Emoční otupělost necitlivost a deprese příběh Jany

Emoční otupělost a necitlivost je stav bytí, ve kterém necítíme ani nevyjadřujeme emoce a pocity. To vše může způsobit vznik a rozvoj deprese. O tomto je příběh Jany, která nakonec našla cestu k vnitřní harmonii a klidu.

Emoční otupělost je mentální a emoční proces vypínání pocitů a může být zažíván jako deficit emočních reakcí nebo reaktivity.

Poměrně často je pocit emoční necitlivosti a otupělosti dočasný, ale v posledních letech tento stav dlouhodobě přetrvává u mnoha lidí a způsobuje další problémy duševního zdraví.

Pro některé se však emoční otupělost stává strategií, jak se chránit před další emoční nebo fyzickou bolestí. I když to může poskytnout dočasnou úlevu, naučit se „zvládat“ obtížné pocity tímto způsobem může mít dlouhodobé negativní následky.

Příběh Jany ukazuje, jak může tato emoční necitlivost a otupělost ničit člověku život, komplikovat práci, vztahy, ničit štěstí a celkově způsobovat problémy v mnoha aspektech života.

Jana prožívala více než 10 let utrpení, které jí komplikovalo život natolik, že se u ní rozvinula deprese a začala přemýšlet i o sebevraždě.

Nakonec v sobě našla sílu a touhu to změnit a vydala se na životní pouť plnou transformačních okamžiků, uvědomění, změn až našla v sobě vnitřní klid a stala se plně autentickou pro sebe, svou rodinu, práci i svou životní cestu.

Emoční otupělost a necitlivost – Příběh Jany

V mém dětství nebylo povoleno prožívat pocity. Neustále jsem slyšela fráze: „Už jsi velká na to, abys tak vyváděla, brečela, chovala se tak a tak.“

To vše vedlo k tomu, že jsem určitou část mé osobnosti potlačila a začala se chovat, jak se ode mě očekávalo.

Naučila jsem se, jak se otupit, vyhnat emoce do sfér distancování a disociace.

Zmrzlina, čokoláda, čokoládové sušenky, cukr, další sladké a dárky tišily bolest a naplněné slzy. V mé rodině projevit emoce, požádat o pomoc, odpočívat a říkat ne, to bylo bráno jako projev slabosti.

Asi vás to nepřekvapí, ale potlačování takových projevů „slabosti“ nebylo žádoucí a vedlo to k dalším problémům a rozvoji deprese.

Jak můj život pokračoval, stále více a více jsem v sobě potlačovala samu sebe, své pocity, to, kým skutečně jsem a postupně se otupovala.

To vše zašlo tak daleko, že jsem postupně přestala pociťovat radost, štěstí a potěšení z maličkostí a potřebovala jsem stále více, abych byla schopná cítit něco a měla pocit, že jsem „naživu“.

Cítit se špatně bylo pro mě nepřijatelné, a proto jsem si vyvinula obranné mechanismy a způsoby, jak utíkat od nepříjemných pocitů, emocí a prožitků. Naučila jsem se blokovat i tělesné vjemy a ztratila kontakt se svým tělem.

V případech, kdy se mě někdo zeptal, jak se cítím, je moje odpověď automatická, fajn. Jedině když jdu na pěší túru nebo jsem v přírodě, pak jsem „šťastná“.

Když se podívám do zrcadla, vidím svou zděděnou neutralitu a emoční otupělost.

Připadám si jako robot.

Jako tělo bez duše.

Jen se na sebe dívám, ale necítím žádný pocit.

Ani jednu emoci.

Prostě nic.

Emoční necitlivost a otupělost mě dohnala až k myšlenkám na sebevraždu

Tehdejší přítel už to nezvládl, odešel ode mě a já necítila naprosto nic, byla jsem úplně prázdná.

Moje práce mi nedávala nic, nebavila mě a už vůbec mi nedávala smysl. Najednou mi nic nedávalo smysl a neměla jsem důvod žít.

Všechno kolem mě i ve mě bylo tak nudné a prázdné.

Přicházely myšlenky na sebevraždu.

