemi a vztahy.
Vzorce rodičů:
Rodiče často nebyli naladění na potřeby dítěte, chyběli, zanedbávali ho nebo ho odmítali. Mohlo to být kvůli jejich vlastním problémům s připoutáním, pracovním povinnostem, fyzické nemoci, duševní chorobě nebo rodinným a kulturním problémům.
Dítě bylo příliš mnoho času ponecháno svému osudu. Jejich podněty k připojení byly často ignorovány nebo nenaplněny a naučilo se snažit uspokojit své vlastní potřeby a seberegulovat se (dokáží regulovat své emoce sami, ale už ne ve spolupráci a interakci s ostatními).
Když jsou rodiče emocionálně nedostupní, necitliví, odmítají nebo zanedbávají potřebu dítěte po spojení, systém připoutání se vyrovná a odpojením – fyzicky i emocionálně.
Bez intimní péče neurobiologie mozku nikdy nepřijme signály a stimulaci, které potřebuje k vybudování sociálních reakcí a vytvoření správného propojení.
V důsledku toho se toto odpojení rozšíří nejprve na rodiče a poté na všechny ostatní vztahy. Lidé s vyhýbavým stylem připoutání se pak cítí osaměle a reagují tím, že se stáhnou nebo izolují.
Stejně jako my všichni, i lidé s vyhýbavým stylem připoutání touží po lásce a intimitě… ale zažívají extrémní nepohodlí, když žádají ostatní o pomoc nebo se snaží vyjádřit, co ve vztahu potřebují.
Důvěra v jinou osobu představuje největší překážku pro ty, kteří mají tento styl připoutání.
Důležitá je podpora pro lidi s vyhýbavým stylem připoutání, která zahrnuje pravidelné a konzistentní ujišťování, že jejich potřeby jsou důležité.
To se dosahuje pomocí stálé, spolehlivé a přítomné podpory od blízkých osob.
Tento přístup může posílit pocit bezpečí a schopnosti navázat bezpečné a zdravé vztahy.
Klíčem je být důsledně přítomen a spolehlivý, což pomáhá těmto lidem naučit se, že je bezpečné spoléhat se na druhé a sdílet své potřeby a pocity.
Vše ale jen za předpokladu, že oni sami chtějí a umí pracovat se svými emocemi – emoční koherence a inteligence, práce s traumaty a mnoho dalšího.
Vyhýbavá připoutanost u dospělých:
Vyhýbavá připoutanost v dospělosti se nazývá odmítavá. Dospělí s touto adaptací náklonnosti jsou často příliš nezávislí.
Může být pro ně nesmírně těžké požádat o pomoc nebo podporu. Připustit, že mají potřeby, je riskantní, protože se dozvěděli, že jejich potřeby budou pravděpodobně nenaplněny.
Mají tendenci se izolovat a sami se cítí uvolněněji.
Pohyb směrem ke spojení může být stresující a mohou potřebovat čas na přechod. Mohou se zdát uzavřeni a je pro ně těžké mluvit o svých emocích nebo dokonce je cítit.
Mohou se dívat na sex jako na způsob, jak vytvořit spojení, proto ho někdy mohou odmítat. Mohou být ve vztazích příliš kritičtí a je pro ně často těžké regulovat emoce společně s partnerem.
To neznamená, že se nechtějí spojit nebo milovat své přátele, rodinu a partnery, ale že se brzy přizpůsobili nedostatku podpory a blízkosti od druhých tím, že snížili nebo dokonce vypnuli své reakce na připoutanost.
Tito lidé mají tendenci potlačovat své emoce a nevyhledávat podporu u druhých.
Často se vyhýbají hluboké emocionální intimitě a snaží se být co nejvíce nezávislí, aby se vyhnuli zranění.
Důsledkem toho může být nedostatek hlubokých a smysluplných vztahů.
Potřebují obnovit pocit bezpečí ve spojení a hluboké intimitě.
Vyhýbavá vazba a trauma:
Vyhýbavá vazba na trauma a stres je často výchozí reakcí „útěk“ nebo „zamrznutí“ jako reakce na hrozbu.
Lidé s touto adaptací mohou mít tendenci odejít (fyzicky nebo emocionálně), uzavřít se a vyhýbat se vyjádření svých potřeb, pocitů nebo žádostí o pomoc a spojení od ostatních.
