Meditace proti stresu: Proč a jak ti může ublížit

Meditace proti stresu zní jako ideální volba. Klid. Ticho. Vědomí. Jenže… co když tě právě tohle odpojuje od toho, co doopravdy cítíš? A co když tě ten „klid“ pomalu rozbíjí zevnitř?

Ráno si sedneš do ticha. Meditace, pár vědomých nádechů, možná trochu journalingu. Máš pocit, že na sobě makáš. Že jdeš správným směrem. Ale někde hluboko to vře. Tělo tě svírá, mysl jede na autopilota a stres tě drtí, i když se tváříš jako zenový mnich.

I když se to tváří jako růst, je to jen rafinovaný, elegantní útěk. Útěk od sebe. Od toho, co doopravdy cítíš. Útěk, za který se schováváš, protože čelit pravdě by bolelo víc než sedět v lotosovém sedu a tvářit se, že jsi v pohodě.

Ale je to past, do které padáš s úsměvem na tváři.

Meditace je mentální dovednost. Ale stres a úzkost jsou biologický problém.

Lidé používají mentální nástroj na fyziologický stav, který v těle zůstává nedokončený. A pak se diví, že to nefunguje. Nebo že je to ještě horší.

Stresová reakce začíná v těle. Aktivuje nervový systém, hormony, svalové napětí, dech, srdeční rytmus.

Pokud nedojde k dokončení této reakce, tělo ji drží dál a časem přechází do chronického režimu, který ovlivňuje nejen psychiku, ale i fyzické zdraví.

Meditace tě s tímto stavem spojí. Ale neuvolní ho, nezreguluje, nezmění. Pokud nevíš, jak s tím dál pracovat, zůstaneš v tom zaseklý. Nebo se odpojíš, aby ses tím nemusel zabývat a tělo tě chránilo před vyčerpáním.

Meditace nedokončí stresové reakce a potlačuje stresovou energii v těle, která měla být uvolněná. Jen ji uspí. A co se neprožije, to zůstane. A pak to hnije.

Všichni ti říkají, když máš stres, medituj. Ale co když ti řeknu, že právě proto jsi v háji?

Meditací možná ztišíš mysl, ale neodvedeš stresovou energii. Neuzavřeš ten cyklus. Tělo nedostane signál: bezpečno. Nedojde k uvolnění, vybiti nebo dokončení. Dojde k zamrznutí.

A víš, co se stane s energií, která se nemá kam vybít?

Zůstane v tobě. Jako jed. Vrství se. Jako další vrstva napětí do těla, které už nestíhá, nervový systém se postupně dysreguluje a dochází k traumatizaci.

Meditace to jen přikryje.

Tvoje tělo je pořád v režimu přežití. Nervový systém se nemá šanci regulovat. Myslíš si, že jsi v klidu, ale ve skutečnosti jsi jen mistr potlačení. Na povrchu vypadáš klidně jako zenový mistr, ale uvnitř tikáš jako časovaná bomba.

Zklidnění ≠ uvolnění ani zpracovaní.

Tenhle falešný klid je nebezpečný právě tím, jak dobře vypadá. Protože tě odpojí od signálů těla. Ignoruješ je. Neposloucháš. A ony se tím víc derou na povrch.

Já to poznal až moc pozdě.

Každý den jsem meditoval. Většinou i dvakrát denně ráno a večer, ale někdy i po hádce nebo před schůzkou, když jsem cítil tlak.

Byl jsem na to pyšnej – „hele, já jsem fakt vědomý člověk, co má věci zmáknuté.“

Jenže moje tělo mělo jiný názor.

Místo klidu jsem byl neustále napnutej jak struna. Stačila blbost – blbej tón v hlasu, SMS bez smajlíku. Stál jsem frontu v obchodě a někdo se mi nalepil za záda. Nebo jsem jen hledal klíče a nemohl je najít a cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy.

Uvnitř to vřelo. Ale navenek jsem se usmíval, byl milej, všechno zvládal, ale uvnitř se chtěl prostě sesypat.

Tělo si to nenechalo líbit

Lhal jsem sám sobě. A moje tělo si to nenechalo líbit.

Zadržoval jsem v sobě energii, která chtěla odejít. A když jí nedáš cestu ven, udělá si ji sama.

Začalo to únavou. Pak napětím. Pak náhlými výbuchy vzteku, které jsem si nedokázal vysvětlit. O to větší byla moje frustrace, protože přece pravidelně medituju, ne?

A nakonec… něco, co podezřele připomínalo úzkosti, ale vše skončilo u odpojení, zamrznutí a emoční otupělosti a depresivního stavu, který mi podezřele začínal připomínat období mé deprese.

Poslední roky se u mých klientů tohle téma opakuje čím dál častěji.

Lidi, kteří „dělají všechno správně“. Meditují. Dýchají. Journalují. Jsou „vědomí“. Ale uvnitř rozbití. Vyčerpaní. Otupělí. Stažení. Jejich nervový systém neklidně kmitá pod povrchem, ale oni se dál tváří, že jsou v pohodě.

Jenže nejsou.

Meditace bez dokončení stresové reakce je jako držet výbušninu v hrsti a doufat, že když zavřeš oči, nevybuchne.

