Jak rozpoznat úzkost u dětí a vrátit dítěti pocit bezpečí

Úzkost u dětí patří mezi nejčastější psychické problémy dětského věku. Přesto ji rodiče často přehlédnou, dítě totiž jen zřídka řekne „mám úzkost“. Místo toho pláče, odmítá školu nebo si stěžuje na bolesti břicha bez zjevné příčiny.

V tomto článku se dozvíš, co úzkost u dětí způsobuje, jak vypadají její příznaky v různém věku a jak dítěti pomoci ji zvládat.

Úzkost je u dětí přirozená a v různém věku ji vyvolávají různé věci a mnoho z těchto obav je běžnou součástí dospívání.

U nejmenších dětí (přibližně od 6 měsíců do 3 let) je velmi obvyklá separační úzkost. Dítě se bojí odloučení od rodičů nebo jiných blízkých osob, přilne k nim nebo pláče. Jde o normální součást vývoje, která sama odezní kolem druhého až třetího roku.

Studie z roku 2016 potvrzuje, že strach z odloučení v tomto věkovém období je vývojově typický a od skutečné úzkostné poruchy se liší zejména tím, že přirozeně odezní a výrazně nenarušuje fungování dítěte.

Děti v předškolním věku si zase často vytvářejí konkrétní strachy, například ze zvířat, hmyzu, bouřek, tmy, výšek, vody nebo krve. I tyto strachy většinou časem samy zmizí.

Úzkost se ale může objevit i v pozdějším věku, například při nástupu do nové školy nebo před zkouškami. Některé děti se hůř cítí v kolektivu a potřebují v tom větší podporu.

Významnou roli v dnešní době hrají také sociální sítě a moderní technologie. Starší děti a dospívající jsou čím dál více vystaveni online světu, kde mohou narážet na srovnávání se s ostatními, kyberšikanu nebo tlak na to, jak vypadat a jak být vnímáni.

Systematický přehled 67 studií z roku 2024 potvrdil, že nadměrné používání sociálních sítí u dětí ve věku 5–18 let je spojeno s vyššími příznaky úzkosti a deprese. To vše může úzkost výrazně prohlubovat.

Důležité je proto udržovat otevřený rozhovor o tom, co dítě na internetu zažívá a nastavit zdravé hranice používání technologií.

Náročným obdobím bývá také přechod na střední školu. Prostředí je větší a nové, dítě si musí zvykat na jiný kolektiv a zároveň se učí samo organizovat svůj čas a povinnosti.

Určitá míra úzkosti je u dětí přirozená. Zpozornět bys ale měl ve chvíli, kdy úzkost dítěte omezuje v běžném životě, tedy odmítá chodit do školy, vyhýbá se kamarádům, nemůže spát nebo si opakovaně stěžuje na fyzické problémy bez lékařského vysvětlení. Pokud tyto projevy přetrvávají několik týdnů, je čas vyhledat pomoc.

Kde začít:

Prvním krokem je návštěva praktického lékaře pro děti a dorost. Ten může vyloučit fyzické příčiny problémů a v případě potřeby doporučit dítě k dětskému psychologovi nebo psychiatrovi.

Pokud úzkost ovlivňuje školní docházku nebo výkon, je užitečné promluvit si také s třídním učitelem nebo školním psychologem, protože ten je k dispozici na většině základních i středních škol zdarma.

Kam se obrátit v České republice:

• Linka bezpečí: 116 111 — bezplatná nonstop linka pro děti a mladistvé v obtížných situacích
• Rodičovská linka: 606 021 021 — podpora a poradenství pro rodiče, po–pá 13:00–18:00
• Dětský krizový telefon: 241 484 149 — krizová pomoc pro děti a rodiče
• Centrum dětské psychiatrie FN Motol — specializovaná péče pro závažnější případy

Čím dříve o pomoc požádáte, tím lépe. Vyhledání odborníka je jeden z nejdůležitějších kroků, který pro své dítě můžeš udělat.