Mají sklon vyhýbat se závislosti a zaměřují se na to, aby vypadali soběstační. Často mají také problém činit závazky, jako je rodina, dítě, svatba nebo společné budování něčeho s partnerem.
Silné stránky: Lidé s adaptací na vyhýbavou připoutanost jsou velmi dobří v tom, že jsou objektivní, racionální a vnášejí do situací tento pohled.
Mohou být velmi orientovaní na úkoly a pracovití. Bývají dobří v dotahování věcí do konce. Jsou samostatní a dokážou pracovat sami bez cizí pomoci.
Bohužel jim to ale brání navázat a udržet si hluboké vztahy a dosáhnout skutečné hluboké intimity a důvěry ve svých vztazích. Proto často končí v povrchních vztazích nebo mají spoustu krátkodobých vztahů.
Po správném vedení, naučení se emoční koherence a správné regulace + osvojení si určitých dovedností se tito lidé mohou naučit spojit svou logickou schopnost se svými pocity, což jim dá velkou schopnost emoční inteligence.
Jak vypadá vyhýbavé připoutání u dospělých?
- Přílišné zaměření na sebe a své vlastní potřeby: Často kladou velký důraz na své vlastní potřeby, zaměřují se především na sebe a snaží se minimalizovat závislost na ostatních.
- Vyhýbání se intimitě: Mají potíže s vytvářením blízkých vztahů a vyhýbají se hluboké emocionální intimitě.
- Problémy s vyjadřováním svých emocí a potřeb: Mohou mít problémy s vyjadřováním svých emocí a potřeb, často si myslí, že je lepší „udělat to sám“.
- Odmítání emocí a smíšené signály: Často odmítají emoce a vysílají „smíšené signály“, což může být matoucí pro jejich partnery.
- Strach z ublížení a sabotáž vztahů: Strach z emocionálního ublížení může vést k sabotování vztahu, aby zabránili hluboké intimitě, ze které mají strach. Také mají tendenci hledat chyby ve vztazích nebo partnerech, což vede k historii krátkých a nezávazných vztahů.
- Potlačování emocí: Mají tendenci potlačovat své emoce a nedávat najevo své pocity, zejména v situacích, kdy cítí zranitelnost.
- Nedůvěra k ostatním: Vykazují nedůvěru k ostatním lidem, což způsobuje problémy ve vztazích.
- Kontrola a autonomie: Upřednostňují kontrolu nad svým životem a situacemi, často vyhledávají samostatnost a nezávislost.
- Odmítání podpory: Mají tendenci odmítat pomoc a podporu od druhých, protože se chtějí vyhnout pocitu závislosti.
- Vyhýbání se konfliktům: Mají tendenci vyhýbat se konfliktům a konfrontacím, aby si udrželi pocit kontroly a samostatnosti.
3. Nejisté ambivalentní (úzkostlivé) připoutání
Tito lidé často končí jako potrava pro psychopaty, narcisisty a manipulátory.
Lidé s ambivalentní vazbou zažili v dětství nekonzistentní péči. Někdy dostávali pozornost a někdy ne, což v nich vyvolalo nejistotu. Neustále se snaží zjistit, jakým chováním dosáhnou reakce od ostatních.
Tito lidé často ignorují své vlastní potřeby a mají nerealistická očekávání od druhých. I když silně touží po spojení, zároveň se bojí, že ho ztratí.
Často se tak ocitají na emocionální „houpačce“, kde se střídavě cítí milovaní a nemilovaní. To vede k úzkosti a nejistotě nebo si mohou myslet, že si dokonce lásku nezaslouží.
Aby se z tohoto vzoru vymanili, potřebují se naučit rozpoznávat a naplňovat své vlastní potřeby, pracovat na své emoční koherenci – seberegulaci a vyjadřovat své přání a potřeby jasně a bez obviňování.
Vzorce rodičů:
Rodiče měli tendenci být nekonzistentní, což se projevovalo opakovaným střídáním období, kdy byli citliví a přítomní, s obdobími, kdy byli odtažití, chladní a neodpovídali na potřeby dítěte.
Toto přerušované chování a odměňování vedlo děti k rozvoji obsedantního zaměření na „druhé“.