Tyto myšlenky mi říkaly, že už to mám konečně skončit. Pořád se ozývalo: „Nikomu stejně chybět nebudeš. Na ničem už nezáleží. Tvůj život je zbytečný. Nic nedokážeš. Jsi k ničemu.“

Úplný pocit prázdnoty a totální beznaděj. Ten pocit, kdy už člověk nemá žádnou vnitřní touhu a motivaci pokračovat.

Alkohol, který alespoň na chvíli zmírňoval tento otupělý emoční stav, najednou přestával fungovat a všechny mé „útěky“ od emocí taktéž. Ani jídlo, párty, nezávazné vztahy s muži, nakupování, práce, neustále zaměstnávání mysli a další rafinované útěky byly najednou k ničemu.

Nic nefungovalo.

Byla jsem ztracená.

Prázdnota a beznaděj pohlcují mou duši a celý můj život. Myšlenky na sebevraždu jsou zpět a jsou o mnoho silnější.

Mám chuť to už konečně vzdát, ale cosi mě drží, abych to neudělala. Je to má rodina, která se mi snažila pomáhat a za to jsem jim nesmírně vděčná, protože nebýt mé rodiny, asi bych tu už dnes nebyla. Za to jim chci moc poděkovat.

Emoce jsou složité. Vím, že nejsem sama. Se stejným nebo při nejmenším podobným problémem se potýká mnoho z nás a bohužel většinou nachází stejně jako já cestu v nezdravých způsobech, jak se s tím vyrovnat. Ale to vede k ještě většímu otupění a tato emoční necitlivost se postupem času stupňuje.

Začala jsem pátrat a něco se změnilo

Přečetla jsem velké množství dostupných materiálů a knih, které mají čtenářům „pomoci“ pocítit své pocity a vyřešit jejich zraněnou minulost, ale přesto tu sedím zaseknutá ve své temné minulosti a cítím se na ještě větším dně.

Každá přečtená kniha mě přibližuje o krok blíž, a přesto se vlastně nikdy nedostanu tam, kde skutečně potřebuji být.

Všechny ty žvásty o pozitivním myšlení nefungují.

Jde jen o další útěk před negativními pocity, které se derou na povrch z hlubin mé temné duše.

Navštívila jsem velké množství terapeutů, psychologů a psychiatrů, ale žádné světlo na konci tunelu jsem neviděla.

Mnoho stovek hodin strávených u knih a různých odborníků mě přesvědčilo, že si budu muset pomoci sama.

Nejblíže, k čemu jsem se kdy dostala, je vyřešení mého problému s aktivním, záchvatovitým a emocionálním přejídáním, jakožto porucha příjmu potravy. Porucha jednoduše zmizela, protože jsem navázala spolupráci s jedním terapeutem.

Byl však krátkodobým zázrakem v mém životě. Emoční otupělost u mě pokračovala dále a nakonec se vrátila i porucha příjmu potravy s emočním přejídáním, protože se nevyřešila příčina mých problémů.

Emoční otupělost v mém životě

Emoční otupělost a prázdné prožívání mého života bych popsala asi takto:

„Často se cítím neviditelná, jako bych byla duch.“ Sleduji, jak se moje rodina, partner, přátelé mezi sebou zapojují, ale mám pocit, jako by tam byla neviditelná bariéra, která mi brání se k nim připojit. Jsem jako ponorka, která se nepozorovaně unáší a sbírá emoce ostatních lidí jako sonar. Kdybyste se mě však zeptali, jaké jsou mé vlastní pocity, nemohla bych vám to říct, protože to nevím a vlastně ani nic necítím. Je to jako nicota. Jako robot. Jako prázdná skořápka bez duše. Žádná úzkost, žádný smutek, žádné štěstí, žádné potěšení, žádná motivace, nic. Prostě nic necítíte.“

Přišla na řadu deprese

Byla mi diagnostikována deprese.

Poté, co jsem za více než pět let vystřídala různé typy léků předepsané odborníky, zůstala ve mně těžká apatie a otupělost ke všemu v mém životě. Necítila jsem nic, byla jsem naprosto prázdná a bez chutě do života.

Doslova jako tělo bez duše.

Emoční otupělost se ještě zhoršila a začala jsem mít problémy se spánkem.