Zrcadlení úzkosti aneb když dítě cítí to, co ty. Děti jsou neuvěřitelně citlivé na vnitřní stav svých rodičů. Funguje to jako neviditelný přenos napětí skrze nervový systém a odborně se tomu říká koregulace.

Výzkum z roku 2023 ukazuje, že nervový systém dítěte se fyziologicky synchronizuje s nervovým systémem rodiče (včetně srdeční frekvence a dýchání) a tato synchronizace je spojena se schopností dítěte regulovat vlastní emoce.

Pokud jsi sám v chronickém stresu, prožíváš úzkost (i tu skrytou, kterou se snažíš nedat najevo) nebo jsi vnitřně v napětí, tvé dítě to vnímá a reaguje na to.

Dítě totiž nepotřebuje slyšet, že je všechno v pořádku. Ono potřebuje cítit, že jsi v klidu ty. Pokud je tvůj vlastní nervový systém v režimu ohrožení, dítě se podvědomě začne cítit také v nebezpečí.

Proto prvním a nejdůležitějším krokem, jak pomoci úzkostnému dítěti, je práce na tvém vlastním vnitřním klidu. Když se dokážeš zklidnit ty, dáváš tím dítěti bezpečný přístav, o který se může opřít.

Před nějakou dobou jsem pracoval s maminkou, jejíž syn měl silné záchvaty úzkosti před odchodem do školy. Maminka se ho snažila logicky uklidňovat, ale sama byla vnitřně stažená strachem, co zase přijde. Syn na její slova vůbec nereagoval, spíše naopak.

Domluvili jsme se, že při dalším záchvatu přestane mluvit a vysvětlovat. Místo toho se jen posadila vedle něj a soustředila se výhradně na svůj vlastní dech, tedy na to, aby byl hluboký a klidný. Nedělala nic jiného, jen udržovala svůj vlastní klid.

Po pár minutách se syn k jejímu překvapení sám přitulil, jeho dech se začal automaticky srovnávat podle toho jejího a napětí opadlo bez jediného slova. Jeho nervový systém se prostě přeladil na ten její.

Na co si dát pozor?

Past jménem neboj se, nic se nestane. Když vidíme své dítě v úzkosti, naše první instinktivní reakce je začít ho ujišťovat: „Neboj se, to nic není,“ nebo „Určitě se nic špatného nestane.“

I když to myslíme dobře, pro úzkostný mozek je to past. Úzkost totiž není racionální a logické argumenty na ni nefungují. Dítě ti v tu chvíli sice může přikývnout, ale jeho tělo a emoce tomu nevěří.

Ujišťování navíc vysílá podvědomý signál, že strach je něco špatného, co musí okamžitě zmizet. Cílem ale není strach úplně odstranit, to je u úzkosti většinou nemožné.

Když jsem s jednou klientkou řešil úzkost u její dcery, cílem nebylo strach odstranit, ale naučit dceru s tímto pocitem existovat a zvládnout ho. Místo klasického „neboj se“ jsme zavedli validaci: „Vidím, že máš teď velký strach a je to nepříjemné. Jsem tu s tebou a spolu to zvládneme, i když se teď bojíš.“ Přesně tímhle učíš dítě odolnosti, tedy schopnosti projít náročnou emocí, místo aby se jí snažilo za každou cenu vyhnout.

Spolu se zavedením konkrétních copingových mechanismů, konkrétních strategií a postupné praxe se povedlo úzkost překonat. Jako klíčové se ukázaly zejména tyto dvě cesty: dechová cvičení proti stresu a úzkosti a konkrétní mindfulness techniky, které dítěti pomohly ukotvit se v přítomném okamžiku, když ho stres, emoce a úzkosti začaly válcovat.

Kromě samotného zklidnění jsme se totiž zaměřili i na to, jak dlouhodobě pracovat skrze dovednosti a strategie na uvolnění nahromaděného stresu, emocí, frustrace, vzteku i úzkosti přímo z těla.