Rodiče mohli dítě ignorovat, dokud se jejich signální pláč nestal hlasitým nebo extrémním, nebo dokud dítě nezačalo jednat nebo onemocnělo.
Někdy rodiče věnují více pozornosti jinému sourozenci (často mladšímu, nemocnému nebo postiženému), což může vést k tomu, že se druhé dítě cítí emočně, citově a někdy i fyzicky zanedbávané.
Rodiče se opět mohli potýkat se svými vlastními zraněními z připoutanosti, problémy s duševním zdravím nebo jinou rodinnou, pracovní či kulturní dynamikou.
V některých případech se od dítěte ve skutečnosti očekávalo, že splní potřeby dospělých při „obrácení rolí“.
Ambivalentní vazba u dospělých:
Ambivalentní vazba v dospělosti se označuje jako závislá. Dospělí s touto adaptací na připoutanost se mohou zdát nároční ve vztazích kvůli tendenci přehnaně se soustředit na druhé a nedostatečně se soustředit na sebe.
Mohou mít problémy se sebevědomím. Často hledají uznání své hodnoty u ostatních. Seberegulace, tedy schopnost zvládat a řídit své emoce i stres, pro ně může být těžká.
Typická je pro ně žárlivost i závislost na partnerech.
Někdy ukončí vztahy příliš brzy a věří, že je stejně nakonec partner opustí. Nebo mohou setrvávat v nezdravých a toxických vztazích ze strachu, že budou sami.
Často končí ve vztazích s narcisisty, psychopaty a manipulátory. I přes velkou míru manipulace, toxicity a násilí ve vztahu setrvávají, protože se stávají závislými na drobných projevech pozornosti a náklonnosti od svých partnerů.
Bojí se samoty a opuštění, což je vede k tomu, že jsou ochotni tolerovat prakticky cokoliv. Jsou oblíbenou „potravou“ pro psychopaty, narcisisty, sociopaty a manipulátory.
Protože se v dětství naučili, že hlasitý nebo extrémní signální pláč je může udržet v bezpečí a zajistit pozornost, mohou komunikovat prostřednictvím dramatických nebo intenzivních emocí, stížností, obviňování, nátlaku, emočních výbuchů a výlevů.
Tento způsob vyjadřování jim pomáhá získat pozornost a podporu od ostatních, ale může také vést k nedorozuměním a konfliktním situacím. Je důležité, aby se naučili zdravě vyjadřovat své potřeby a emoce, aniž by se museli uchylovat k extrémům.
Nebo se mohou soustředit na to, co v jejich vztazích chybí a mohou dokonce postrádat starostlivé chování a pozornost.
Potřebují ujištění, aby si vybudovali důvěru a naučili se přijímat lásku, která je tu pro ně.
Ambivalentní vazba a trauma:
Ambivalentní reakce na trauma je obvykle výchozí reakcí „bojovat“ nebo alternativně „podvolení se“, což je často známé jako syndrom hodné holky nebo kluka.
V obou případech se chování zaměřuje na „druhé“. Tělo a nervový systém se mobilizují do akce. Je potřeba být hlasitý nebo extrémní, upoutat pozornost, protože být ignorován nebo neviditelný není bezpečné.
Lidé s ambivalentní vazbou mají tendenci cítit se závislí na druhých, aby uspokojili jejich potřeby a udrželi je v bezpečí a mohou používat reaktivní strategie k vyvolání reakce.
Silné stránky: Lidé s ambivalentní vazbou mají často velmi vysokou míru empatie a soucitu. Mají tendenci si být velmi vědomi a naladěni na emoce a potřeby druhých.
Když se začnou přesouvat zpět k bezpečnému připoutání, mohou se naučit obrátit svůj soucit dovnitř a nejprve se spojit sami se sebou, aby se mohli lépe spojit s ostatními.
Dar jejich přecitlivělosti se může uzdravit do velmi vytříbeného naladění, které jim umožní empaticky porozumět sobě i druhým.
Jak vypadá ambivalentní připoutání u dospělých?
- Přílišné zaměření na jiné – vnější regulace: Příliš se zaměřují na potřeby a reakce ostatních, což vede k vnější regulaci jejich vlastních emocí a chování. Často spoléhají na jiné, aby jim poskytli pocit bezpečí a stability, místo aby nacházeli tuto stabilitu v sobě.
