Proč jsou dechové cvičení proti úzkosti a stresu nebezpečné

Na povrchu to vypadá jako klid. Ráno meditace, večer journaling, mezi tím pár dechových cvičení proti úzkosti a stresu. Máš pocit, že na sobě makáš. Ale uvnitř to vře. Tělo je sevřené, bolí, úzkost tě dusí a ty netušíš proč.

Možná to není růst. Možná je to jen elegantní únik.

Tahle iluze vědomého života tě možná stojí víc, než si myslíš. A tělo? To si počká. Až jednou bouchne.

Chceš vědět, proč techniky, co ti měly pomoct, vedou k ještě hlubší dysregulaci? To se dozvíš přesně v tomto článku.

Nebudu ti mazat med kolem pusy ani ti říkat to, co chceš slyšet. Řeknu ti to, co potřebuješ slyšet, aby ses konečně pohnul dopředu.

Možná sis už někdy zkoušel pomocí dechu zklidnit úzkost nebo stres. Je to rychlé, jednoduché a často to i zabere. Ale…

Je to jen špička ledovce. Když se ale ponoříme hlouběji, zjistíme, že všechno není tak růžové, jak se na první pohled může zdát.

Dechové cvičení tě může uklidnit teď hned, ale nezmění hluboko zakořeněné vzorce, které tě do stresu nebo úzkosti znovu a znovu vrací.

To nejhorší je, že úzkost ani stres tímhle způsobem neuvolníš ani nezpracuješ, jen je zatlačíš hlouběji. Nedojde k dokončení stresové reakce, emoce zůstanou zmrzlé v těle a další vrstva napětí se uloží.

A právě tohle vrstvení časem dysreguluje celý nervový systém, až přijde bod, kdy tě úzkost přepadne zničehonic. Začne se objevovat častěji, silněji a postupně přeroste v chronický problém.

Nakonec to může dojít tak daleko, že tě sevřou silné úzkosti, přidají návaly úzkosti nebo tě celodenní úzkost nepustí ani na chvíli.

Dech ti pomůže přežít moment. Ale nevyřeší příčinu.

Proč rychlá úleva nestačí

Když tě zaplaví stres, dechová technika tě může stáhnout zpět do těla. Zpomalíš. Vytvoříš si malý prostor. To je fajn.

Ale pokud tohle používáš pravidelně nebo jako hlavní nástroj, můžeš se nechtěně naučit:

• Potlačit
• Přežít
• Utéct

Místo toho, aby ses naučil zpracovat, uvolnit a změnit hlubší nastavení v těle i v nervovém systému.

Přesně to dělá většina lidí s dechem, protože ho používají k rychlému zahlazení stresu. A ono to funguje. Ale jen jako rychlá záplata. Jako rychlá zkratka, proto po nich sahají tak často.

Jenže stresová energie v těle nezmizí. Zůstane uzamčená. Nedokončí se stresová reakce. Emoce se neuvolní. Tělo je dál ve střehu. Nervový systém dál v pohotovosti​.

Tohle opakované potlačování a přeskakování skutečného uvolnění tě časem zničí. Tělo to dlouhodobě nezvládne. Začne se hromadit napětí, objeví se úzkosti, podrážděnost, únava, psychosomatické projevy. A pak přijde dysregulace nervového systému a nakonec i traumatizace.

Problém je v tom, že místo zpracování jen vypneš signál. Používáš dýchání jako tlačítko pro vypnutí stresu. Tahle zkratka tě dostane do smyčky. A když ji jedeš pravidelně nebo dlouhodobě, skončíš s tělem plným potlačené energie, která nikdy nedostala prostor dokončit svůj přirozený proces​.

Dlouhodobě tahle strategie nedává smysl ani sílu. Naopak. Dává falešný klid a pod tím to doutná. A ten doutnák jednoho dne bouchne nemocí, zhroucením, nebo traumatem.

Regulace nervového systému neznamená zklidnění, ale dovolit tělu dokončit to, co nikdy nemohlo. Ne potlačit, ale dokončit. Ne přepnout, ale zpracovat.

• Zklidnit se ≠ uzdravit se
• Zpracování není relaxace
• Úleva není integrace

Měl jsem klienta, který roky dělal všechno „správně“. Každé ráno meditace, dechová cvičení, mindfulness, večer journaling.

Vypadalo to dokonale. Měl všechno načtené, vyzkoušené a dělal všechny techniky správně.

Jenže tyhle rituály pro něj nebyly cestou k sobě. Byly únikovým plánem. Jak necítit, co doopravdy nosí v těle.

Když jsme spolu začali pracovat, popsal mi, že ho prakticky celý den svírá silná úzkost, aniž by věděl proč.

Nedokázal se uvolnit, všechno ho rozčilovalo, tělo napnuté, nervy v háji. Cítil se odpojeně a vyčerpaně, i když dělal všechno pro svůj klid.

Pravda byla taková, že jeho tělo křičelo. Ale on ho roky jen tlumil.

Zjistili jsme, že všechny ty techniky používal jako elegantní způsob, jak se vyhnout tomu, co doopravdy cítí. Byl totálně dysregulovaný, protože místo aby energii, emoce, stres a napětí pustil ven, pořád ji jen tišil.

Tohle není uzdravení. To je potlačená bolest v převleku za spiritualitu.

Víc rychlých zkratek a technik a míň kontaktu se sebou

Takových příběhů od klientů jsem slyšel za poslední roky spoustu a všechny měly jedno společné. Lidi, kteří si mysleli, že na sobě makají, ale ve skutečnosti se jen učili být ještě sofistikovanější ve svém úniku. Víc disciplíny, víc rituálů, víc nádechů a výdechů, ale nula spojení se sebou.

Jen škrábání po povrchu. Žádná hloubka. Žádné uvolnění. Žádné zpracování. Jen nekonečný cyklus zklidňování a rafinovanější strategie, jak necítit.

Vše zabalené do líbivých slov a konceptů jako mindfulness, biohacking a sebeláska, které hezky vypadají na Instaklamu.

Jenže pod tím byl jen chaos. Nervový systém v pohotovosti, tělo plné napětí, emoce zamrzlé v mrazáku.

A čím víc se snažili působit v klidu navenek, tím víc v nich narůstal tichý, nenápadný tlak. Pod povrchem to bublalo. Potlačené emoce, neprožité bolesti, zadržená energie, stres, napětí a úzkost. Všechno, co dusili, tam dál pulsovalo. A pak to jednoho dne bouchlo.

Jako sopka, co roky jen tichounce vibruje a pak vezme všechno s sebou.

Totální kolaps. Totální vypnutí.

Tohle nebyl skutečný klid. Tohle byla rafinovaná iluze. A za každou iluzi jednou zaplatíš.