Dechová cvičení proti úzkosti a stresu: Rizika, na která si dát pozor

Na povrchu to vypadá jako klid. Ráno meditace, večer journaling, mezi tím pár dechových cvičení proti úzkosti a stresu. Máš pocit, že na sobě makáš. Ale uvnitř to vře. Tělo je napnuté jak struna, úzkost tě svírá a ty netušíš proč.

Možná to není růst. Možná je to jen elegantní únik. Po letech práce s klienty i z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že právě snaha o klid může být tou největší pastí.

Tahle iluze vědomého života tě možná stojí víc, než si myslíš. Čím víc se snažíš být v klidu, tím více se vzdaluješ od sebe.

Chceš vědět, proč techniky, které ti měly pomoct, můžou vést k ještě hlubší dysregulaci? To se dozvíš přesně v tomto článku.

Nebudu ti mazat med kolem pusy ani ti opakovat to, co chceš slyšet. Řeknu ti to, co možná potřebuješ slyšet, aby ses mohl posunout dál.

Možná sis už někdy zkoušel pomocí dechu zklidnit úzkost nebo stres. Je to rychlé, jednoduché a často to i zabere. Ale…

Je to jen špička ledovce. Když se ale ponoříme hlouběji, zjistíme, že všechno není tak růžové, jak se na první pohled může zdát.

Dechové cvičení tě může uklidnit teď hned, ale nezmění hluboko zakořeněné vzorce, které tě do stresu nebo úzkosti znovu a znovu vrací.

To nejhorší je, že úzkost ani stres tímhle způsobem neuvolníš ani nezpracuješ, jen je zatlačíš hlouběji. Nedojde k dokončení stresové reakce, emoce zůstávají potlačené a tělo si ukládá další vrstvu napětí.

A právě tohle vrstvení může časem dysregulovat celý nervový systém, až přijde bod, kdy tě úzkost přepadne zničehonic. Začne se objevovat častěji, silněji a postupně přeroste v chronický problém.

Nakonec to může dojít tak daleko, že tě sevřou silné úzkosti, přidají návaly úzkosti nebo tě celodenní úzkost nepustí ani na chvíli.

Dech ti pomůže přežít moment. Sám o sobě ale příčinu neřeší.

Proč rychlá úleva nestačí

Když tě zaplaví stres, dechová technika tě může stáhnout zpět do těla. Zpomalíš. Vytvoříš si malý prostor. To je fajn.

Ale pokud tohle používáš pravidelně nebo jako hlavní nástroj, můžeš se nechtěně naučit:

• Potlačit
• Přežít
• Utéct

Místo toho, aby ses naučil zpracovat, uvolnit a změnit hlubší nastavení v těle i v nervovém systému.

Přesně to dělá většina lidí s dechem, protože ho používají k rychlému zahlazení stresu. A ono to funguje. Ale jen jako rychlá záplata. Jako rychlá zkratka, proto po nich sahají tak často.

Jenže stresová energie v těle nezmizí. Zůstane uzamčená. Nedokončí se stresová reakce. Emoce se neuvolní. Tělo je dál ve střehu. Nervový systém dál v pohotovosti​.

Opakované potlačování a přeskakování hlubšího uvolnění tě časem může vyčerpat a oslabit tvůj nervový systém. Dlouhodobě je to pro tělo náročné a může to přispívat k vyčerpání.

Začne se hromadit napětí, objeví se úzkosti, podrážděnost, únava, psychosomatické projevy. A pak přijde dysregulace nervového systému a u citlivějších lidí i traumatizace.

Problém je v tom, že místo zpracování jen vypneš signál. Používáš dýchání jako tlačítko pro vypnutí stresu. Tahle zkratka tě dostane do smyčky. A když ji jedeš pravidelně nebo dlouhodobě, skončíš s tělem plným potlačené energie, která nikdy nedostala prostor dokončit svůj přirozený proces​.

Dlouhodobě tahle strategie nedává tělu skutečnou regulaci a úlevu. Spíš vytváří falešný klid, pod kterým zůstává nevyřešené napětí.

Pokud se vrstvy napětí jen ukládají pod povrch, jednoho dne se můžou projevit vyčerpáním, silnějšími úzkostmi nebo zdravotními problémy.

Regulace nervového systému neznamená zklidnění, ale dovolit tělu dokončit to, co nikdy nemohlo. Ne potlačit, ale dokončit. Ne přepnout, ale zpracovat.

• Zklidnit se ≠ uzdravit se
• Zpracování není relaxace
• Úleva není integrace

Měl jsem klienta, který roky dělal všechno „správně“. Každé ráno meditace, dechová cvičení, mindfulness, večer journaling.

Vypadalo to dokonale. Měl všechno načtené, vyzkoušené a dělal všechny techniky správně.

Jenže tyhle rituály pro něj nebyly cestou k sobě. Sloužily mu spíš jako způsob, jak se vyhnout tomu, co v sobě doopravdy cítil.

Když jsme spolu začali pracovat, popsal mi, že ho prakticky celý den svírá silná úzkost, aniž by věděl proč.

Nedokázal se uvolnit, všechno ho rozčilovalo, tělo měl napnuté, nervy v háji. Cítil se odpojeně a vyčerpaně, i když dělal všechno pro svůj klid.

Pravda byla taková, že jeho tělo dlouhodobě dávalo jasné signály napětí a vyčerpání, ale on je přehlížel a snažil se je tlumit.

Zjistili jsme, že všechny ty techniky používal jako elegantní způsob, jak se vyhnout tomu, co doopravdy cítí. Jeho nervový systém byl dlouhodobě dysregulovaný a nevracel se přirozeně do klidu, protože místo aby energii, emoce, stres a napětí uvolnil a zreguloval se, pořád ji jen tišil.

Tohle není řešení problému ani skutečná regulace. To je jen dobře maskovaný stres, který se tváří jako klid.

Víc rychlých zkratek a technik a míň kontaktu se sebou

Takových příběhů od klientů jsem slyšel za poslední roky spoustu a všechny měly jedno společné. Lidé, kteří se snažili na sobě pracovat, ale ve skutečnosti se jen učili být ještě sofistikovanější ve svém úniku. Víc disciplíny, víc rituálů, víc nádechů a výdechů, ale minimum skutečného spojení se sebou.

Zůstávali jen na povrchu. Žádná hloubka. Žádné uvolnění. Žádné zpracování. Jen nekonečný cyklus zklidňování a rafinovanější strategie, jak necítit, co se v nich děje.

Vše zabalené do líbivých slov a konceptů jako mindfulness, biohacking a sebeláska, které hezky vypadají na Instagramu.

Jenže pod tím zůstávalo napětí a vnitřní neklid. Nervový systém v pohotovosti, tělo plné napětí, emoce dlouhodobě potlačené.

A čím víc se snažili působit v klidu navenek, tím víc v nich rostl tichý a nenápadný tlak. Pod povrchem se hromadilo napětí, neprožité emoce, stres, úzkost a únava. A pak přišlo vyčerpání, protože tělo už na to nemělo sílu.

Napětí, které se dlouhodobě kumuluje, se časem projeví samo. Tělo si o pozornost řekne, když ho ignorujeme příliš dlouho.

Tohle nebyl skutečný klid, spíš klam, který vytvářel dojem pohody.