- Zoufale touží po spojení a zároveň mají intenzivní až paralyzující strach z toho, že ho ztratí: Zoufale touží po blízkosti a spojení s partnerem, ale zároveň mají paralyzující strach z toho, že tuto blízkost ztratí, což vytváří intenzivní vnitřní konflikt.
- Úzkost, nejistota v nepřítomnosti partnera: Když partner není fyzicky přítomen, pociťují silnou úzkost a nejistotu. Tato úzkost může vést k neustálému hledání potvrzení a ujištění od partnera.
- Strach z opuštění, ale zároveň partnera odhání nereálnými požadavky nebo očekáváními: Mají intenzivní strach z opuštění, který je vede k tomu, že na partnera kladou nereálné požadavky nebo očekávání. Tyto požadavky mohou být způsobem, jak si zajistit potvrzení lásky, ale paradoxně to partnera odhání.
- Stěžování si nebo kritizování jako signál: Často si stěžují nebo kritizují svého partnera jako způsob, jak vyjádřit své emocionální potřeby a touhy. Tato kritika je často signálem hlubší potřeby spojení a bezpečí, kterou neumějí vyjádřit jinak.
- Neustálá potřeba potvrzení: Mají silnou potřebu neustálého potvrzení a ujištění o lásce a oddanosti od svého partnera.
- Obavy z opuštění: Často mají strach, že je jejich partner opustí, což může vést k úzkostnému a žárlivému chování.
- Intenzivní emoce: Vyznačují se výraznými emocionálními výkyvy a mohou rychle přecházet mezi pocity intenzivní lásky a hněvu.
- Nejistota ve vztazích: Mívají problém věřit, že jsou ve vztahu skutečně milováni, což vede k pocitu nejistoty a úzkosti.
- Závislost na partnerovi: Mají tendenci stát se emocionálně závislými na svém partnerovi a vyžadují neustálou pozornost a podporu. Také se často potýkají se žárlivostí.
- Přehnané reakce: Může u nich dojít k přehnaným reakcím na malé problémy nebo konflikty ve vztahu, často v důsledku strachu z opuštění.
- Neschopnost být sám: Často se cítí nepříjemně nebo úzkostně, když jsou sami, a snaží se za každou cenu udržet blízkost partnera.
- Nízké sebevědomí: Často trpí nízkým sebevědomím a potřebují potvrzení od ostatních, aby se cítili jistí.
- Ambivalentní chování: Mohou vykazovat nekonzistentní chování, kdy na jednu stranu touží po blízkosti, ale na druhou stranu mají strach z opuštění, což může být matoucí pro jejich partnery.
4. Nejisté dezorganizované (neuspořádané) připoutání
Nejsložitější ze stylů připoutání je neuspořádaná dezorganizovaná forma připoutanosti.
Do tohoto stylu připoutání patří poruchy osobnosti a další duševní poruchy více než u jiných stylů připoutání.
Narcismus, psychopatie, sociopatie, hraniční porucha osobnosti, histrionská porucha osobnosti, disipativní poruchy osobnosti a další poruchy osobnosti.
Dále sem často patří rozvoj PTSD, úzkosti, deprese a obecně úzkostných poruch a dalších problémů s duševním zdravím.
Nemusí jít vždy vyloženě o poruchy osobnosti, ale tito lidé mívají obvykle více rysů z různých poruch osobnosti.
Koneckonců, všichni máme v sobě určité rysy různých poruch osobnosti, včetně narcismu, psychopatie a dalších. Někdo více, někdo méně.
U lidí s dezorganizovaným připoutáním jsou tyto rysy často silnější, což způsobuje problémy ve vztazích, s duševním zdravím a komplikace v životě.
Tento styl vzniká, když se systém připoutání prolíná s reakcí na hrozbu – naším přežitím ve formě boje, útěku nebo zmrznutí.
K tomu dochází, když je zdroj bezpečí (rodiče) zároveň zdrojem strachu nebo ohrožení, často v chaotických nebo zneužívajících situacích.