Uvědomila jsem si, že to byl skutečný problém, když mé babičce, které jsem byla velmi blízká, diagnostikovali rakovinu plic ve 4. stádiu a nasadili silnou chemoterapii. Když jsem ji viděla v nemocnici, byla z ní jen kost a kůže.

Chemo z ní vysálo celý její život. Její zářivě hnědé vlasy se staly křehkými a zšedivělými, její zářivý úsměv se změnil v ducha bez tónu, její svaly neexistující a v tu chvíli žádná schopnost komunikovat nebo si pamatovat, kdo jsou její vnoučata.

Zírala na mě, jako bych byla úplně cizí.

I přes to všechno jsem nic necítila.

Sledovala jsem, jak chemoterapie pomalu vymazává vše, co z ní zbylo, dokud nezbylo nic. I když jsem zírala na její náhrobek, neuronila jsem jedinou slzu. Nikdy na tento okamžik nezapomenu.

Antidepresiva, léky, emoční otupělost a moje cesta

Uvědomila jsem si, že ačkoli mi medikace zpočátku pomohla stabilizovat ty nejhorší stavy, emoční otupělost, kterou jsem cítila, mi bránila žít plnohodnotný život. Cítila jsem se jako robot, chráněná před bolestí, ale současně připravená o radost a štěstí.

Zjistila jsem, že léky samy o sobě neřeší hluboké kořeny mých problémů, které mě do této krize dohnaly. Abych to mohla vyřešit a rostla, musela jsem se naučit cítit a zpracovávat celé spektrum emocí. Proto jsem se rozhodla hledat doplňkový celostní přístup.

Je pro mě klíčové zdůraznit, že jakékoli postupné úpravy medikace jsem řešila s dohledem a podporou svého psychiatra, který celý proces odborně vedl. Změna a cesta k výsledkům pro mě znamenaly úpravu životního stylu, pracovat s tělem, nervovým systémem, myslí i emocemi, nikoli jen s příznaky.

Objevila jsem cestu ke změně

Pátrala jsem na internetu, hledala informace a bum, narazila jsem na web Cesta relaxace, přečetla pár článků, zhlédla nějaká videa a říkala si, že toto je přesně to, co potřebuji.

Navázala jsem spolupráci s Jirkou.

Jsem vděčná Jirkovi, který mě navedl na tuto cestu plnou sebepoznání a AHA momentů, která mě neustále posouvá kupředu.

Je to báječný člověk, kterému skutečně záleží na svých klientech a na tom, aby jim pomohl. Hlavně moc děkuji, že mě Jirka v celém procesu změny provázel, podporoval a vytvořil funkční strategii, jak k postupnému vysazování antidepresiv přistupovat a co během toho řešit, zatímco samotnou úpravu medikace jsem řešila přímo s psychiatrem, který celý postup odborně vedl a dohlížel na něj.

Naštěstí, když jsem začala dlouhodobě pracovat s příčinami v mé minulosti, s traumaty, pocitem bezpečí, nervovým systémem i životním stylem a postupně se učila regulovat, začala jsem znovu prožívat celé spektrum emocí a pocitů.

Byl to zpočátku trošičku šok a bylo to dost nepříjemné. Postupně jsem ale pochopila, že právě to je součást procesu, který mě vracel zpět k sobě, přes hluboce pohřbené emoce a bolesti, které bylo potřeba zpracovat a uvolnit skrze nervový systém, ne pouze v mysli pomocí mentálních technik či samotného vyprávění, jak tomu bylo dříve v rámci předchozí odborné pomoci.

Postupně jsem se znovu napojovala na sebe, své emoční i fyzické tělo a začala se opět plně radovat ze svého života, cítit štěstí i potěšení z maličkostí. Jakmile jsem se krok za krokem vracela k tomu, kým jsem byla, ke svému autentickému já, mohla jsem z této zkušenosti růst a postupně se znovu realizovat.

Nikdy se nevzdávejte toho, kým víte, že jste a kým být chcete.

Nechtěla jsem, aby mě někdo jednoduše zařadil do škatulky nebo mě viděl jen skrze jednu diagnózu. Potřebovala jsem, aby se někdo díval na celý můj příběh a na všechny vrstvy toho, čím procházím, nejen na samotné příznaky.