Když nenecháš tělo dokončit to, co začalo, zůstaneš uvězněný.

V napětí. V režimu přežití.

Tváříš se klidně. Ale uvnitř jsi tikající bomba.

A co je na tom nejhorší?

Když si v meditaci otevřeš něco hlubšího – staré trauma, uložený šok, zapomenutý moment, můžeš si tím přivodit retraumatizaci.

Už jsem to zažil.

Když se vnitřní klid maskuje jako disociace

Místo klidu přichází odpojení, otupělost, disociace, která se tváří jako vnitřní mír. Ale není to mír. Je to vypnutí. To, co se tváří jako ticho a vnitřní klid, je ve skutečnosti obranný mechanismus těla, které už jede příliš dlouho na stresové hormony.

Kortizol a adrenalin kolují systémem, nervový systém nestíhá, tělo je přetížené a mysl zahlcená. A protože to nemůže běžet donekonečna, tělo přepne do útlumu. Do zamrznutí. Do režimu, který šetří poslední zbytky energie.

Tomuhle se pak říká vnitřní klid. Ale není to klid. Je to nouzové vypnutí.

Je to biologie. Ochrana před kolapsem.

Tělo vypne spojení s emocemi, zpomalí vnímání, utlumí reakce. A ty si myslíš, že jsi v klidu.

Ale jsi jen odpojenej, abys nepřepálil zbytek systému.

Meditace může být tvoje záchrana. Anebo nejrafinovanější způsob, jak před sebou utéct. Protože meditace tě může uklidnit… ale taky totálně odpojit.

Když ji používáš jako nástroj kontaktu, může ti otevřít dveře k sobě.

Ale když ji používáš jako štít, schováš se za ní. A místo sebe cítíš jen ticho. Prázdné ticho,  za kterým se dál dusí všechno, co nechceš cítit. Jen tomu ztlumíš zvuk. Je to odpojení.

Místo aby ses postavil tomu, co v sobě nosíš, radši se zamkneš do přítomného okamžiku. V domnění, že když se cítíš líp, všechno je v pohodě.

Není.

Jen jsi zadrženou stresovou energii, bolest a emoce znovu potlačil. Nepustil. Neproměnil. Nezpracoval. Jen jsi stáhl závěs, aby nebylo vidět dovnitř a přesvědčil sám sebe, že tam už nic není.

Když meditace slouží jako útěk

Mně to trvalo roky, než mi to došlo.

Seděl jsem každý den. Někdy i víckrát. Každé ráno. Někdy i večer. Zavřít oči, soustředit se na dech, pozorovat myšlenky a emoce.

Tvářil jsem se, že jsem v přítomnosti. Že jsem „vědomý“. Ale realita?

Byl jsem úplně mimo.

Meditaci jsem si zidealizoval. Udělal jsem z ní svůj únikový plán. Když bylo něco nepříjemné – pocit, myšlenka, emoce – šel jsem meditovat. Místo toho, abych se zastavil a doopravdy to cítil, prožil, uvolnil, zpracoval… jsem si sedl a snažil se to jen ztišit.

Jenže přítomný okamžik není únikový východ. A když se do něj schováváš, místo klidu přichází disociace.

Myslel jsem si, že jsem v bezpečí. Ale byl jsem jen dobře odpojenej.

A co je největší paradox?

Vypadal jsem vyrovnaně. Lidi kolem mě říkali, jak mám „skvělej klid“. Netušili, že ten klid je jen maska. Že uvnitř se ve mně válí vrstvy neprožitého hněvu, smutku, frustrace, stresu a bolesti.

Meditace mi na čas ulevila. Ale nikdy mě se sebou nespojila. Protože já se nechtěl spojit. Já chtěl utéct. A meditace ten útěk jen líp zabalila. Ironie jak prase, co? Utíkáš… a říkáš tomu vědomá praxe.

Cesta zpět k sobě začíná až za tím, co nechceš cítit

A tak jsem si každý den vytvářel ten samý falešný pocit:

• Teď jsem OK. Ale nebyl jsem.
• Byl jsem zpomalenej. Ale ne v klidu.
• Odpojenej. A říkal tomu vnitřní klid.
• Zamrznutej. Ale ne propojenej.

Až když jsem si přiznal, že se vlastně jen vyhýbám tomu, co nechci citit teprve tehdy jsem se opravdu začal vracet k sobě.

A dokud jsem tohle neviděl, nedokázal jsem se skutečně dotknout toho, co jsem v sobě nosil. A to mi bránilo hlubšímu sebepoznání, uvolnění a zpracování toho, co celé ty roky čekalo, až přestanu utíkat jako Forrest Gump… a začnu vnímat, cítit a naslouchat.

Jako člověk, který si konečně dovolí být nahej ve své zranitelnosti a celej ve své temnotě – ne klidnej ani silnej, ale skutečnej.

Chceš se přestat točit v kruhu a fakt to změnit?

V našem programu tě naučíme dovednosti a získáš nástroje a strategie, jak zůstat se sebou i ve chvílích, kdy se to v tobě mele. Žádné další potlačování. Jen jednoduchý a ucelený systém pro uvolnění a zpracování, který fakt funguje.