Dezorganizovaný styl připoutání se může projevit v nepředvídatelných vzorcích chování, které se vyznačují náhlými změnami jako směs vyhýbavého a ambivalentního, ale s neustále zapnutými obrannými mechanismy připravenými reagovat na hrozbu.
Pro lidi s dezorganizovaným připoutáním mohou vztahy a intimita působit nebezpečně.
Porozumění neuspořádaným adaptacím připoutání, obranným mechanismům a jejich spouštěčům stejně jako jedinečným výzvám, které to představuje, je skvělý první krok.
Vzorce rodičů:
Dezorganizovaná vazba se rozvíjí, když se rodiče (zdroj bezpečí dítěte) stanou zdrojem strachu nebo ohrožení.
Často se vyskytuje u lidí, kteří byli fyzicky, verbálně nebo sexuálně zneužíváni (nebo byli svědky zneužívání) – nebo mohli zažít jiná traumata z dětství.
Rodiče často sami zažili zneužívání nebo nevyřešené trauma.
Protože se dítě nedokázalo přizpůsobit chování rodičů (protože bylo nepředvídatelné, nebezpečné a děsivé), vyvinulo se u dítěte v reakci nesouvislé (neuspořádané) chování.
Možná hledali spojení, ale zároveň odmítli blízkost ze strachu.
Dezorganizovaná vazba u dospělých:
Dezorganizovaná vazba v dospělosti se označuje jako dezorientovaná nebo nevyřešené trauma. Dospělí s touto adaptací často postrádají soudržnost ve svých vztazích a chování.
Pravděpodobně se cítí rozpolceni mezi touhou milovat a skutečným strachem, když dojde ke spojení. Mohou se přepínat, často nepředvídatelně a hlavně nevědomě, mezi ambivalentním a vyhýbavým chováním.
Často mají problémy se seberegulací i společnou regulací a bojují o udržení úzkého spojení nebo o pocit bezpečí v intimních vztazích. Potřeba rozvíjet pocit bezpečí je prvořadá.
Dezorganizovaná vazba a trauma:
Dezorganizovaná vazba má obzvláště složitý vztah k traumatu, protože biologická reakce na hrozbu se proplétá s vrozeným instinktem k navázání spojení.
Pro ty, kteří mají dezorganizovanou vazbu, může být trauma nebo stres obzvláště matoucí, děsivý nebo nepředvídatelný. Mohou snadno propadnout strachu nebo přetížení, což je vede buď k ústupu, nebo k nevyzpytatelným reakcím (těkavé reakce).
Kvůli střídání ambivalentních a vyhýbavých vzorců chování mají pocit, že jsou chyceni v pasti, kde potřebují, ale zároveň nemohou spoléhat na ostatní, aby jim pomohli regulovat své emoce.
Cítí se zaseknutí, a proto se často disociují (odpojují) od jakékoliv situace, kterou považují za nepříjemnou nebo by mohla potenciálně způsobit bolest.
Mohou se vyhýbat tomu, aby se sblížili s ostatními a dosáhli hlubší intimity a spojení, protože to pro jejich těla a nervový systém není bezpečné.
Aby se skutečně začali léčit, musí se místo toho naučit důvěřovat druhým a budovat bezpečí v sobě (svém těle) a také budovat bezpečné vztahy.
Jak vypadá dezorganizované připoutání u dospělých?
- Blízkost může vyvolat paniku nebo aktivovat odstup pro bezpečnost: Mohou pociťovat úzkost nebo paniku, když se k nim někdo přiblíží. Tato blízkost může spustit jejich obranné mechanismy, a proto se často stáhnou, aby se cítili v bezpečí. Může to být reakce na minulé zkušenosti, kde blízkost znamenala ohrožení nebo bolest.
- Touží po intimitě a zároveň se jí chtějí vyhnout – zmatek a ambivalence ve vztazích: Často chtějí být blízko a mít intimní vztahy, ale zároveň se jim vyhýbají, což způsobuje zmatek a ambivalentní chování. Může to vypadat, že v jednu chvíli chtějí být velmi blízko a v další se stáhnou. To vytváří toxický cyklus ve vztahu a nevědomou manipulaci.
- Čekání na odmítnutí nebo zranění: Jsou často ve stavu očekávání, že budou odmítnuti nebo zraněni, což způsobuje neustálou ostražitost a obavy z budoucnosti. Toto očekávání je založeno na minulých zkušenostech a traumatech, kde zažili odmítnutí nebo bolest.