A i když jsem během své cesty pracovala s psychologem i psychiatrem, pochopila jsem, že pro mě bylo důležité hledat přístup, který kromě odborné péče zohledňuje i hlubší souvislosti, na moje tělo, emoce, minulost i životní kontext, ne jen na samotnou diagnózu.

Deprese a všechny další duševní problémy jsou jen alarm, který se ve vašem těle spustí a který vám říká, že něco není v pořádku.

Celostní přístup mi výrazně pomohl ke změně

Léky pro mě nebyly jediným faktorem. V mém případě do celého stavu zasahovalo mnoho dalších vrstev.

Psychické a vztahové souvislosti, dlouhodobý stres a potlačené emoce, trauma, nerovnováha v nervovém systému i životní styl. Teprve když jsem začala chápat, jak tyto věci spolu souvisí, dávalo mi to mnohem větší smysl. U mě osobně šlo hlavně o to, že moje tělo i nervový systém byly dlouhodobě mimo rovnováhu a to se nakonec odráželo i v psychice.

To ovlivňovalo způsob, jakým jsem prožívala situace kolem sebe, reagovala na ně, jak jsme se chovala, jaké spektrum myšlenek a pocitů jsem prožívala a v jaké míře.

Jirka mi ukázal skutečnou hloubku mých problémů, kdy nebyl problém jen v psychologických příčinách, ale také v příčinách fyziologických.

Celostní přístup, který Jirka praktikuje, je o propojení aspektů, které pro mnoho z nás nemají žádnou souvislost a jsou před námi zahalené.

Jsem ráda, že jsem díky tomu objevila nový pohled, který mi pomohl najít řešení a cestu k obnovení vnitřní rovnováhy a zdraví.

Cením si rovněž toho, že Jirka s Lenkou neustále své kurzy aktualizují o nové poznatky, zkušenosti a postupy.

Nebylo to lehké a není to hned, ale ta cesta za to stojí.

Budete muset čelit mnoha temným aspektům sebe sama, bude to bolet, budete to chtít vzdát, budete se cítit vyčerpaní, budete mít pocit, že to nikdy neskončí, ale nakonec přijde úleva a vy se dokážete opět spojit sami se sebou.

Je to postupný proces, kdy začínáte opět cítit své pocity a emoce, mít spojení se svým tělem a uvědomovat si plně, co se děje ve vás i kolem vás.

Jirka mi ukázal mnoho účinných cest, jak pracovat a řídit své emoce i pocity způsobem, který vede k vnitřní transformaci a propojení těla, mysli a nervového systému, kdy dokáží plně a dlouhodobě pociťovat pocity naplnění, štěstí, radosti a potěšení i z maličkostí.

Změnila jsem celý svůj život, dokázala jsem to já a dokážete to i vy.

Toto spojení dnes už dokážu přenést do mnoha aspektů v mém životě.

Našla jsem svou vnitřní cestu a změnila práci, která mě konečně baví, naplňuje a co víc? Dává mi smysl a prostor k sebevyjádření.

Začala jsem si budovat sebevědomí a objevovala hlubší vnitřní hodnoty. Dokážu se spojit se svou dcerou a svým partnerem a prožívat plnohodnotný rodinný život, což dříve bylo nejen nemožné, ale také nemyslitelné.

Pokud chcete zlepšit svůj život, své duševní zdraví, začít konečně žít a ne jen přežívat, je taková investice do sebe tou nejlepší investicí, která se vám rozhodně několikanásobně vrátí.

Děkuji Jirkovi za vše. Jsem mu moc vděčná za čas a péči, kterou mi věnoval v konzultaci a skvěle propracovaný online program.

Příběh nebyl nijak upravován, pouze byly vložené nadpisy a upravené odstavce pro lepší přehlednost a čitelnost příběhu, vložené odkazy, úvod a závěr článku. Moc děkujeme Janě za sdílení silného příběhu transformace, který skutečně inspiruje.

Autorkou příběhu je naše klientka Jana Hájková, která souhlasila se zveřejněním své zkušenosti.

Tento příběh je osobní zkušeností klientky, která popisuje vlastní cestu práce s emoční otupělostí a depresí. Každý člověk má jiný příběh a jiný proces změny, a proto se výsledky mohou lišit. Upozornění: Jakékoli změny medikace jsou individuální a musí být vždy řešeny s psychiatrem.