Vše jsme propojili se zklidňujícími technikami, a to i formou her, které do procesu zapojují dítě i rodiče, aby v klidu a stabilitě zůstala celá rodina. Právě tomuto komplexnímu přístupu, jak propojit teorii s konkrétní praxí a uvolnit napětí z těla dřív, než přeroste v krizi se věnujeme v našem novém online kurzu, kde této problematice patří celý jeden modul.

Přehnaná ochrana a úzkostlivost

Další věc, na kterou je potřeba si dát pozor, je nebýt přehnaně ochranářský ani úzkostlivý. Jako rodiče máme přirozený instinkt dítě chránit před nepohodlím, ale u úzkosti to může paradoxně uškodit.

Když začneš situace, ze kterých má dítě strach, řešit za něj nebo mu dovolíš se jim úplně vyhýbat, vysíláš jeho mozku nebezpečný signál: „Měl jsi pravdu, ta situace je skutečně nebezpečná a ty sám ji nezvládneš.“

Tímto přístupem se úzkost jen zabetonuje. Dítě pak nedostane šanci zažít ten klíčový moment, kdy zjistí, že i když cítí strach, dokáže situací projít a přežít ji.

Přehnaná ochrana tak nevědomky brání rozvoji jeho vlastní vnitřní síly a dovedností. Cílem není dítě do situací hodit a nechat ho v tom, ale být mu oporou, zatímco onen krok udělá samo. Jen tak si vybuduje důvěru ve své schopnosti a zjistí, že úzkost nad ním nemá absolutní moc.

Jak konkrétně pomoci úzkostnému dítěti

• Nauč dítě rozpoznávat vlastní úzkost: Pomoz dítěti pojmenovat, co cítí. Cílem není, aby strach zmizel, ale aby ho dítě umělo rozpoznat a nepletlo si ho s něčím jiným. Dítě, které ví, že prožívá úzkost, s ní dokáže lépe pracovat.

• Buduj předvídatelný denní režim: Rutina dává dětem pocit bezpečí a kontroly. Pravidelný čas vstávání, jídla, školy i spánku výrazně snižuje každodenní míru stresu a to zejména u citlivějších dětí.

• Připravuj dítě na změny předem: Stěhování, nová škola nebo rozvod jsou situace, které dítě nevyděsí tolik, když je na ně připraveno. Mluv s ním o tom, co přijde, co se změní a co zůstane stejné. Nejistota totiž straší víc než samotná změna.

• Procvičuj jednoduché techniky zklidnění: Nauč dítě základní dechové cvičení, například tři pomalé nádechy nosem a o něco delší výdechy ústy. Zkoušejte to klidně formou nějaké zábavné hry, ať je to pro něj přirozené a vytvoří si k tomu pozitivní vztah. Trénuj je v klidných chvílích, ne až v momentě krize. Tehdy je totiž mozek příliš zahlcený na to, aby se učil něco nového.

• U malých dětí funguje rozptýlení: Pokud má dítě strach z cesty do školky, hrajte cestou jednoduchou hru. Sledujte, kdo první uvidí červené auto, psa nebo něco modrého. Pozornost přesměrovaná na hru dokáže přerušit smyčku úzkostných myšlenek.

• Krabice na starosti: Vezmi prázdnou krabici a udělej z ní schránku na starosti. Dítě své obavy nakreslí nebo napíše a vloží je dovnitř. Každý večer nebo na konci týdne krabici společně otevřete a proberte. Tento rituál dává starostem ohraničený prostor a dítěti pocit, že je slyšeno.

• Hledej příběhy, které normalizují strach: Pokud dítě prochází náročným obdobím, jako je ztráta blízké osoby, rozvod nebo změna školy, hledej knihy nebo filmy, kde postavy prožívají podobné situace. Příběhy pomáhají dětem pochopit vlastní emoce a uvědomit si, že v tom nejsou samy.