- Problémy se seberegulací a také koregulací: Mají problémy se seberegulací, což znamená, že je pro ně těžké se sami uklidnit a uvolnit. Navíc mají potíže s koregulací, což je proces, kdy se uklidňují prostřednictvím interakce s ostatními. Potřebují podporu od ostatních, ale často ji nedokážou efektivně využít.
- Neustálá ostražitost kvůli nebezpečí nebo změnám nálady: Jsou neustále ve střehu a sledují, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Tato ostražitost může být vyvolána jejich vlastními změnami nálad nebo okolnostmi, které považují za potenciálně nebezpečné.
- Neschopnost vyjádřit potřeby: Často mají problémy s vyjadřováním svých potřeb a pocitů. Může to být způsobeno strachem z odmítnutí nebo pocitem, že jejich potřeby nejsou důležité nebo že je nikdo nepochopí.
- Chaotické a nekonzistentní chování: Lidé s dezorganizovaným stylem připoutání často vykazují chaotické a nekonzistentní chování ve vztazích. Mohou jednat způsobem, který je těžké předvídat.
- Strach a zmatek: Tento styl připoutání je často charakterizován hlubokým strachem a zmatením, které pramení z jejich nejistoty ohledně toho, jak budou reagovat jejich rodiče nebo partneři.
- Neschopnost najít bezpečí: Často nemohou najít pocit bezpečí v přítomnosti svého rodiče, partnera nebo vztahu, což vede k intenzivnímu vnitřnímu konfliktu.
- Kombinace vyhýbavých a ambivalentních vzorců: Tento styl může kombinovat prvky jak vyhýbavého, tak ambivalentního stylu připoutání, což způsobuje, že jednou touží po blízkosti a jindy se jí vyhýbají.
- Neřešené trauma: Mnoho lidí s dezorganizovaným stylem připoutání má v minulosti neřešené trauma, často z dětství, které ovlivňuje a sabotuje jejich současné vztahy.
- Reakce „boj, útěk, zmrazení nebo podvolení se“: Často aktivují systém přežití – reakce na hrozby a setrvávají v něm, což vede k reakcím „boj, útěk, zmrazení nebo podvolení se“ místo toho, aby hledali bezpečí a podporu.
- Problémy s regulací emocí: Mají problémy s regulací svých emocí, což často vede k intenzivním emocionálním výkyvům a přetížení.
- Nedůvěra k ostatním: Tito lidé často vykazují vysokou míru nedůvěry k ostatním, což ztěžuje vytváření a udržování blízkých vztahů.
- Potíže s intimitou: Mohou mít problémy s vytvářením a udržováním hlubokých intimních vztahů kvůli jejich strachu z blízkosti a zranění.
- Vysoká míra stresu a úzkosti: Vztahy často vnímají jako zdroj stresu a úzkosti, což může vést k dalším problémům v jejich osobním i pracovním životě.
Kombinovaný online kurz zaměřený na budování zdravých vztahů
Kombinovaný online kurz zaměřený na všechny aspekty sebevědomí a sebelásky, který tě vede krok za krokem. Získej kontrolu nad svou myslí i emocemi a vybuduj si zdravé sebevědomí. Nauč se pracovat se stresem a úzkostí a vyřeš všechny příčiny, traumata, potlačené emoce a souvislosti, které ti brání si vybudovat zdravé vztahy a pocit jistoty. Vše s celoživotními aktualizacemi i přístupem.
Jiří Čapovec
Celostní terapeut, kouč a mentor
Jiří Čapovec je celostní terapeut, kouč a mentor, který se zabývá oblastí celostní medicíny a funkční medicíny, kde propojuje důležité aspekty a obory jako je osobní rozvoj, psychosomatika, epigenetika, psychologie a rozvoj lidského vědomí, neurovědy a práce s podvědomím. Kromě působení v oblasti duševního zdraví, se také zaměřuje na psychologii mezilidských vztahů (individuální i párová terapie). Je spoluzakladatel značky cesta relaxace spolu s jeho partnerkou, koučkou a terapeutkou Lenkou Heczkovou.
0 Komentářů